Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Articles]

(pdf)

-

Lloydia, rod rostlin z čeledi liliovitých, píše se také v češtině s dvojím l, lloydie, 2. pád -e, podle vzoru „duše“. Podmětné sloveso lnouti se zřídka vyskytovalo (PS. uvádí doklad z Hálka) i v tvaru zvratném lnouti se s významem „těsně se přimykati“; vzniklo jistě podle „lepiti se“. Slovo lobeček je jen řídký, asi lidový tvar místo libeček, „rod rostlin z čeledi okoličnatých, Levisticum“. U podst. jména loď, které Pravidla dovolovala skloňovati v 2. pádě jednot. čísla a v 1. a 4. pádě čísla množ. jen podle vzoru „kost“, připouští PS. ve jmenovaných pádech i tvary podle vzoru „duše“, lodi i lodě; 7. pád množ. čísla je loďmi (s ď). Jen jako ojediněle se vyskytující zaznamenává PS. nečesky utvořená slova lodisplavný, „splavný (pro lodi, a loditi, „nakládati na loď“. V slově loden, „hrubé vlněné sukno“, e se vyslovuje — při hesle „lodnový“ odkazuje PS. k tvaru lodenový. V slově logaritmus a v jeho odvozeninách ponechává PS. psaní s t. Jméno otevřené sloupové chodby loggia nebo loggie (vyslovuje se „lodža“, „lodže“) píše PS. pravopisem původním, ale poznamenává, že se psává též ložie (nikoli však logie); příd. jméno je jen loggiový. Lékařský termín označující překotný proud řeči v rozrušení má buď nesklonný řecký tvar logorrhoe (vysl. -ro-e) neutr., nebo tvar logorrhoea, který se skloňuje podle vzoru „žena“, 2. pád logorrhoey, a vyslovuje se „logorea“. Slovo lochtati (s o) a jeho odvozeniny jsou lidové, nespisovné. Slovo lokálie „menší fara se skromným obročím“, píše PS. s dlouhým á. Jméno loket se skloňuje jako v Pravidlech; jen se dodává, že k množ. číslu lokte (míra) je 2. p. loket, k lokty (část těla) je loktů.

[239]Sloveso lomoziti, hlomoziti má v podst. jméně slovesném z, lomození, hlomození; analogické tvary s h se vyskytují ve všech běžných odvozeninách. Název široké jízdárenské oprati longe (vysl. lonž) se vyskytuje i ve formě zčeštěné lonže, 2. pád -e; sloveso k němu je lonžovati, „voditi koně na lonži“, tvar lonžírovati je nespisovný. Slovesa lopotiti se se správně užívá i v nezvratné formě, původnější, lopotiti. PS. zaznamenává i tvar lopotovati se, zastaralý a dialektický. Název kaple stavěné podle „svatého domu“ v italském městě Loretu loreta se píše s malým l, kapucínský klášter v Praze s takovou kaplí s velkým začátečním písmenem, Loreta. Příd. jméno k tomu slovu je loretánský, k slovu Loreto loretský. Francouzský, ale u nás zdomácnělý název brýlí s rukojetí se píše lorgnet (vysl. „lornět“) i po česku lornět, 2. pád -u; stejně je tomu i u slov lorgneta, lorněta, „lornět“, lorgnetka, lornětka, lorgnon, lorňon, „sklo pro jedno oko, monokl“, a podobných. Slovo označující rod indických poloopic Nycticebus i jistý australský rod papoušků Trichoglossus lori je rodu muž. a je nesklonné v čísle jednot., ale v čísle množ. se skloňuje podle vzoru „oráč“, loriové. V podst. jméně los, 2. pád losu se vyslovuje krátké o a s (nikoli „lózu“). To platí i o příd. jméně losový i o ostatních odvozeninách. Hypokoristikon k osobnímu jménu Charlotta se píše Loti i Loty, Lotinka i Lotynka. Vedle tvaru lotos, 2. pád lotosu, který jediný udávají Pravidla, připouští PS. i latinskou formu lotus, 2. pád lotu; poznamenává však, že je řídká. Příd. jméno k nim je lotosový, zřídka i lotusový.

