Časopis Naše řeč
en cz

Romantický život Lisztův

Karel Svoboda

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Maria Tibaldi Chiesa, Romantický život Lisztův. Z italštiny přeložila L. Weinfurterová. V Praze 1941, Topičova edice. Stran 399.

Kniha o Lisztovi (Vita romantica di Liszt), již vydala r. 1937 M. Tibaldiová Chiesová, náleží k slovesnému druhu životopisných románů čili románových životopisů nebo, ještě lépe, básnických životopisů. Je to druh dnes velmi oblíbený, stojící na rozhraní mezi vědou a básnictvím: přetváří pololyricky, poloepicky vědecké poznatky o životě některé významné osobnosti. Toto spojování „básně a pravdy“, umění a života, může ovšem sváděti na scestí, scestí anekdotičnosti a sensačnosti, ale vlašská spisovatelka se tomuto nebezpečí většinou vyhnula. Podle vzoru Rollandových a Mauroisových životopisů umělců založila svou knihu na podrobném studiu pramenů i nové literatury — obšírný seznam užitých děl (str. 419—421) byl v českém překladě neprávem vypuštěn — a svého hrdinu vylíčila vskutku básnicky, s opravdovou úctou k jeho dílu i k jeho lidské osobnosti.

Český překlad tohoto životopisu lze tedy vítati, tím spíše, že není u nás většího, souborného díla o Lisztovi, ačkoliv byl upřímným přítelem Smetanovým a ve svých symfonických [54]básních i jeho vzorem. Bohužel není tento překlad takový, jaký by měl být. Překlad slovesného díla má být především věrný, t. j. má podávati neskresleně myšlenky předlohy. K tomu je zapotřebí znát důkladně jazyk, z kterého se překládá, a rozumět věcem, o kterých se jedná. Po obojí stránce český překlad pokulhává. Překladatelka neporozuměla některým italským větám; tak v kap. 19—21, které jsme za tím účelem srovnali, slova „temendo … di veder entrare alcuno“ (263) přeložila „obávaje se, že … někdo vstoupí, a uvidí ji“ (252) místo „obávaje se, že uvidí někoho vstupovati“, slova „sono rimaste oltre duecento lettere“ (272) přeložila „zachovalo se dalších dvě stě dopisů“ (261) m. „přes dvě stě dopisů“, slova „l’Amore vittorioso del Male e della Morte“ (310) přeložila „vítěznou lásku Zla a Smrti“ (296) m. „Lásku, vítězící nad Zlem a Smrtí“. Jindy některé slovo bez důvodu vypustila, přidala nebo nepřesně ztlumočila; tak — zase v uvedených kapitolách — vynechala (251) omezení „a quanto sembra“ (262, „jak se zdá“) a (263) určení „da due anni“ (274, „již dva roky“). Známý výrok (z Janova evangelia 3, 8) „lo spirito soffia dove vuole“ (265) přeložila „duch může vanout(,) kam chce“ (255) m. „…věje…“, slovo „cabala“ (266) „scéna“ (255) m. „úklad“ a slova „una osteria malfamata“ (288) „vykřičený dům“ (276) m. „…hospoda“.

Ještě více než taková neporozumění a nepřesnosti vadí hojné omyly věcné. V souhlase s pestrým životem Lisztovým i s jeho rozsáhlým vzděláním zmiňuje se Tibaldiová o mnoha místech, osobnostech a uměleckých dílech; tyto zmínky jsou v českém překladě často zkomoleny. Mluví se v něm o Didonovi (213) m. o Didoně, o Sabině (100) m. Sabinsku, o Campidogliu (319, 389) m. o Kapitoliu, o Ratisboně (348) m. o Řeznu, o Rolandovi de Roncisvalle (124) m. „Roland se odebral z Roncesvalles“, o vlnách Giordana di Palestrina (284) m. o vlnách Palestrinova Jordánu (obrazné rčení), o biskupu Szathmárovi (376) m. o biskupu szatmárském, o německé herečce Charlottě de Hagn (126) m. von Hagn, o Blaženostech v oratoriu Kristus (357) m. o Blahoslavenstvích a pod. Překladatelce ušlo, že slova „nel mezzo del cammin di nostra vita“ (141, čes. 139) pocházejí z Dantova Pekla (I 1), a že mají tedy být přeložena veršem; podobně přehlédla, že se název „Marcia al supplizio“ (71, čes. 73) vztahuje k Berliozově Fantastické symfonii, a neměl tedy být ponechán ve vlašském znění.

