Časopis Naše řeč
en cz

Litovati koho

[Drobnosti]

(pdf)

-

(V. M.) Sloveso litovati vždycky mělo a dosud má předmět v 2. pádě (je to t. zv. genitiv příčiny, druh genitivu odlukového, viz Gebauer-Ertl, Mluvnice česká II, 1926, 173 n.), tedy vazbu stejnou jako souznačné výrazy je mi líto koho, čeho a želeti koho, čeho. Při předmětu věcném a ve významu „pociťovati (kající) lítost, rmoutiti se pro něco“ a p. se ani dnes nedovedeme vyjádřit jinak než vazbou genitivní; říkáme lituji svých hříchů, lituji toho, lituji peněz, času, něčí smrti a pod., nikdy však lituji své hříchy atd. Je-li však předmětem osoba a sloveso litovati znamená „míti útrpnost, soustrast s někým“, nebýváme si už tak jisti, a proto se někdy místo původní vazby genitivní vyskytne u slovesa litovati i odchylná vazba se 4. pádem. Tak na př. čteme v Příručním slovníku jazyka českého s. v. litovati doklad z B. Němcové: Nebylo človíčka v celém městě, který by nebyl kněžnu litoval. Přes to však i PS. za spisovnou pokládá toliko vazbu litovati koho, čeho. V rodě zvratném tedy budeme v jazyce spisovném rovněž dávati přednost tvaru litovati sebe před tvarem litovati se, vyskytujícím se v jazyce obecném. Příklad, který uvádí PS. z R. Svobodové („Některá žena pláče potichu pro svou soukromou radost a sama toho užívá, sama se lituje“), v podobě přesně spisovné by podle toho zněl: „… sama sebe lituje“ (už také proto, že je tu na zájmeně důraz). Při zájmeně 2. osoby jedn. čísla tu bývá ovšem tvar tě, neboť vůbec se jím v této osobě často vyjadřuje 2. pád: lituji tě a p. (srov. bojí se tě, váží si tě atd.). To všechno platí také o složeném slovese politovati koho, čeho, jenomže u něho v obecném vyjadřování pronikl 4. pád snad ještě víc než u prostého slovesa litovati (politoval maminku m. maminky, politovala svou dceru m. své dcery a p.).

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 2, s. 61

Předchozí Lidové výrazy

Následující Přechodník minulý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1