Jazyková norma a jazyková kultura
Jiří Haller
[Posudky a zprávy]
-
Václav Polák, Jazyková norma a jazyková kultura. Vyšlo v knižnici „Svazky úvah a studií“ jako č. 50 nákladem V. Petra v Praze 1941. 30 stran.
Jen z povinnosti a nerad beru na sebe úlohu podat zprávu o tomto spisku. Jeť jeho autor jedním z přispěvatelů Naší řeči a o jeho knížce nelze říci skoro nic dobrého. Polák se v ní pustil na pole, které je mu, jak se zdá, úplně cizí. Píše o věci, o které nemá vlastního pevného úsudku a při které se nemůže opřít o náležitou zkušenost. Zabývá se jazykovou kulturou, ale sám jí ještě nedorostl. Jeho sloh je neurovnaný, rozvrácený neschopností udržet pevně myšlenku a logicky ji rozvinout. Pokouší se odborně vykládat o jazykové normě, ale dopouští se při tom sám zřejmých chyb proti ní. A konečně — a to je [216]hlavní důvod, proč jsem sám sebe k této zprávě přiměl — neuvědomil si patrně dost vážně velkou odpovědnost, kterou se zavazuje každý, kdo se odhodlá psát o kultuře a normě jazykové pro širší veřejnost. A nyní několik dokladů k této smutné bilanci Polákova nešťastného počinu.
Že tu Polák zabloudil do oboru, v kterém nemá zkušeností a poznatků získaných vlastním pozorováním, ukazuje zřetelně kolísavost a rozpačitost mnoha jeho výkladů. Řekne na př., že „na to vše [t. j. co předpisují osnovy][1] nestačí čas vymezený osnovami i při nejintensivnější práci učitelově [,] a tak se stává při nedbalosti studentově (někdy i profesorově), že z českých středních škol vycházejí žáci, kteří v pravém slova smyslu neumějí česky, jak kdysi zdůraznil J. Haller“ (str. 7). Ale hned další větou tento svůj výrok sám vyvrátí: „Ve skutečnosti však to není tak zlé, neboť většina českých studentů si odnáší ze střední školy poměrně bezpečnou znalost normy vzhledem ke znalostem, jaké mají v mateřském jazyce absolventi cizích středních škol v cizině [!].“ Proč si tak autor počíná? Protože nemá vlastní zkušenosti v té věci a není s to, aby se o ní dostatečně poučil. Opakuje toliko, co někdy četl nebo slyšel, ale co je pravda, neví. Odtud ta rozpačitost. Tato ukázka je ostatně vůbec typická pro nepozorné a nepřesné vyjadřování Polákovo. Na jazykové nedostatky absolventů českých středních škol jsem nezačal upozorňovat já, nýbrž už dávno přede mnou tak činil Zubatý a Ertl; ani jsem na ně neupozornil nejdůrazněji, neboť daleko rozhodněji o nich psal na př. Weingart a prof. Weigner. Je to ostatně faktum známé obecně a nesporně prokázané mnoha doklady; a jedním z nejpádnějších dokladů je právě sám jazyk Polákův.
Takové ukázky rozpaků a rozporů lze najít téměř na každé Polákově stránce. Uvedu aspoň jednu z nich. V závěru svého spisku praví: „… k tomu všemu je však zapotřebí, abychom s jazykem žili, abychom pozorovali a studovali jeho systém a strukturu, abychom poznali normu [,] a tím spíše opět pochopíme, v čem se od ní odchyluje“ (str. 30). Ale lze s tímto výrokem srovnat autorovu udivenou otázku na str. 17, jak může psát správně ten, kdo nezná Pravidla českého pravopisu? Znalost Pravidel českého pravopisu není přece nic jiného než znalost jazykové normy, t. j. znalost, kterou Polák na str. 30 tak důrazně doporučuje; ale na str. 17 ji naprosto znevažuje, když za normální a pro kodifikaci normy rozhodující stav pokládá její ne[217]znalost. Či se snad Polák domnívá, že lze najít takovou kodifikaci normy spisovného jazyka, aby mohl správně psát i ten, kdo ji vůbec nebude znát?
O jazykové kultuře Polák píše: „… jazyková kultura se projevuje v tom, že si dáváme záležet na stylisaci každé věty, aby představovala [!] souměrný a přízvukový melodický útvar, o čemž se nejlépe přesvědčíme, přečteme-li si ji nahlas“ (str. 29). A na téže stránce o kousek dál: „Jazyková kultura se musí projevovat nejen pasivním zájmem o řeč, nýbrž i aktivně tím, že budeme se snažit také hezky a jasně mluvit.“ Tato slova si autor sám bohužel vzal k srdci nejméně. Hle, jak jazykové kultuře rozumí v praxi:
„Ostatně i v samotné podstatě písemného jazykového projevu jest něco, co nutí pisatele, aby se vyjadřoval v duchu stylistické normy, jak ji zná z vlastní jazykové zkušenosti a jak se to projevuje hlavně u prostého člověka, který vědomě nutí svůj projev do takové stylistické formy, jaké obyčejně neužívá, ale o níž je přesvědčen, že je běžná a nutná, jak vyplývá obyčejně z tradičních a nic neříkajících stylistických klišé. — Tato záliba ve stylistických klišé a v nesrozumitelné a nejasné stylisaci u prostého člověka jest asi způsobena vlivem tradičních a ustrnulých právnických klišé, jak s nimi přichází v životě do styku nebo jak vyplývá z neznalosti spisovného jazyka a jeho stylistických obvyklostí“ (str. 10).
Na takovéto vyjadřování se právě hodí autorova slova o „nesrozumitelné a nejasné stylisaci“ způsobené „vlivem tradičních a ustrnulých [ne snad právnických, ale spíše linguistických, povrchně osvojených] klišé“ a o „neznalosti spisovného jazyka a jeho stylistických obvyklostí“. A není to snad jediné, schválně vybrané místo; tento neukázněný sloh je u Poláka zcela obyčejný. Že autor není zvyklý promýšlet a domýšlet myšlenkové vztahy, o tom svědčí i jeho přílišná záliba ve spojce jak s významem velmi širokým; k příkladům obsaženým v citátech už uvedených ještě připojuji několik ukázek, všechny z jediné stránky: „… stará čeština raného období je veskrze jednotná, i když víme, že už i v té době docházelo k dialektickému rozrůzňování, jak se o tom dovídáme z ojedinělých jazykových fakt“ (str. 9). „(Hovorový jazyk), který není nikdy ustálený, který se stále vyvíjí, jak vyjadřuje všechny odstíny dynamiky vývoje a života.“ V témž odstavci: „To nám také vysvětlí vliv četby na utváření jazykového projevu, jak se jím operuje hlavně při jazykové výchově a kultuře [!]“. S podobnou manýrovitostí, na hony vzdálenou skutečné jazykové kultury, užívá Polák vztažných zájmen a příslovcí, na př.: „… nový hovorový jazyk, šířící se hlavně na venkově, kde se stává známkou vyspě[218]losti ‚sečtělých‘ [!] čtenářů“ (str. 6). „Úkolem jazykové kultury není však jen znalost pravopisné normy, jsou tu také i věci jiné, jimž praxe školská nevěnuje už takovou péči, ačkoliv je úřední Osnovy [!] výslovně připomínají“ (7) m. ale těm školská praxe nevěnuje takovou péči (autor tu nesprávným zájmenem vztažným říká vlastně pravý opak toho, co říci zamýšlel), atd.
Stejně jako vztahy myšlenkové uniká Polákovi při jeho příliš kvapné a nepromyšlené práci také význam slov. Jen tak si vysvětlíme, že může psát na př.: „Tento zájem vyvrcholil před lety sborníkem Spisovná čeština a jazyková kultura, který vyburcoval obecný zájem o jazykové otázky“ (6). „S tím souvisí i zájem a porozumění naší veřejnosti pro otázku jazykové výchovy“ (t. j. zájem pro otázku?). „Proti tomu se ozval odpor, který se projevil hlubokým zájmem o český jazyk již od r. 1917, kdy došlo k vydávání Naší řeči, listů pro vzdělávání a tříbení jazyka českého, vydávaných třetí třídou České akademie věd a umění“ (t.). „… absolventi cizích středních škol v cizině“ (7) m. absolventi středních škol v cizině. „Hned na počátku literárního tvoření se český spisovatel mlčky podřizoval jakési normě“ (9); snad mimoděk, mimovolně, či snad opravdu = bez protestu, bez reptání? „Konečně tu mohl přistoupit i sakrální význam psaní vyhrazený v nejstarších dobách a na úsvitu kulturního vývoje kněžím“ (11); snad to psaní bylo kněžím vyhrazeno, nikoli jeho význam? „Jiný jest styl dopisový, jiný běžného jazykového projevu, jiný je styl básnický, i když musíme upozornit, že je třeba v duchu moderních zásad linguistických lišit styl a funkční rozvrstvení jazyka, ačkoli to láká někdy ke spojování“ (12); blahoslavený čtenář neodborník, který pochopí, co chce autor říci! „Problém normalisace ve všech těchto jazykových oblastech s hlediska moderního názoru na jazyk jest nanejvýše nutný“ (16); snad normalisace je nutná, nikoli její problém? „Stejně filologové marně bojovali proti slovu, vlastně předložce oproti vedle náležitého proti“ (17); což předložka není slovo? „To ovšem vyžaduje, aby se po jistém údobí norma podrobovala přezkoušení a změnilo se v ní to, co vyžaduje změn, dostaly-li se do spisovného jazykového projevu útvary proti její závaznosti“ (17); odborník uhodne, co chtěl autor vlastně říci, přes to, že je tato stylisace sama o sobě záhadná. „Projevuje (argot) také i silný sklon k jazykovému primitivismu, projevujícímu [219]se nedostatečným tvořením analytickým“ atd. (23). Zapomnětlivé opakování téhož slova je rovněž jedním z příznaků Polákova vyjadřování; ukazuje to většina citátů zde uvedených.
[1] V hranatých závorkách jsou moje doplňky a poznámky k citátům.
Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 7, s. 215-219
Předchozí Karel Erban: Mluviti plynně
Následující Klementina Rektorisová: Jak se mluví v českém filmu, cenou poctěném
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1