Výklady slov
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Feudum a fiskus
Etymologie slova fiskus (státní pokladna, erár) je zcela jasná. V latině znamenalo fiscus pletený košík, zvláště pak košík, v němž se uchovávaly úspory římských vojáků, a dále znamenalo ony uschované tam peníze; z toho se už v Římě vyvinul význam „císařská pokladna“. Je to tedy vývoj podobný tomu, který máme v slově budžet: zdrojem tohoto francouzsko-anglického slova je latinské bulga, kožený pytel. Ve středověku patří slovo „fiscus“ k oficiální právnické terminologii; od XVI. století pak proniká do národních jazyků.
Slovo feudum (léno) je středověké polatinštění starofrancouzského feus. To vzniklo podle dosavadního názoru z franského (germánského) předpokládaného fehu (dobytek, Vieh) nebo ze složeného feh-ôd (vytvořeného podle předlohy al-ôd). Právník Hermann Krawinkel sebral ve zvláštní knize (Feudum, Jugend eines Wortes, 1931) pečlivě všechny staré doklady obou těch slov a došel k překvapujícím výsledkům: slova feudum se v nejstarší době na franské půdě neužívalo; vzniklo v jižní Francii, ale tam se neříkalo „fehu“, nýbrž jen „bestia“. A dále: v nejstarší době má obojí slovo, fiscus a feus (z něhož se vyvinulo feudum), stejný význam, ba někdy se obě ta slova přímo střídají. Znamenají „korunní zemi, korunní daně, poklad“, od IX. století pak vůbec „nájemnou půdu, kus země“. Nemělo tedy slovo feus původně s feudálním systémem co dělat. Z toho vyplývá naprosto logicky poznání, že feus je jen lidová forma k odbornému fiscus a že teprve později proniklo v polatinštěné formě feodum (utvořené podle allodum, nemovitý majetek bez lenního závazku) do řeči odborné, nabývajíc při tom významu nám dnes známého.
[113]Romanista E. Lerch (Romanische Forschungen 54, 1941, 437-444) přezkoumal tyto výklady a zjistil zajímavý rozpor: stará, linguistická etymologie se rozbila o věcné potíže a je v dosavadní své formě nemožná; nová, právníkova etymologie je věcně podložena velmi dobře, ale naráží na potíže hláskové. Z fiscus by se totiž ve staré francouzštině bylo vyvinulo feis, v provencalštině fes, fesc, ne však feus. Musíme proto hledati nějaké řešení kompromisní. Nejpravděpodobnější se zdá Lerchovi, že se tu smísila dvě slova, fes, znamenající půdu, a feu, fieu, znamenající dobytek, majetek; to nevzniklo ovšem z francouzského fehu, nýbrž z visigotského faíhu. Nové slovo, vzniklé z tohoto křížení, přijalo z faíhu formu, z fiscus pak význam.
Kalifornie
Od polovice minulého století se těší Kalifornie zvláštní pověsti. Nález bohatých ložisek zlata po r. 1847 způsobil kovkopskou horečku a romantika hledačů zlata rozněcovala i mysli Evropanů. Slovo Kalifornie se stalo označením novověkého eldoráda, země pohádkového bohatství a nekonečných možností. Zvláště pěkné doklady tohoto chápání nacházíme u Jana Nerudy. Ve feuilletonu o pražské hantýrce v Času 1861 píše: „František (t. j. čtvrt na Františku) je vůbec pravou Kalifornií pro nové české výrazy a formy, pokryt pravěkou půdou, z níž bujně a prvotně pučí pestré a obrovské kvítí hantýrkovité“, a v jiném feuilletonu tamtéž (1864) konstatuje, že někdy „jediný člověk… odkryje netušené dříve Kalifornie komiky“. Kalifornie je nesmírné bohatství: proto se u Zákrejse r. 1867 označují nákladné choutky manželčiny jako „věci, na něž by pan manžel musil míti Kalifornii“. Sládkův překlad „Kalifornských[1] povídek“ Bret Hartových r. 1874 známost Kalifornie ještě rozšířil: velký, úspěšný a výnosný podnik mladého českého měšťanstva, vybudování Královských Vinohrad, byl označen za „Českou Kalifornii“. Ale ani později, když sláva kalifornského zlata byla zatlačena slávou zlata australského, aljašského a jihoafrického, nezanikla sláva Kalifornie; dnes Kalifornii známe jako zemi skvělých přírodních krás, zemi petrolejářů, zemi vysoce vyspělého ovocnářství a — zemi filmu.
