Dějiny bývalého královského města Vodňan

Vladimír Šmilauer

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dr. Václav Mostecký: Dějiny bývalého královského města Vodňan. I.-III. 860 stran, 20 obrazových příloh. Nákladem vlastním. 1940.

Darem trvale hodnotným obmyslil své rodné město jindřichohradecký profesor dr. V. Mostecký, sepsav a vydav obsáhlé „Dějiny bývalého královského města Vodňan“. Využil bohatého archivu vodňanského i všech ostatních historických pramenů a sestavil důkladnou místní kroniku. Ráz takového vyprávění o městských osudech je ovšem dán povahou pramenů: ty mluví především o válkách, o živelních pohromách, o věcech právních a finančních; ze soukromého pak života téměř jen o tom, co vyžadovalo soudního zákroku. Ale s touto skreslující a nedokreslující povahou pramenů se musíme smířit.

Dva momenty určují právní osudy města Vodňan. Jedním je po staletí se táhnoucí spor o výklad privilegia krále Jana: co znamená Kuní potok, kterým jsou určeny jižní hranice městského území? Dodnes vlastně není tento spor rozřešen, třeba ovšem má povahu již jen theoretickou: podle Mosteckého se Kuní potok vléval do Blanice proti Bavorovu, ale později vyschl; Aug. Sedláček však (Snůška starých jmen 99) jej hledá mnohem severněji (u Pražáku). A druhý moment, značně ovšem závažnější: po bitvě na Bílé hoře byly Vodňany r. 1623 zasta[122]veny Marradasovi, později prodány Švarcenberkům a teprve r. 1705 se po nekonečných jednáních a průtazích mohly vykoupiti.

V drobnomalbě městských i měšťanských osudů najdeme leckterý cenný detail; připomínám na př. vyprávění o osudech Tylovy společnosti ve Vodňanech (III, 183) nebo to, že se s (Urbanem) Holečkem setkáváme ve Stožicích už r. 1597 (I, 349).

I po jazykové stránce je leccos zajímavého. Už jen ty jadrné listy, výpovědi a závěti (na př. I, 247, 251, 258, 292 atd.), jichž bychom si ovšem přáli míti otištěno víc. Dosti materiálu se najde pro naše příjmení v hojných seznamech měšťanských. Některé rody se drží celá staletí (Skála, Pátek, Čáp, Nejedlý, Čažar). I pro známé jevy drsnosti starých příjmení a pro jejich proměnlivost najdeme nové příklady: Prase, Slon, Nedosral; Bohuslav Trlenda má učeného syna Havla Gelasta Vodňanského a neučeného Mikuláše Sýkoru; ze jmen krajově charakteristických si připomeňme jméno Žahour.

Křestní jména jsou dvakráte spočítána podle frekvence: počátkem XV. století (I, 51) a r. 1733 (III, 54). Počátkem XV. století bylo nejoblíbenější jméno Jan; potom Mikuláš, Jakub, Václav. A r. 1733 je zase na prvním místě Jan se 32 nositeli, na druhém Václav s 19, na třetím Jakub se 17. Pak teprve následují jména počátkem XV. století ještě se nevyskytující: František 15, Jiří 12, Josef 10.

Zajímavé slovo obecné se mihne jen tu a tam: dialektické nejni II, 34; obřížiti dívku I, 222; šumaři, lupiči I, 82; škalírovati, hanobiti, tupiti II, 147, 167 atd.

Ale právě toto škalírovati, dosud známé jen z polštiny (szkalować), slovenštiny (škálesovať) a z Moravy od Zábřehu (škalírovati z Bohuslavic), ale z Čech dosud nedoložené nám znovu připomíná, jak je naléhavě nutno, aby byly podrobně zpracovány venkovské archivy nejen historicky, nýbrž i jazykově.

Kolika k tomu potřebujeme Mosteckých, kteří umějí — při všech ostatních svědomitě plněných povinnostech školských i mimoškolských — vydati pro dobrou věc tolik nadšeného a poctivého úsilí!

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 4, pp. 121-122

Previous Karel Říha: Bezručův hlas

Next Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého