Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Frekvence písmen v češtině

„Komenském“ byly citovány „Těsnopisné rozhledy“ 17, 1939, 46, kde J. Sedláček podle rozboru 18.000 slov uvádí, že ve 100 slovech je průměrná frekvence písmena e 46, a 45, o 35, i 35, n 31, t 27, s 24, l 22, v 21, k 19, d 18, m 17, p 17, u 16, r 15, y 13, j 11, z 9, b 9, ě 8, h 7, ž 6, š 6, ř 6, c 6, ch 5, č 5, ou 3, f 1, g 0.7; dohromady 483.7 (Příhoda uváděl pro 100 českých slov 472 písmen, tedy přibližně stejně.)

V témž článku v „Komenském“ (68, 1941, 366) uvádí R. Sochor svou statistiku i a y: vycházejí mu čísla 33,18 a 14,02, tedy zase dosti podobná. Ale značné odchylky jsou proti jiné statistice, kterou uveřejnily „Věcné nauky“ IX, 1934, 47. Tam byla podána statistika z 1188 písmen Sulova Človíčka a pořad prvních patnácti byl: a 132, e 144, o 98, l 70, i 60, k 55, n 54, t 49, v 48, u 47, p 44, d 41, s 41, r 39, y 35 (nedbáme-li rozdílů v délce tak jako u Sedláčka). Před více než 100 lety, 1831, uveřejnil Krok II, 4, 624—625 statistiku zase jinou. Mezi 100 písmeny je v češtině a 120, e 110, o 100, i 90, n 64, u 60, t 57, d 50, k 42,5, l 40, m 37,5, z 30, š 30, s 27,5, v 27,5 atd.

I když máme na mysli, že zásady počítání nebyly všude stejné (statistika Věcných nauk přihlíží k výslovnosti: děti rozebírá ďeťi, Sedláček si všímá jenom písmen, o methodě Kroka nevíme nic), a statistika Věcných nauk je založena na materiálu velmi chudém, jsou rozdíly přec jen trochu veliké. Podívejte se laskavě na umístění l, k, s v statistice Věcných nauk, na umístění l, s, v v statistice Kroka! Jak vidět, jsou rozpory i v takových věcech, které přece lze naprosto [252]objektivně zjistit. Nechtěl by některý z našich čtenářů věnovat trochu času přezkoušení těchto statistik? Není to hračkářství: taková frekvenční statistika je důležitá pro charakteristiku jazyka, nemluvíme-li už ani o významu pro těsnopisce a methodiku psaní. Zůstali bychom při počítání písmen. Tedy ě stejně v slabikách dě, vě, mě, v děti je d a t; dlouhé a krátké samohlásky lišit a sečíst až v konečné statistice; text beletristický — ne tedy vědecký s mnohými cizími slovy. Nejrychlejší methoda: rozevřete arch čtverečkovaného papíru; rozdělte pro písmena, nejprve samohlásky: a 5 řádek, á 1, e 5, é a ě 1, i 2, í 1, o a ó 4, u 2, ů a ou 1, y 1, ý 1; potom souhlásky: b, c, č po jedné; d (ď) 2; h, ch, j po jedné; k 2, l 3, m 2, n (ň) 3, p 2, r 2, ř 1, s 3, š 1, t (ť) 3, v 2, z 1, ž 1; f, g, q, w dohromady jedna = 59 řádek (tolik je na normalisovaném formátě). Potom přepisujeme text, umisťujíce každé písmeno do příslušného oddílu. Po krátké době to jde velmi rychle. Když podle odhadu jsme blízko tolikátého tisíce, k němuž chceme statistiku dovésti, spočítáme a doplníme na plný tisíc. — Vaše statistiky (s udáním excerpovaného spisu) rádi otiskneme.

Poznámky k pravopisné rozpravě

„Rozpravy o pravopisu se vracejí periodicky jako některé epidemie; škoda z nich není tak veliká; prospěch ostatně také dosud žádný…

…prosíme, abychom byli ušetřeni pohádek, že kdesi na dalekých ostrovech žijí lidé, kteří pravopis vesměs bez chyby znají. Každému pravopisu třeba učit, každý má své potíže…

Sestaví-li si snad někdo nějaký „testík“, kde vytáhnou do pole „švižná zviřátka na hřišti“ nebo podobné duchaplnosti, a bude-li vám na základě toho dokazovat, kolik procent lidí u nás zná pravopis na nedostatečnou, raději s ním ani nemluvte; věčná škoda času na tak pochybnou zábavu!…

Prozatím můžete věřit, že český pravopis je těžký, ale nevěřte, že je prakticky neovladatelný (Komenský 58, 360).“

Josef Hendrich, Komenský 59, 10—12

Slohové a mluvnické lajdáctví

Pokládám za povinnost každého, kdo něco píše pro jiné než pro sebe, aby věnoval usilovnou pozornost své práci. Viděl jsem kolikrát, jak slohové a mluvnické lajdáctví zabilo i dobrou věc.

Em. Svoboda: Záhady života

Doplňky českého chemického názvosloví

V „Chemických listech“ 35, 1941, 41 n. a v „Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky“ 70, 1941, D. 218 n. byla podána zpráva o výsledcích, jichž došla komise při České chemické společnosti, pracující pod [253]předsednictvím ing. dr. Jos. Hanuše. Dosavadní směrnice pro názvy anorganických sloučenin se týkaly jen sloučenin jednoduchých; úkolem komise bylo vypracovati takové směrnice i pro sloučeniny komplexní. Jak komise svou úlohu rozřešila, je vidět z těchto příkladů (podaných B. Součkem v „Časopisu“):

I. Sloučeniny koordinační:

1. s komplexním kationtem: [CO(NH5)6] Cl3 = chlorid hexamokobaltitý;

2. s komplexním aniontem: K2[PtCl6] = (hexa) chloro-platičitan draselný.

II. Soli isopokyselin:

Na2B4O7 = čtyřboritan dvojsodný (dosud tetraboritan sodný, t. j. borax);

Na10Mo12O41 = dvanáctimolybdenan desetisodný.

III. Podvojné sloučeniny nevalenční:

základní substantivum označuje prvek negativnější, přívlastkové positivnější: Fe3C = karbid trojželeza; FeS2 = dvojsirník železa; P2N3 = trojnitrid dvojfosforu.

Tímto usnesením byly přednosti české chemické terminologie, jednotnost a jasnost, rozšířeny na rozlehlé obory další.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 8, s. 251-253

Předchozí Jiří Haller: Jazyková norma a jazyková kultura

Následující Dr. Josef Šmahel: Kepiti se

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1