Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Aristoteles, lokomotiva a automobil

Spřežení jistě velmi zvláštní. Ale romanistovi E. Lerchovi, který takto nadepsal svůj článek v uppsalském časopise „Studia neophilologica“ (XII, 1940, 210—236), podařilo se dokázat těsnou spojitost mezi jeho členy.

1. Jakého původu je slovo lokomotiva, o tom není nikdo, kdo má několik latinských tříd, ani chvíli na pochybách: „locus“ je „místo“ a „movere“ „pohybovat“. Potíž se však objeví, jakmile se nespokojíme výkladem jen zběžným a začneme toto slovo rozbírati hlouběji. „Lokomotiva“ je podle našich vědomostí stroj, který pohybuje vozy s místa na místo; ale „loco“ neznamená přece „s místa“, nýbrž „na místě, v místě“ (cena loco důl; slečně N. N., loco); výraz „motivus“ pak také nelze vylo[47]žiti jako „pohybující“. Historie slova „lokomotiva“ je tedy nějak složitější, než by se zdálo na první pohled. A je tato:

Neznámý anglický technik přenesl počátkem XIX. století na stroje schopné pohybu (aby je rozlišil od starších pevných, stacionárních) pojmenování, které dotud žilo — životem hodně skromným — v řeči filosofické. „Facultas locomotiva“ (a rozličné obměny v jednotlivých národních jazycích) je doložena ze století XV. až XVIII. Po prvé užil slova „loco motivum“ Jan Argyropulos, znamenitý učenec řecký, který po dobytí Cařihradu přešel do Italie a stal se tu vynikajícím učitelem západních humanistů. V překladu z Aristotela jím tlumočil řecké „to kinétikon kata topon“ (u Tomáše Akvinského „motivum secundum locum“), schopnost pohybu vzhledem k místu. Aristoteles totiž vystihuje rozdíl mezi rostlinou, zvířetem a člověkem tak, že rostliny prý mají pouhou schopnost vegetabilní, kdežto u zvířat přistupuje k tomu ještě schopnost vnímání, chtění a pohybu (to je naše kinétikon), u člověka pak i schopnost myšlení.

„Locomotive engine“ (stroj se schopností pohybu vzhledem k místu; starší stroje se také pohybovaly, ale na místě) je doloženo od r. 1815; od r. 1829 se objevuje i substantivní „locomotive“; z r. 1835 je první doklad německý, z r. 1840 první francouzský.[1]

2. Vedle slova „locomotive“ a podle něho vzniklo ve Francii locomobile s významem dlouho dosti neurčitým: rozmanití předchůdcové automobilů se nazývají „locomobile routière, voiture locomobile; také locomotive routière“. Až po r. 1880 se pevněji vytváří význam pracovního stroje.

3. K výrazu „lokomobila“ se pak automaticky přitvořilo slovo automobil. „Voiture automobile“ znamená zprvu totéž co „voiture locomobile“ (rozličné samohyby parní, elektrické atd.); když však zvítězil benzinový motor, nabylo slovo „automobil“ významu dnešního. Vytýká se mu leckdy hybridní tvo[48]ření (to jest, že první část, „auto“, je řecká, druhá, „mobil“, je latinská). Ale Lerch správně připomíná, že pro pojem obsažený v řeckém „auto-“ nebylo vhodné náhrady ani v latině, ani ve francouzštině, a že je tedy takové tvoření zcela přirozené. Slovní kmeny řecké a latinské jsou ostatně pro tvoření umělých mezinárodních výrazů materiálem zcela rovnoprávným.

Ve Francii se slovo „automobile“ objevuje r. 1875: je to tehdy ještě adjektivum a označuje se jím vozidlo poháněné stlačeným vzduchem. První bezpečný doklad substantivního užití je až z r. 1896. V Anglii se adjektivum objevuje r. 1886 (ne o vozidlech, nýbrž o torpedech), substantivum 1895. První německý doklad je z r. 1893.[2]

Rod tohoto substantiva v některých jazycích kolísá. Ve francouzštině je mezi maskulinem a femininem (dnes je obyčejně femininem). Němčina přešla od feminina k neutru.[3]

Harlekýn

Naše řeč (XXIII, 11) zaznamenala názor Flasdieckův, že slovo Herle v „Herle king“, nejstarším dostupném tvaru „harlekýna“, je příjmení boha Wodana, harila. Doplňujeme tehdejší referát tím, že v posledním sešitě časopisu „Volkstum und Kultur der Romanen“ (XIII, 146—161) popírá W. Krogmann germánský původ tohoto slova, a dokládaje se svědectvím Waltera Mapa z konce XII. stol., připomínajícím „Herla rex“ výslovně jako anglického krále, soudí, že je to jméno — jinak neznámého — krále keltských Britů. Jméno jeho snad patří k indoevropskému kořeni ser — „prouditi, rychle se pohybovati“ (Walde-Pokorny II, 497).

Labe

Je známo a zcela nepochybné, že jméno Labe je předslovanské: je řeckými a římskými spisovateli doloženo (jako Ἄλβις,Ἄλβιος, Albis) dávno před tím, než se k němu Slované dostali. [49]Pramenem podob řeckolatinských i slovanských je germánské Albi, 2. p. Albii̯az — (což znamená „bílou řeku“, Bělou; srov. latinské „albus“, bílý). Způsob, jakým byl přejat základ tohoto slova, je jasný; Alb- bylo přejato jako Olb- a měnilo se dále t. zv. metathesí v Lab- (stejně je „labuť“ z „olb-“, „laň“ z „oln-“, „rámě“ z „orm-“ atd.).

Méně zřetelné je však zakončení. V starší češtině (do XVII. st.) je vedle neutra Labe také femininum Labě: „nos expertes fere labe bydlíme u samé Labě“ [= my téměř prostí hanby…] říká píseň litoměřických studentů z XV. století. Lužická srbština má neutrum Łobjo, polština femininum Łaba. Švédský slavista R. Ekblom, který se otázkou slovanské metathese velmi pronikavě zabýval, upozorňuje (Zeitschrift für slavische Philologie XVII, 31—34), že nemůžeme vycházet z původního tvaru dvojslabičného, neboť bychom pak musili míti délku v první slabice: Lábe (jako je v rámě, rádlo). Původní podoba slovanská byla tedy trojslabičná, La-b’-ji (to se shoduje dobře s germánským Al-bi-iaz); z toho vzniklo české (nedoložené) Labí (podle vzoru „paní“). Brzy však nastal přechod ke vzoru „duše“ tak, jako v historické době opustilo vzor „paní“ slovo rolí, laní, lodí.


[1] První české nám známé doklady jsou z r. 1846. K. Havlíček Borovský píše v „Obrazech z Rus“ (v Časopise Českého museum): „Cizinec nohama pohyboval, podobaje se asi zdlouhavému, ale velmi zdlouhavému lokomotivu“, a v „Pražském poslu“ se čte: „pro železnou dráhu mezi městy Browklynem a Greenportem nový parovůz či „mašina“ (jak teď u nás „lokomotivu“ říkají)“. Mužská podoba „lokomotiv“ je i v dalších dokladech z r. 1850 („Květy“: topení lokomotivů kamenným uhlím; „Slovan“: běž pěšky za lokomotivem). 1853 („Německo-český slovník vědeckého názvosloví“: Locomotiv — lokomotiv, parovoz) atd. do 1862 (Neruda „Dráha“: Před vlakem jest stroj, který se jmenuje „lokomotiv“). Od 1859 (Pfleger: hučením lokomotivy) se začínají doklady pro ženskou podobu „lokomotiva“, která se brzy stává jedinou.

[2] Pro češtinu dokládá slovo „automobilní“ (automobilní povoz, hnaný elektrikou, plynem atd.) po prvé „Druhý příspěvek“ Kottův (1901) z Národních listů 1897 a z Ottova Naučného slovníku XVI, 1900; slovo „automobila ž.“ je tamtéž dosvědčeno z usu. V „Třetím příspěvku“ je z Jindrova Slovníku technického 1903 vypsáno slovo „automobil“. V beletrii se podle materiálu Slovníku jazyka českého objevuje „automobil“ po prvé u Růž. Svobodové (Milenky 263).

[3] V češtině, jak jsme právě viděli, jsou nejstarší tvary ženské: „automobila“ a zdrobnělina k tomu, „automobilka“ (Kott X, 554 z r. 1905), dnes však úplně ovládlo maskulinum „automobil“. Ale slovo „lokomobila“ ve všech třech jazycích zůstalo v rodě a tvaru ženském; jen ojediněle je i „lokomobil“ (1872 Neruda, Obrazy z ciziny: na břehu (Suezského průplavu) něco opotřebovaných lokomobilů).

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 2, s. 46-49

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Miloslav Wajs: Tři zlaté poháry

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1