Stejně jako takové omyly ruší čtenáře četné nedůslednosti ve psaní cizích vlastních jmen. Některé pocházejí už z předlohy: houslista Joachim je zván jednou Joaquim (166, předl. 171), [55]jindy správně Joachim, a zpěvák Tichatschek je zván Titatschek (151, předl. 154). Jiné chyby přidělala překladatelka: u starověkých jmen ponechala zčásti vlašský přepis, a píše tedy Prometeus (160 a j.) m. Prometheus, Laocoon (71) m. Laokoon, ano i Properzio (170) m. Propertius; sama, na svůj vrub, píše „Heraklytem“ a „Heraklyta“ (179) m. Herakleitos. Hudebního skladatele Saint-Saënse jmenuje jednou Saint-Saines (171) a po druhé — na téže stránce — Saint-Saenes. Z ruských hudebníků píše — proti předloze — správně Čajkovského (224; předl. 232 Ciaikovski), ale jinak podržuje nepřesné vlašské přepisy; píše tedy Stassov (127 n.) m. Stasov, Serov (127 n.) m. Sěrov, Mussorgski (153 a j.) nebo Mussorgsky (158) m. Musorgskij a dokonce Seribian (224) m. Skrjabin (v předl. 232 vytištěno chybně Seriabin m. Scriabin). Také maďarská jména lze v češtině přepisovat přesněji, než je to možné ve vlaštině; má se tedy psát Széchényi, a ne Szechenyi (140), Béla Bartók, a ne Bela Bartok (261) a pod.

Vedle věrnosti požadujeme od překladu, aby podával cizí myšlenky správnou a srozumitelnou řečí a při tom co možná zachovával sloh předlohy. Tu je třeba uznati, že je český překlad celkem plynný a jasný, že napodobuje se zdarem vzrušený, leckdy řečnický sloh předlohy a že vhodně tlumočí leckteré zvláštnosti vlaštiny; tak věta „non era il re, ma un re“ (331) je pěkně přeložena „nebyl to korunovaný král, nýbrž nekorunovaný“ (315) a úsloví „buono oltre ogni dire“ (382) „dobrák od kosti“ (361).

Tím více překvapuje překladatelčina lhostejnost k pravidlům spisovné řeči. Píše: brzský (53), zboštělý (57), rozlobiti (111, 220), ústranní (124), hrdinost (265), ku krátké (269), ku konci (344). Skloňuje: manželi (3. pád j. č., 287), bez účele (50), prsoum (68), Czernymu, Czernyho (17), jesuiti (316), houslisti (115), směru hudebníkově (3. pád, 295), u třech (206), od čtyřech (385), ze mně (175), jej (t. j. dílo) stvořil (216), nezavřeli jej (t. j. okno) (393), jímž (t. j. koncertům) předsedal (252). Časuje: podjati se (191), stáhnut (43), vytisknut (242), odpoví (3. os. mn. č., 53). Někdy nedbá rozdílu v slovesném vidu: píše „…zápalem, s jakým se chopila (spr. chápala) všeho, co naplňovalo nadšením její přátele“ (206), „každému zbytečnému rozptýlení (spr. rozptylování) drahocenné energie“ (182). V doplňku klade složený tvar přídavných jmen, kde spisovný jazyk uchovává ještě tvar jmenný, na př. „jsem … smutný“ (236), „duše je vysílená“ (236). Vlivem předlohy užívá 2. pádu podstatného jména (prostého nebo s předložkou) m. přídavného [56]jména přivlastňovacího, na př. město Rousseaua (59). Vlivem lidové řeči pojí některá slovesa se 4. pádem m. s 2., na př. „dobroty, kterou jsem nechtěla … využívat“ (34), „dobýt divadlo“ (140). Vlivem předlohy a vůbec cizích jazyků užívá nečeských vazeb předložkových: „představa na prosťáčka“ (300; předl. 314 pensiero al poveretto), „byl pojmenován na pokoj růží“ (299). Vlivem cizí řeči píše: „s tím největším mezi všemi, Richardem Wagnerem“ (151) a vlivem lidové řeči: „nevím, jestli“ (196). Vlašské rčení „non so quale“ překládá doslovně „nevím jaký“ (56, 323) m. „nějaký“.

Z vlašské předlohy přejímá též některá slova, jež bylo možno dobře, ba někdy ještě lépe vyjádřiti česky. Píše na př. „sensace dětství“ (16) m. „dětské dojmy“; v češtině má slovo „sensace“ zpravidla význam „vzrušení“. Podobně píše zbytečně „pitoreskní“ (113 a j.) m. „malebný“, „president“ (357) m. „předseda (spolku)“, „riskovat“ (252) m. „odvážiti se“. Také jiná cizí slova mohla dobře nahraditi českými, jako „mondénní“ (320 a j.), „elán“ (83), „struktura“ (163 a j.). Všechna taková slova porušují cizím skladem hláskovým jednotný ráz mluvy. Není-li pro ně vhodné náhrady, je třeba užívati co možná slov s domácími příponami, jako „geniálnost“ a „wagnerovec“, ne „genialita“ (223) a „wagnerián“ (176, 360), jak to čteme v překladu.

Nad pravou míru si libuje překladatelka ve vztažných zájmenech. Řeč se tím stává příliš rozumovou, strojenou, a vznikají neohebná souvětí, jako: „A Wagner naslouchal(,) jak dovedl jen on naslouchat hudbě toho, který kdysi mu podal ruku a zachránil tak hudebníka i člověka, a který ještě dříve tím, že dal život dceři, stvořil vyvolenou ženu, která měla pokračovati a dokončiti dílo záchrany“ (309). Může tu vzniknout i nejasnost, a to tehdy, když je do vztažné věty položen děj, který je důsledkem děje v předcházející větě, a má tedy býti také vyjádřen hlavní větou. Na př.: „Oženil se s velmi krásnou Římankou(,) s níž měl chlapečka“ (373); v předloze čteme: „Si era sposato con una bellissima romana, e aveva avuto da lei un bambino“ (395, „… a měl…“), kdežto podle českého překladu by se mu bylo narodilo dítě již před sňatkem.

Strojený je také leckdy pořádek slov. Ve vlaštině i v jiných jazycích se zaniklým skloňováním předchází vždy podmět před slovesným přísudkem, ať stojí na počátku věty, nebo jdou před ním jiná slova; zato v češtině, nezačíná-li se věta podmětem, stává sloveso zpravidla před podmětem. Říkáme tedy: „Bratr přečetl knihu“, ale „Včera přečetl bratr knihu“ (sr. Gebauer-Ertl, Mluvnice česká, II, 5. vyd., 1914, 56 n.). Toho překladatel[57]ka nedbá; větu „Prima di lasciare Pest, Liszt fece una piacevola gita“ (410) překládá: „Než opustil Pešt, Liszt podnikl … rozkošný výlet“ (387) m. „… podnikl Liszt…“ a pod. Mimo to staví někdy nepřízvučné zájmeno na nevhodné místo, na př. „zatím co její pohled se ztrácel“ (136) m. „zatím co se…“

Velmi nedůsledně si vede v rozdělování vět čárkami (některé doklady toho jsou již v uvedených výňatcích). Často klade čárku před spojku nebo před vztažné zájmeno, avšak vynechává ji na konci vedlejší věty, na př. „… prosil přítelkyni, aby mu předčítala(,) nebo s ní chodil na procházku“ (332). Někdy — snad vlivem vlaštiny — vynechává čárku i před spojkou, na př. „Cítil(,) že umírá“ (182). Tak vznikají nejasné věty, jako „Maso objednával, jen když přišli jeho přátelé a byli-li to Italové také makarony“ (301). Jindy náležitě neodděluje rozvinutou vazbu přechodníkovou, na př. „… sloh Wagnerův, pramenící z hrůzy z každého kompromisu(,) dobře odpovídal…“ (241), a přístavek, na př. „Magnolet, dceruška kněžny Wittgensteinové(,) jej pozorovala“ (209). Naopak klade čárku zbytečně mezi souřadné členy spojené spojkou a, na př. „… ve svém půvabu, ve své inteligenci, a kultuře“ (235).

Nedůsledně si také počíná při psaní názvů knih a hudebních skladeb. Někdy píše: Vánoční stromek (356), Rej skřítků (356), a pod., jindy Božská Komedie (167), Danteovská Symfonie (174). Tento druhý způsob, vzatý z předlohy, není u nás běžný; že jde o název, je dostatečně naznačeno velikým písmenem prvého slova v názvu.

Není tedy mluva překladu jednotná. Jsou v ní jednak cizí, zvláště vlašské prvky, jednak tvary a rčení z řeči hovorové, nespisovné, jednak obraty z dnešní „papírové“ řeči. Počítáme k nim — vedle hromadění vztažných zájmen — důsledné užívání zájmena jej o osobách. Tyto odchylky od spisovné mluvy nevznikly jistě úsilím o obnovení jazyka, nýbrž nedokonalou znalostí jeho pravidel a chvatnou prací. K ní zvláště ukazuje nedůsledné užívání čárek; jiným jejím dokladem je věta „paní Boissierová podškrtla úmyslně slova maître e maîtresse (64) — tu spojka e (a) je ponechána ve vlašském znění. Tato chvatná práce zavinila asi též leckterá neporozumění předloze i mnohé z věcných omylů.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 2, s. 53-57

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1