Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

Jen zřídka se užívá opětovacího slovesa lézati a opakovacího lézávati. Příd. jméno lezavý, „zvolna, ale vytrvale pronikající (o chladu)“, i podst. jméno z něho odvozené lezavost se píší s krátkým e. Zčeštěný latinský lékařský termín léze, 2. pád -e, „porušení, úraz, porucha, poranění“, píše se foneticky, s é a z. U podst. jména lež udává PS. jen 2. pád lži; z toho vyplývá, že PS., stejně jako dosavadní Pravidla, nepřipouští tvar analogický podle vzoru duše lže (v 2. pádě jedn. čísla a v 1. a 4. [109]pádě čísla množ.); podle nových Pravidel je v 3. p. mn. č. lžím, v 6. lžích, v 7. lžemi. U zdomácnělých slov francouzského původu ležérní, „nenucený, lehkomyslný, nedbalý“, ležérně, ležérnost, jak píší Pravidla, zaznamenává PS. i psaní ležerní, ležerně, ležernost, s krátkým e jako v cizích slovech nezdomácnělých. Pravidla však mají i budou mít jen tvar s é, ležérní. U hesla ležeti připomíná PS., že rčení něco mi leží ve významu „hodí se mi, líbí se mi, vyhovuje mi“ je nečeské, na př. „to zaměstnání mi leží“ místo „líbí se mi, vyhovuje mi“. Výraz „to leží (spočívá) v mé povaze“, káraný v posledním vydání matičního Brusu, není v dokladech PS. vůbec uveden. U slovesa lháti udává PS., že běžné a správné jsou v jazyce spisovném tyto présentní tvary: 1. os. jednot. č. přít. času lžu, 3. os. množ. čísla lžou (nikoli lží, které uvádějí ještě jako vedlejší tvar Pravidla), přech. přítomný však lha, lhouc, lhouce (nikoli pravidelný tvar lže, lžíc, lžíce, který jediný dosud připouštěla Pravidla). Tvary lhu, lhou, novotvary vzniklé mylnou analogií, považuje PS. za archaické. Lhostejný znamená „netečný, nevšímavý, apatický“, užívá se ho tedy správně, mluvíme-li o lidech. Nečesky se ho užívá ve významu „nezajímavý, bezvýznamný, nehodný povšimnutí“; PS. o tom poznamenává, že to je napodobení cizího jazyka. Nečeské jsou tedy výrazy: Mluvili lhostejné věci (spr. bezvýznamné). Jeho osud mu je lhostejný (spr. nezajímá ho). Ten člověk mi je lhostejný (spr. nezajímám se oň, nemiluji ho). To mi je lhostejné (spr. jedno). Kvantitou se lišicí tvary téhož slova lhota a lhůta se liší významem; lhota znamená výsadu, dočasné osvobození od břemen při zakládání středověkých osad (odtud častý název našich vsí), lhůta značí stanovenou dobu, čas na něco vyměřený, termín. Příd. jméno k němu je lhůtní (lhůtní kniha v účetnictví), v právnické terminologii lhůtový (lhůtový zákon). Francouzské slovo liaison (vysl. liézon) jako gramatický termín s významem „vázání, spojování slov ve výslovnosti“ je rodu středního a nesklonné. S významem „přátelský, milostný poměr“ je řídké a skloňuje se; je buď rodu mužského, liaison, 2. pád -u, nebo rodu ženského, liaisona, 2. p. -y. U podst. jména liana, „tropická popínavá rostlina“, zaznamenává PS. i řídký tvar rodu muž. lian, 2. p. -u (dokládá jej z Vrchlického); PS. píše to slovo i jeho odvozeniny jako Pravidla jen s krátkým a. Podst. jméno líbánky je zpravidla rodu ženského, 2. p. -nek; vedle něho však uvádí PS. i tvar rodu mužského líbánky, 2. pád -ů, ovšem s poznámkou, že je řidší. Jak PS. zvláště poznamenává, jsou vazby nechati, nechávati, dáti, dávati [110]si něco líbit nečeské; vznikly napodobením jazyka nám cizího. PS. je vyjadřuje slovesy libovati si, dovoliti, strpěti něco. Nečeský výraz „to si dám líbit“ nahrazuje výrazem „to se mi líbí, to je dobré“. Ve významu „ráčiti“ je sloveso líbiti už zastaralé. Bez zvláštního poznamenání nechává PS. četná složená podstatná jména, jejichž prvním členem je kmen přívlastkového příd. jména libo-, na př. libovůle, „samovolnost, svévole, zvůle“, libozvuk, „lahodný souzvuk, libozvukost“; u jiných poznamenává PS., že to jsou archaismy, na př. liboháj, libosad, „park“, libohrádek, libostan, libostánek, „besídka, pavilon, altán“, libomrav, „uhlazený způsob společenský“, libomudrc, libomudřec, 2. p. libomudrce, „mudrc, filosof“, libovláda, „samovláda, absolutismus“, libozpěv, „líbezný, příjemný zpěv“; u jiných zase, že to jsou slova řídká, zpravidla básnická, a to ze starší doby: libodech, libovůně, „líbezný dech, vůně“, libohlas, „líbezný hlas“, libochuť, „milá, příjemná chuť, liboznění, „příjemné znění“. Slovo libostrom je uměle utvořený termín botanický; znamená rostlinu známou spíše pod cizím jménem filodendron. Také některá příd. jména téhož typu PS. uvádí bez poznámky, na př. libošumný. U podst. jména líce, 2. pád líce, podle vzoru „moře“ (rodu středního, který jediný Pravidla pokládala za správný), uznává PS. za spisovný i tvar rodu ženského líc(e), 2. p. líce podle vzoru „duše“. Zdrobněliny jsou ovšem jen rodu středního, líčko a řídké expresivní líčinko. Shodně s Pravidly uznává i PS. slovo líceň, „líčení (t. j. slohový útvar)“ za chybné (vzniklo mylným čtením starého textu). Zkrácený tvar licenc místo spisovného licence, „úřední povolení jistých výkonů živnostenských“, je dialektický, nespisovný; majetník takové licence se jmenuje licencionář. Příd. jméno k slovu líce je lícní; tvar lícný je zastaralý. Podst. jméno ličidlo s významem „kosmetický prostředek ke zkrašlování pleti“ nebo „divadelní pomůcka herců k vytvoření masky“ krátí kmenové -i- podle známého pravidla, avšak totéž slovo s významem „nástraha, léčka“ má kmenovou slabiku nezdlouženou, líčidlo. Příd. jména jsou utvořena jen od tvaru ličidlo: ličidlový, ličidlovitý (ličidlovité, čeleď rostlin bezkorunných, Phytolaccaceae). Podst. jména činitelská ličitel, „kdo líčí“, ličitelka mají kmenovou slabiku krátkou. Sloveso líčiti, zřídka i léčiti, „dělati nástrahy, léčky“, které vzniklo neporozuměním místo původního líceti (na ptáky), uznává PS. proti Pravidlům za slovo spisovné. Podst. jméno lidé skloňuje PS. stejně jako Pravidla; uvádí však také sklonění jeho hypokoristických zdrobnělin, lidičky a lidinky, jež jsou obě rodu mužského, ale ve většině pádů se skloňují podle [111]vzoru „žena“; 1. pád lidičky, zřídka i lidičkové nebo lidičci, ostatní pády lidiček, lidičkám, lidičky, lidičkách, lidičkami. Podobně se skloňuje i lidinky, lidinek, lidinkám, lidinky, lidinkách, lidinkami. Vedle běžného spisovného tvaru lidumil, lidumilka, lidumilný, lidumilně, lidumilnost uvádí PS. i řídké tvary -o-, lidomil, lidomilný, lidomilně atd., pak i málo se vyskytující tvary lidumilovný, lidumilovnost, lidumilý (s týmž významem) i archaické tvary lidmil, lidmilovný, lidmilovnost (doložené z Havlíčka a z Riegra). Také spřežka liduprázdný se vyskytuje tu a tam ve tvaru složeniny vlastní lidoprázdný, také liduprázdnost i (zřídka) lidoprázdnost. Podst. jméno ligrus, název hospodářské rostliny vičence obecného (Onobrychis sativa), má v 2. pádě tvar ligrusu; příd. jméno k němu je ligrusový (ligrusové pole). Člen řádu redemptoristů se nazývá liguorián nebo ligurián; obojí tvar mají i odvozeniny, liguoriánský vedle liguriánský, liguoriánství i liguriánství. Slovo lícha, „úzký pruh pole“, vyskytuje se i v tvaru líha. Licha, s krátkým i, znamená „lichý počet“. Opětovací sloveso léhati se píše i líhati, ale opakovací sloveso k němu vedle líhávati je lehávati (s krátkým e); tvar léhávati je podle PS. poněkud zastaralý. Zařízení k umělému líhnutí drůbeže se nazývá líheň, 2. p. líhně, nebo líhnice, 2. p. -e. Bez poznámky přijímá PS. do spisovného jazyka také několik složených podst. jmen, jejichž první částí je adjektivní kmen licho-: lichohrozen (= květenství podobné hroznu, nepravý hrozen), lichoklas (= květenství podobné klasu, nepravý klas), lichookolík (= květenství podobné okolíku, nepravý okolík), lichostarček (rod rostlin z čeledi složnokvětých)[1], lichopřeslen (= květenství podobající se přeslenu), vesměs botanické termíny, pak řídký básnický výraz lichosláva (= nepravá, marná sláva). Slovo lichotka má i podobu lichůtka. Slovo liliputanismus, „trpaslictví“, píše se s krátkým a; jiné odvozeniny slova Lilipután (= trpasličí obyvatel vybájené země Liliputu) a lilipután (= osoba zrůdně malého vzrůstu nebo uměle vypěstované malé zvíře) se však píší s á dlouhým. Lillit, mineralogický odborný název druhu leptochloritů, píše se s dvěma l. Slovo limbus, „předpeklí“ nebo „okraj děleného kruhu měřicích geodetických nástrojů“, má v 2. pádě tvar limbu. Nominativ limb se vyskytuje jen v řeči básnické (s náboženským významem „předpeklí“). Slovo limetta, „druh nasládlého citronu“, píše se s dvojím t; příd. jméno je limettový. Nejběžnější druh citronů k nám dovážený se jmenuje limon nebo, a to řidčeji, lemon (li[112]moun a lemoun jsou tvary dialektické); na označení citronovníku se však užívá jen tvaru limon. Podomní obchodník s citrony se dialekticky také jmenoval limonář nebo lemonář. Příd. jméno zní limonový i lemonový. Slovo limusina (uzavřená karoserie automobilů nebo takový automobil) se píše s u a s s, které se ovšem vyslovuje z. Anglický sportovní termín line (vysl. lajn), „čára ohraničující hřiště“, má i tvar lina (vysl. lajna). Běžné sloveso k němu linovati (vysl. lajnovati) však v PS. uvedeno není.

---

[1] Erechthites, podobný starčeku; německy „falsches Kreuzkraut“.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 4, s. 108-112

Předchozí Václav Polák: Oči u J. Zeyera

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov