Bezručův hlas

Karel Říha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Bezručův hlas. Památník pěvce Slezských písní. Třetí svazek památníkové edice Činu. Redakční kruh: Jaroslav Kratochvíl, D. M. Pavlíček (hlavní redaktor), Jaroslav Šíma. Českému lidu na paměť a na posílení jeho duchovní tradice vydalo nakladatelské družstvo Čin v Praze v červenci 1940.

K dílu Petra Bezruče je vskutku třeba stále se navracet, neboť jeho básnická a podnětná moc dosud nezeslábla a zeslábnout nesmí. Proto velmi vhod vydalo nakladatelství Čin obsáhlý sborník, který „chce připomínat českému lidu v současnosti i v budoucnosti básníkův život, dílo i mocný ohlas jeho životního úsilí o naplnění spravedlnosti a lidství v našem národním společenství, chce zdůraznit jeho ohlas v umění slovesném, výtvarném i hudebním, jehož dosah nebyl často doceněn“. Třicet autorů se v pěti oddílech tohoto památníku pokouší shrnout a podle možnosti i doplnit dosavadní poznatky o Bezručovi a jeho díle a všechny jejich výklady jsou doprovázeny hojnými snímky dokumentárními i reprodukcemi uměleckých děl vzniklých pod vlivem Bezručova díla nebo z místního a sociálního prostředí, které k němu dalo inspiraci i themata. Působením všech těch složek se čtenář sborníku ocitá v samém středu ovzduší, které je tak nerozlučně spjato s každým Bezručovým veršem a tak citelně se dotýká každého z nás.

V prvním oddíle („Mládí mi ulétlo tak jak dým…“) podává znalec a vykladač Bezručova díla Vojtěch Martínek nejprve souhrnné poučení o jeho kořenech, vzniku a o jeho místě i působení v českém kulturním životě. V závěru si všiml také Bezručova poměru k jazyku, zvláště dokonalé rovnováhy mezi básníkovým výrazem a látkou jeho veršů. Dílo Petra Bezruče, „ten sopečný výbuch, jedinečný u nás v prudkosti a živelnosti“, musilo mít svůj zcela zvláštní způsob vyjadřování; „bylo by se dostalo do trapného slohového rozporu, kdyby bylo (bývalo) vysloveno tou uhlazenou spisovnou řečí, jak ji u nás ztělesňuje na příklad Jaroslav Vrchlický“. A protože básník ten jediný [119]svůj možný způsob vyjadřovací našel, „zvítězilo jeho dílo nad pověrami poměrů politických i nad proměnami uměleckých hesel.“ Jedním z podstatných znaků tohoto Bezručova jazyka jsou arci časté výrazy nářeční, tak typické pro básníkovo dílo, že si je bez nich už ani nedovedeme představit. — V dalších dvou statích sahá Stanislav Jandík do minulosti; pokouší se vyvolat z ní dobu, kdy „z poštovního úředníka Vladimíra Vaška se rodí básník Petr Bezruč“, a rozvíjí obraz myšlenkového proudění, v němž vznikalo Bezručovo dílo.

Druhý oddíl („Do světa písně ven pošlou…“) obsahuje básnické pozdravy Petru Bezručovi. Třetí („Já jinak neuměl mluvit…“), nejobsažnější ze všech, je uveden výkladem Milana Rusinského o ohlasu, který měly první Bezručovy básně v tehdejším slezském tisku. Jeho pokračováním je článek Břetislava Pračky o posudcích, jež tehdy o Bezručově poesii přinášely časopisy v Čechách, a Zdeňka Bára stručný přehled dosavadní bezručovské literatury. V článku Bedřicha Václavka „Tradice lidové písně“ nás zajímá především jasná a přesná formulace vlivu české lidové písně na poesii umělou. Je známo, praví se tu, že lidová píseň měla nesmírný význam pro začátky české poesie novodobé, neboť jí proti dosti neživým jejím počátkům, čerpaným ze vzorů cizích, jinde již doznívajících, dala pružný básnický jazyk a domácí vyjadřovací prostředky. Toto působení lidové písně na básnictví umělé prošlo mnoha stupni. Od přímého napodobování lidové písně, při kterém si básníci počínali podobně jako lidoví zpěváci, t. j. skládali své básně přímo na nápěvy známých lidových písní, přes umělecké postižení celé objektivní struktury lidové písně a její umělou rekonstrukci (u Čelakovského), přes vytěžení epického pokladu lidové slovesnosti samostatným básnickým činem (u Erbena) a přes politické využití lidové písně u Karla Havlíčka r. 1848 vede dlouhá cesta až po vliv formový, který se projevuje už v ostatní poesii Havlíčkově a který v novější době zůstává jediným trvalým působením lidové písně na českou moderní poesii. Doba lumírovská, která český verš zromantisovala, rétorsky jej vyšperkovala a barevně zpestřila, vykázala definitivně tradici lidové písně v české poesii její zvláštní místo. Od té doby se její vliv uplatňuje toliko po stránce formy, výrazu, a to právě u básníků tvořivých, kteří jsou představiteli vývoje moderní české poesie a skutečnými tvůrci. Stará methoda přímých „ohlasů“, nadto ještě zesentimentálněná tím, že již dávno neexistuje onen venkov, o jehož životě mohl zpívat ještě Čelakovský jako o něčem živém, je vyhrazena zpravidla jen básníkům podruž[120]ným; v poesii básníků tvůrčích není ničím jiným než pouhou enklávou. Pátráme-li tedy po vlivu lidové písně na poesii českých básníků z posledních desítiletí, nemůžeme shledávat přímé paralely a „ohlasy“, neboť tato cesta je už napřed odsouzena k nezdaru. Již dávno před Bezručem se vliv lidové písně v české poesii stal skutečnou tradicí, kterou vytvářeli mnozí naši básníci. Česká poesie těžila z této tradice rozličným způsobem a vliv lidové písně se stal podstatnou a nerozlučnou součástkou tvůrčí práce našich básníků, součástkou čím dál tím abstraktnější, čím dál tíže zjistitelnou, ale zato čím dál tím organičtější. Také u Bezruče lze hledat toliko stopy tradice lidové písně, nikoli paralely obratů z určitých písní. A k této tradici přičítá Václavek také Bezručův sklon k jazyku lidu a jeho stavební důležitost v básníkově díle. „Krásná je organičnost“, praví autor, „s níž je tato tradice integrována do vlastního nervu poesie Bezručovy podle nejvlastnějších potřeb básníkovy osobnosti i jeho básnické práce, ať jde o užití písňové slohy, ať o útvary baladické, ať o funkci charakterisační. Tradice lidové písně je v Bezručově poesii zužitkována nanejvýš tvořivě. V tom mohou být Petr Bezruč a jeho dílo přímo příkladem“.

D. M. Pavlíček hledá pramen síly a věčné životnosti, kterou se právě Bezručova poesie vyznačuje, a nachází jej v básníkově naprostém splynutí s předmětem jeho uměleckého úsilí: „Básníkova duše se protrpěla až k jakémusi sociálnímu pantheismu a promítla se do duše davu“. Z toho splynutí vyrostla ona úžasná vnitřní síla básnické individuality Bezručovy, pro niž je a zůstane jeho umění bez žáků a pokračovatelů; může být napodobováno, ale nemůže pokračovat: „Petr Bezruč řekl na počátku vše, co cítil, že má říci, a proto ti, kteří přišli a přicházejí po něm, mohou se jenom shlížet v úplnosti jeho básnického projevu“. Vliv Bezručův na mladší básníky, zvláště na poválečnou generaci, byl ovšem veliký; Pavlíček tu zvláště ukazuje na „Vojnu“ a „Chudou rodinu z Heřmaně“ Jana Čarka.

Fedor Soldan zkoumá vztah Bezručův k realismu a charakterisuje jeho umění realistické zkratky; svým úsilím spojit osobitost básnického projevu s potřebou mluvit za jiné se Bezruč velmi podobá „dnešním uvědomělým básníkům“. Ohlas Bezručovy poesie ve výtvarném umění podrobně zkoumá F. V. Mokrý a připojuje přehled bezručovských grafických edicí (napočítal jich na 120). Zvláště významný je článek Josefa Plavce o vztahu Bezručových básní k hudbě a o ohlase, který měly u českých skladatelů. „Psát hudbu pod dojmem z Petra Bezruče znamenalo něco jiného než dát na sebe působit básněmi Heydukovými, [121]Hálkovými, Krásnohorské nebo Svatopluka Čecha. Znamenalo to nový sloh, stejně oproštěný ode všech ozdob, stejně podmanivý a prostě věcný, jako byla básnická řeč Bezručova. — Česká moderní hudba musí být Bezručovi vděčna za to, že dal svými básněmi tolik popudů i k novým jejím výbojům. — Byla to velká vzpruha uměleckého pokroku bez újmy ryze českého výrazu. Neboť tak jako Bezručovo dílo rostlo z domácí půdy, v níž tkvělo všemi svými kořeny, tak i hudba Bezručem inspirovaná, ať jakkoli moderní a protitradiční, nepřestala být hudbou naší. Hudba podnícená Bezručem je nepřenosná jinam. Zvláště to platí o sborech, které jinde jsou i technicky neproveditelné.“

Další oddíl („Ni, to jen vzpomínky…“) obsahuje několik drobných vzpomínek intimních a po něm následuje poslední oddíl „Žití vrací se v kruh…“ se studií Jaroslava Šímy o vztazích Bezručova díla k společenskému prostředí, z něhož vzniklo, a zvláště s podrobným výkladem Karla Poláka o překladech Bezručových básní do cizích jazyků. Na konec jsou připojeny projevy dvou jihoslovanských básníků, Kirila Christova a Božo Lovriće.

(Příště ostatek)

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 4, pp. 118-121

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next Vladimír Šmilauer: Dějiny bývalého královského města Vodňan