Česká divadelní mluvnice

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr. Klementina Rektorisová, Česká divadelní mluvnice. Vydal Otakar Růžička v Praze 1942. Stran 129.

Byl by to jen domýšlivý předsudek, kdybychom si chtěli namlouvat, že český divadelní jazyk nepotřebuje takové knížky, jakou tu sestavila dr. Rektorisová. A průhlednou pózou by bylo, kdyby ji někdo odmítal povýšeným poukazem na čistě umělecké zaměření jevištního projevu. Kdo chodí do divadla, setká se [156]v knížce dr. Rektorisové s mnoha výrazy, které mu už často kazily a zkazily čistý požitek z představení. Autorka pak plným právem mluvnickou správnost nazývá „prvním, nejzákladnějším předpokladem hercovy mluvy“. Nelze umění nazývat vysokým a dokonalým, jestliže se v něm vyskytují rušivé chyby proti jazyku; dramatický spisovatel nebo herec, který se takových chyb dopouští, podobá se — abychom užili starého přirovnání Ertlova — virtuosu, který by místo oktáv bral septimy. „Bezvadná znalost spisovné češtiny by měla být u autora i u herce požadavkem bezpodmínečným.“

To ovšem neznamená, že jazyková správnost má být snad konečným cílem jevištního umění; vždyť „i bezvadná spisovná čeština může být řečí úplně nejevištní“ a „jazyková správnost není ještě dostatečným doporučením pro jeviště.“ Rektorisová charakterisuje dokonalý jazyk jevištní takto:

Správná jevištní mluva je taková, kterou lze plynně, přirozeně a srozumitelně sdělovati běh dramatického dění. Zpodobuje skutečnost živě a umělecky. Je to umělecká nadsázka mluvy mimodivadelní, ale zachovává zákony jazyka a vkusu. Aby umělecká míra divadelní mluvy byla naplněna, musí být její autor nejen básnický talent a mistr jazyka, ale musí mít také dobrý sluch pro zvučnou životnost pronášeného slova. (Str. 14.)

Požadavek jazykové správnosti však neznamená ani to, že by se divadlu předpisovala „nějaká spisovná uniforma, úzkostlivě vyžehlená a naškrobená do ztrnulých forem“. Žádá-li se na umělci co možná dokonalá znalost jazyka, neomezuje se tím jeho tvůrčí rozlet, nýbrž naopak dává se mu širší pole a větší bezpečnost. U jazyka jevištního pak zvláště má Rektorisová ustavičně na mysli osobitou povahu uměleckého projevu na jevišti a důsledně k ní přihlíží. Náležitě zdůrazňuje vlastnosti, které plynou z toho, že jazyk jevištní je jazyk mluvený, a stejně důrazně vytýká i chyby, které proti této stránce nebo na tuto stránku hřeší. „V skladbě české věty a slovních spojení nelze pro jeviště neúprosně žádat splnění všech syntaktických pravidel týkajících se jazyka psaného. — Je třeba spíše varovat, aby se duch živé mluvy neubíjel literou pravidel, třeba i nesprávně chápaných…“

K výkladu o technice jevištního jazyka přistoupila dr. Rektorisová s důkladnou přípravou odborné bohemistky, speciálně vyučené u zesnulého prof. M. Weingarta, ale zároveň i s bohatými zkušenostmi a vytříbeným vkusem výkonné herečky ochotnice. Obojí ta vlastnost autorčina se příznivě obráží jednak v přehlednosti a jasnosti podání, jednak v neobyčejné hojnosti a názornosti příkladů, kterými je výklad provázen. Rektorisová se obrací svou knížkou sice hlavně k adeptům dramatického umění a k hercům, kterým divadlo není povoláním, ale nelze pochybovat, [157]že i hercům velkých divadel i dramatickým spisovatelům může být její knížka v lecčems na prospěch.

V úvodu se autorka stručně zmiňuje o podstatě a psychologických i fysických složkách hereckého umění a hned přechází k vlastnímu thematu, k složce jazykové. O divadle a o umění hereckém má vysoké mínění; jasně a nerozpačitě se přiznává k pojetí, jež v divadle spatřuje nikoli jen místo zábavy a zážitků čistě estetických, nýbrž činitele s vážným posláním buditelsky vzdělávacím.

Mimo talent a píli musí míti herec ještě schopnost rozumem a citem obsáhnouti daný úkol, porozumět jeho myšlenkové a formální stránce a býti si vědom odpovědnosti širšího rozsahu, než je povinnost k jeho divadlu. Herce nikdy nesmí opustiti vědomí, že je představitelem a pěstitelem mimoosobních hodnot národních a všelidských, jež byly na čas svěřeny jeho péči. Jednou z takových velikých, nedotknutelných a živých hodnot je jazyk. … Herec jako tvůrce uměleckých hodnot, vyjadřovaných živým jazykem, má svou mateřštinu dokonale znát, má znát její spisovnou i lidovou formu tak dobře jako spisovatel a nadto ještě ovládat zákony jazyka mluveného. Mluva se stane nejúčinnějším výrazovým prostředkem, dá-li se jí správný a ušlechtilý tvar.

V dalších šesti kapitolách pak Rektorisová podává hlavní věci z mluvnice a stylistiky, které se týkají divadelního textu a hereckého výkonu. V kapitole „Nad textem divadelní hry“ uvažuje o tom, do jaké míry může dramaturg nebo režisér zasahovat do textu hry. Jak známo, je to jedna z nejožehavějších otázek divadelní činnosti, neboť bývá tu někdy nesnadné uvést ve shodu názor autora hry a názor odborníků v divadle. Rektorisová stojí velmi rozhodně na straně divadla a žádá, aby se úprava textu řídila především potřebami a požadavky jevištní reprodukce, t. j. aby dramaturg a režisér měl právo „škrtat věcně a ve prospěch dramatického spádu hry“. Proto se autorka přimlouvá také za rozumnou a vkusnou úpravu her starších, jejichž jazyk nemůže v dnešním diváku už vzbuzovat účin zamýšlený autorem. Takové úpravy by se měl ovšem ujímat jen dobrý znalec básnického i jevištního jazyka, tedy některý ze současných dramatických spisovatelů. Na četných příkladech v této kapitole Rektorisová ukazuje, jak záleží na volbě výrazu a jak někdy i nepatrná změna slovního znění dá větě docela jiný ráz. Při užívání nespisovných útvarů jazyka na jevišti radí autorka k náležité opatrnosti, neboť jsou oprávněny jen tam, kde jsou účelné, kde jich vyžaduje charakteristika osob nebo prostředí. Důležité a velmi případné jsou poznámky o jevištní stylisaci vět. Následují pak výklady o českém tvarosloví, o skladbě a frazeologii, o kallilogii a orthoepii (to je, jak cíl autorčin žádal, kapitola nejobsáhlejší) a o zvukové podobě věty. Na názorných příkladech se tu uka[158]zuje, v čem se na jevišti nejčastěji chybuje proti správnému jazyku a jak lze tyto vady napravit. Doklady čerpá Rektorisová vesměs ze samé divadelní praxe, z textu her a z jejich představení, a v tom také je zvláštní cena její práce, neboť v takovéto bohatosti nebyl jazykový materiál týkající se divadla u nás ještě nikdy shromážděn. Při posuzování a hodnocení výrazů se autorka rozumně přidržuje platné normy a tím se chrání proti výtce přílišného brusičství. Jen tu a tam byly její výtky už anulovány novým vydáním Pravidel českého pravopisu (na př. najmutí, napnutí, obejmutí a p., bránou, váhou, 4. pád ho o neživých předmětech rodu mužského, některé jednotlivosti ve výkladu o vokalisaci předpon a o kvantitě samohlásek). Ale to se dá velmi snadno opravit při druhém vydání, stejně jako i některá drobná nedopatření jiná (na př. na str. 125 výklad o větném přízvuku na přívlastku; nezáleží při něm na rozdílu mezi přívlastkem shodným a neshodným, nýbrž spíše na postavení přívlastku před jménem nebo za ním, srov. český jazyk — jazyk český, pán hradu, hradu pán; R. tu arci jen přejímá výklad Gebauerovy-Ertlovy mluvnice II, 54). Nesnadné bylo někdy rozhodování o výslovnosti slov a skupin hlásek, neboť nemáme dosud normativní orthoepie; Rektorisová si za základ zvolila Weingartovu studii o české výslovnosti, obsaženou ve sborníku Spis. čeština a jazyková kultura (1932), a prof. Weingarta následuje i v umírněnosti požadavků a předpisů. Pro začátečníky je připojena sbírečka vět k nacvičování obtížnějších útvarů hláskových.

Tato malá, zato však velmi obsažná knížka dr. Rektorisové je u nás prvním pokusem vyložit českou mluvnici se zřetelem ke zvláštním potřebám divadelní činnosti. Bylo by podivné, kdyby se hned napoprvé setkala s obecným souhlasem, vždyť víme, jak neobyčejně citliví jsme u nás právě ve věcech divadla. Jistě ji však s povděkem přijmou všichni lidé, kteří si přejí, aby s našich jevišť zaznívala mateřská řeč čistě a ušlechtile.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 5, s. 155-158

Předchozí Změny v Pravidlech českého pravopisu

Následující Alois Získal: Fukéř, fukýř