[114]A tato podivuhodná země má také jméno s podivuhodnými osudy. R. 1917 zjistili ve zvláštní knize profesoři kalifornské university Putnam, Priestley a Reed (jejich zkoumání doplnil 1922 belgický učenec A. Carnoy), že Španělé, kteří Kalifornii objevili r. 1533, přenesli na ni jméno Califerne, které znali z rytířského románu „Amadis di Gaula“ a z hojné epigonské literatury na něj navazující. „Amadis“ převzal toto jméno legendární země z francouzské „Chanson de Roland“. V něm běduje Karel Veliký nad smrtí Rolandovou a vyslovuje zlou předtuchu, že nyní, když padla jeho nejsilnější opora, vzbouří se proti němu podrobené národy a také „e cil d’Affrike e cil de Califerne“ (verš 2924). A. Carnoy se domníval, že je to slovo původu perského, znamenající „hora ráje“. H. Grégoire v posledním sešitu Bulletinu Královské belgické akademie XXV, 210—273, však zjišťuje, že žádné takové slovo v perštině neexistuje. Místo toho podává výklad nový. Do „Chansonu“ přešla v množství dosti značném jména osad a krajů v západním Řecku, jichž dobyl na svých výpravách proti Byzanci (1081 a 1085) dobrodružný apulský vévoda Norman Robert Guiscard, který se brzo stal pro rodící se rytířstvo legendární postavou, předchůdcem výprav na Východ. Řecké Bouthrenton se objevuje v Chansonu jako Butentron, Orikos jako Jericho atd. A Califerne není nic jiného než jméno Kefallenie, největšího z t. zv. ionských ostrovů (na východ od ní leží Ithaka); to bylo poslední území, jehož Robert před svou smrtí dobyl. Jméno Kefallenie je antické; dali mu je jeho obyvatelé, Kefallenové (uvádění již v Odysseii). Původ jejich jména však znám není.
Mandel,
„ustálená početní míra patnácti kusů při počítání některých věcí (na př. snopů, povřísel, vajec)“; „útvar o patnácti snopech, do něhož se na poli skládá svázané obilí, určené k odvážení“ (PS.), je slovo u nás doložené od XIV. století, a to často i ve formě latinské (mandlones, mandlicones). Je to středověký výraz středoevropský, známý z tehdejší latiny (ve formě „mandala“; první doklad v listině opatství Mons st. Martini v Cambrai z r. 1242: viginti mandala straminis, dvacet mandelů slámy), z němčiny horní i dolní (mandel ž.), z polštiny (mendel, mędl), z litevštiny (mandelis).
Jeho etymologie nebyla dosud známa. Willy Krogmann (Zeitschrift für deutsche Philologie 65, 1941, 26—27) je spojuje dosti pravděpodobně s kornským (cornwaliským) manal, snop, které — spolu s latinským manipulus, přehršle, svazeček — patří ke kořeni mər, mənés, ruka (Walde-Pokorny II, 272).
[115]Rdesno a rdest
1. Rdesno (Polygonum) je velmi bohatý rod rostlinný, nejblíže příbuzný se šťovíkem a revení; charakteristickým jeho znakem je, že list přisedá na lodyhu botkou. Z našich druhů je nejznámější rdesno hadí kořen (Polygonum bistorta), rostoucí na vlhkých lukách a mající klásek podobný jitroceli; rdesno červivec (Polygonum persicaria), rostoucí v příkopech a jako plevel na vlhkých polích; rdesno ptačí neboli truskavec (Polygonum aviculare), hojné na cestách a jako polní plevel.
Rdest (Potamogeton), bahnomilná rostlina jednoděložná, vzplývá ve vodě (hořejší listy jsou na hladině, dolejší ponořeny).
2. Oba tyto názvy jsou staré:
a) V t. zv. mammotrektu Klementinském (MamA. u Gebaura) z doby kolem r. 1400 je na str. 14 b uvedeno hrdesen, Persiccaria acuta, amara, sanguis Christi; v rostlináři Pelplinském (RostlF.) z r. 1429 je na str. 12a „Persicaria rdesno“; podobně je tomu na př. v Lactiferu Jana Vodňanského z r. 1511: „rdesno — Persicaria, id est sanguis Christi, habet folia maculis rubeis vel nigris conspersa (P., to jest krev Kristova, má listy postříkané červenými nebo černými skvrnami)“; v podobě rdesno se jmenuje i v obou vydáních Matthioliova herbáře (vedle jmen vrbka, svaté Mařie košile, vrbičná košile, žabinec) atd. Myslí se tu především rdesno červivec (Polygonum persicaria); na ten se hodí i popis Vodňanského („listy… obyčejně znamenané půlměsícovitou, tmavohnědou skvrnou“, Polívkův Klíč, 2. vyd. 714).
Podoba rdesen se objevuje znovu v Rešlově Dictionariu z r. 1562 a byla obnovena Preslem ve Flora Čechica 1819 i v Rostlináři 1820. — Ale Všeobecný rostlinopis z r. 1846 užívá podoby rdesno, a ta se brzy stává obecnou.
Ostatní druhy, pokud se v staročeských herbářích vyskytují, mají jména jiná. Nejčastější je hadové kořenie pro dnešní rdesno hadí kořen (v středověké latině: bistorta, dracontea, herba draconis, serpentina, vipperina), úpor neb truskavec pro dnešní rdesno ptačí (starší latinský název centinodia) a pepř potočný pro dnešní rdesno peprník (hydropiper).
b) Slovo rdest (Potamogeton) se vyskytuje až hodně pozdě: ve Veleslavínově vydání Matthioliova Herbáře z r. 1596 (kn. IV, kap. 96). Zdá se velmi pravděpodobné, že je přejato z polštiny; uvádí se tam totiž i polské jméno „rdest wodny“.
3. Obě tato slova jsou praslovanská. Pozorujeme-li jejich rozšíření, nacházíme, že podoby s t jsou v ruštině, polštině a lužické srbštině, kdežto podoby s n jsou mimo češtinu v srbo[116]charvátštině a slovinštině. Obtížná výslovnost počáteční skupiny souhláskové způsobuje v nářečních tvarech mnoho kolísání.
Ruština má rdest (dříve také rdestník) pro Potamogeton; Polygonum se jmenuje jinak, gorec;
polština má rdest pro Polygonum a rdestnica pro Potamogeton; vedle toho se vyskytuje i „rdest“ pro turan (Erigeron) a „rdest wodny“ pro Potamogeton; hojné jsou nářeční podoby jako „drdest, grdest, dredeśnik“ atd.;
lužičtina horní: drost, drostnica; dolní: drest;
srbocharvátština má bohatství forem: rdesen, rdesalj, dresen, dresan, dreslin, adreselj, hrdeselj pro různé druhy Polygona;
slovinština má rdeselj, redesen, dresen, drnoselj, drdres, andreselj, ardeselj, rovněž pro Polygonum.
4. Už Miklosich a Matzenauer (LF. XVI, 176) spojili slova rdesno a rdest s kořenem r’’d, rudý, červený. To věcně vyhovuje zvláště pro Polygonum, jehož některé druhy mají červenavé zabarvení („Motýli usedali na klasy zardělého rdesna“ čteme u Jiráska). Ale také mezi rdesty aspoň rdest horský (Potamogeton alpinus) má „listy často i s lodyhou do hněda načervenalé“. Tento kořen r’’d je rozšířen o -es-, jehož význam je zjevný ze srovnání ruského belyj, bílý, a belesyj, bělavý. K tomuto rozšířenému základu přistoupila potom v celku rusko-polsko-lužickém přípona t-ová, v celku česko-jihoslovanském přípona n-ová.
Česká vlastní jména z kmene chot(ě)-
Seznámili jsme naše čtenáře (XXIV, 172—174) se studií dr. J. Svobody, týkající se jmen z kmene sěm-. V ČMF. XXVII, 104—17, otiskuje autor další část své významné práce, která staví zkoumání českých vlastních jmen na bezpečný základ.
Vybral si tentokráte za předmět svého zájmu jména ze slovesného základu chotě-, který mívá také podobu choti-, choto-, choce-, chce- choco- (sěm- byl základ jmenný). Tak jsou tvořena:
A. Složená jména (m. = místní, p. = příjmení):
1. Chotěbor a Chotibor, m. Chotěboř;
2. *Chotěbud jen v m. Chotěbudice (u Dačic), Chotěbuz;
3. Chotěmír a Chotimír; m. Chotiměř, p. Chotomířský;
4. *Chotěmysl v m. Chocomyšl (u Klatov);
5. *Chotěrad v m. Chocerady (u Čes. Brodu);
6. Chotěslav a Chotislav, Chotěvoj a Chotivoj.
[117]Základ chotě- je totožný s minulým kmenem slovesa chotěti (= chtíti; stupeň chot- je v slově „ochota“). Kdežto se však v slovese základ (pro svou významovou chudobu) oslabuje v ch’’těti > chtíti, zůstává u vlastního jména nezměněn.
Taková složená jména s prvním členem slovesným třeba (s H. Jacobim proti H. Osthoffovi a jiným) pokládati za typ stejně starý, jako je typ s prvním členem jmenným. Vznikala z primitivních slovesných vět: M’stidrug’’ = msti druha!; Pribyslav’’ = přibývá slávy.
Slovesný člen má původně podobu pouhého kmene: modli (ti), m’sti(ti); ale potom se tato podoba na -i chápe jako imperativ (jako životní devisa dávaná při pojmenovacím obřadu). Vlivem tohoto pojetí se potom mění i Stamir v Stanimir, Chotěbor v Chotibor.
Vedle toho působí ovšem i jiné vlivy: Choce- vzniká působením kmene přítomného, Choto- podle kmenů jmenných.
Druhým členem složeného jména je substantivum (-mir’’, -mysl’), často slovesné (-bor’’, Voj’ atd.); někdy adjektivum (-rad’’).
B. K jednoduchým vlastním jménům patří jednak zpodstatnělá jména přídavná (Skoroň), jednak trpná participia na -n (Kochan, Milovan). Od participií proniká potom -n i ke jménům jiným.
Z kmene chotě- je utvořeno Chotěn „chtěný, toužený“, m. Chotěnov (u Litomyšle), Chotěnice (u Chrudimě).
C. Krácení jmen s prvním členem slovesným se provádí stejně jako u jmen s prvním členem jmenným (v. NŘ. XXIV, 173):
1. *Chot jen v m. Chotovice (u Litomyšle, také Chotusice u Čáslavě jsou toho původu) a Choc;
2. *Chota jen v m. Chotiná (u Plzně), Chotiněves;
3. Chotek (ženské Chotka): m. Chockov (u Kralovic), Choteč (třikrát), Chotčiny (u Tábora);
4. Chotík: m. Chotíkov;
5. Chotěl: m. Chotělice (u N. Bydžova);
6. Chotěm, Chotim (z Chotimír): m. Chotěmice (u Tábora); p. Chotomírský;
7. *Chocen: m. Choceň, Chocenice (u Kolína a u Plzně); p. Chocenka;
8. Chotěš, Chotiš, Chotyš: m. Chotěšov (několikrát), Chotěšice (u Poděbrad), Chotěšiny (u Vys. Mýta); Chotýš (u Č. Brodu), Chotýšany (u Vlašimě);
9. *Chotúch: m. Chotouchov (u Kolína);
10. Chotěta: m. Chotětov (u Ml. Boleslavě);
[118]11. Chotěv: m. Chotěvice, Chotivina (z toho Chotoviny u Tábora);
12. Chotún: m. Chotouň (u Kolína).
Je zajímavo konstatovat, že proti velkému bohatství těchto jmen v Čechách (dodnes 30 jmen u 40 obcí) jsou na Moravě jediné Chotěbudice (u Dačic).
[1] Titul této knihy dopomohl tuším k definitivnímu vítězství adjektivu kalifornský nad konkurenčními podobami kaliforniánský 1819, kaliforenský 1846 (Presl), kalifornický 1862, 1874. Kalifornský se vyskytuje v Zapově Všeobecném zeměpise III, 440 (Kalifornský záliv); od r. 1874 je podobou jedinou.
Naše řeč, volume 25 (1941), issue 4, pp. 112-118
Previous Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
Next Karel Říha: Bezručův hlas
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1