Podst. jméno loubí se vyskytuje i v tvaru loubení nebo (zřídka) loub, 2. pád loubi, a loubě, 2. pád loubě; příd. jméno k nim je loubový. Vazba loučiti se od někoho, místo dnes běžné loučiti se s někým, s něčím, je už zastaralá. Jen knižní je sloveso loučiti s významem „oddělovati jedno od druhého, odlučovati, rozlučovati“; řídké, zastaralé a jen knižní je i s významem „slučovati, spojovati.“ Sloveso louditi má v rozkaz. způsobě tvary neluď i neloudi; podst. jméno slovesné zní loudění. Podst. jméno louh, 2. pád louhu, vyskytuje se zřídka i s krátkou kmenovou slabikou, luh, 2. p. -u, na př. v koželužském termínu luh vápenný. I odvozeniny mají řidší druhotvary s u: louhový i luhový, louhovitý i luhovitý, louhovati i luhovati, louhárna i luhárna, ale jen louhovna. Slovo louis, název bývalého zlatého peníze francouzského, čte se „luj“ a je nesklonné nebo se skloňuje podle vzoru „hrad“, 2. pád louisu (vysl. „lujzu“); jeho obměna louisdor, 2. pád -u, vyslovuje se „lujdor“. U slova loukoť zaznamenává PS. 2. pád už jen loukotě, kdežto Pravidla uváděla i původní [240]tvar podle vzoru „kost“ loukoti; platí to také o 1. a 4. pádě množ. čísla. Příd. jméno zní loukoťový (s ť); ale loukotní, řídké loukotný a ostatní odvozeniny, loukotka, loukotník, loukotníček, mají t. U slovesa loupati, které se podle Pravidel i PS. časuje v přít. čase loupám, -áš i loupu, -eš, uvádí PS. v rozkaz. způsobě jen tvar loupej, nikoli i lup jako Pravidla; přech. přít. v Pravidlech i v PS. je ovšem jen loupaje. Odvozeniny toho slovesa nekrátí, kde to jinde bývá pravidlem: loupadlo, loupač, „nářadí na loupání stromové kůry nebo drnu.“

Příd. jméno k podst. jménu loupež zní obyčejně loupežný: tvar s příponou -ní je řídký. Bez poznámky uvádí PS. nečesky utvořené složené podst. jméno loutkoherec (místo loutkář). Hráč na loutnu se vedle zastaralého slova loutník označuje i slovy loutnista s množ. číslem loutnisti, loutnař nebo loutnář; jméno rodu žen. je jednak archaické loutnice, jednak loutnistka, loutnařka, loutnářka. Obojí kvantitu má i řídké příd. jméno loutnařský, loutnářský. U podst. jména louže připouští PS. i zkrácený tvar louž, 2. pád louže. Podst. jméno loužidlo, „tekutina, v které se máčí holina, aby do ní lépe vnikalo tříslo“, má kmenovou slabiku nezkrácenu. Francouzská slova loyální, loyálnost, loyalita i ostatní odvozeniny toho kmene se vyslovují ve spisovném jazyce „loajální“ atd.; výslovnost „lojální“, kterou připouštějí Pravidla, je podle PS. lidová. Psáti lojální, lojálnost atd. PS. nedopouští. Zastaralé a chybně tvořené sloveso ložírovati, „bydliti“, když už se ho z jistých příčin užije, píšeme s í dlouhým.

Nezvyklé dokonavé sloveso ložiti připouští PS. jako železniční termín s významem „naložiti, pojmouti nákladu, míti naloženo“, na př. ložiti vůz, ložený vůz, t. j. vůz s naloženým nákladem; o nedokonavém ložiti s významem „klásti, ukládati“ podotýká, že je řídké. U příd. jména lstný zaznamenává PS. i řidší tvar lestný; rovněž příslovce lstně má řidší druhotvar lestně. O podst. jméně lučba, „chemie“, poznamenává PS., že je poněkud zastaralé; neplatí to však o odvozeninách lučební, lučebně, lučebník, lučebnický, lučebnicky, lučebnictví, lučebnina. Příd. jméno k podst. jm. louka je luční i lučný. Podst. jméno lues, „příjice“, je rodu ženského a nesklonné. Jméno rodu rostlin Luffa se píše luffa, s dvojím f, pletivo pak z plodů luffy, kterého se užívá za mycí houbu, píše se lufa. Staročeský tvar jména Ludmila připouští PS. proti Pravidlům vedle tvaru Lidmila bez poznámky. Básnické podst. jméno luna má častěji příd. jméno lunný než řídké lunní. Jen jako ojedinělou básnickou umělůstku zaznamenává PS. složeninu lunojas (= zář luny) a také básnické ad[241]jektivní složeniny lunojasný, lunoskvělý, lunosvitný, lunošerý. Podst. jméno lup, množ. č. lupy, „šupinky svrchní vrstvy pokožky, zvláště ve vlasech“, zapisuje PS. i v druhém spisovném tvaru, lupt, mn. č. lupty. Knižní slovo latin. původu lupanar (vyslov -ár), „nevěstinec“, píše PS. s krátkým a. Odvozeniny slova lupen se zdlouženým é mají vesměs i tvary s í: lupének i lupínek, lupéneček i lupíneček, lupénkový i lupínkový, lupénkovitý i lupínkovitý. Tvary s -í-, jež jediné už mají Pravidla, jsou ovšem jako běžnější v PS. na prvním místě; příd. jméno lupínkatý je uvedeno tvarem jediným. Lékařský název tuberkulosy kůže lupus má v 2. pádě tvar lupusu; tak se skloňují i ostatní pády. Název plodu hrachu, čočky a pod. má častěji mužský tvar lusk, 2. p. lusku, než ženský tvar luska, 2. p. lusky. Zdrobnělinu tohoto tvaru píše PS. s s, lustička, nikoli s původním š. Název známé lesklé polovlněné látky píše PS. už s i, listr, nikoli lystr ani po francouzsku s u, lustre; rovněž listrovati, „leštiti na listrovacích strojích“, nikoli lystrovati ani lustrovati, i v jiných odvozeninách (u slov lystr, lystrovati je odkaz na hesla s i). Slovo luština je proti dnes běžnému luštěnina už zastaralé. Výraz luštiti (hádanku) s významem „přijít něčemu na kloub“, jejž některé brusy považovaly za nečeský, zaznamenává PS. bez poznámky.

U slova luxus připouští PS. i řídký tvar lux a sklonění luxusu i luxu; příd. jméno k němu je luxusní; tvar luxusový je řídký. Vlastní jméno Lužičtí Srbové píše PS. na rozdíl od Pravidel s velkým l. Podst. jméno lvíčátko podle PS. nekrátí kmenovou samohlásku. Příd. jména lvový, lvovský jsou vedle běžného lví zastaralá. Příd. jméno lýčený, „zhotovený z lýčí“, píše PS. na rozdíl od Pravidel zase s ý dlouhým. Provaz z lýčí se jmenuje lyčák nebo lýčák a lýčenec. Vlastní jména Lydie (krajina maloasijská) a Lydové (národ) tvoří příd. jména lydický nebo lydský. Jen řídká a knižní jsou nesložená slovesa lyknouti, lykati proti normálnímu polknouti, polykati. Složená příd. jména lyrickodramatický, lyrickoepický, lyrickofilosofický se píší bez spojovacího znaménka. U podst. jména lýtko dovoluje PS. v množ. čísle vedle dosavad platných původních tvarů podle vzoru „žena“ lýtkám, lýtkách, lýtkami i tvary podle vzoru „město“ lýtkům a lýtky. Sloveso lýžiti proti běžnému lyžovati se vyskytuje velmi zřídka, právě jako podst. jm. lyžec proti lyžař. Napodobením a překladem řeckého „pseudo-„ vzniklá česká předpona lži- je v PS. dosvědčena velmi četnými hesly: lžibásnický, lžibásník a pod. mnoho. K slovu lžíce uvádí PS. jen příd. jméno lžicový (s krátkým i); Pravidla vedle něho uznávala za správný i tvar s dlouhým í.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 8, pp. 238-241

Previous Jaroslav Přikryl: Cizí slova v lékařském písemnictví

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov