„Potápky“ a „potápnice“

J. Bš.

[Drobnosti]

(pdf)

-

Loni na podzim vzbudily jakousi pozornost pražské „potápky“, příslušníci „zlaté mládeže“, kteří se výstředně oblékali a chovali. Výstřední jest i jejich slang. Potápky mluví prý pomalu, rozvláčně, jen na půl úst, s bařtipánským nosovým zabarvením, při čemž se jim na tvářích rozhošťuje výraz chtěné vznešené omezenosti. Slova sekají, dělí (své dívky zdraví prý na př.: „Tě—bůh se-ky-ry!“), protahují (v tom prý napodobují filmového herce Roberta Taylora, jenž podle jejich mínění získává ženská srdce protáhlou mluvou); hlas mládenců je unylý, nasládlý, hlas potápkyň čili potápnic (potápky jim říkají sleznice, kristiánky, bedly) hrubý, drsný, skřehotavý — podobným hlasem zpívají teď jazzové zpěvačky. Vidíme, že tato mládež z afektu dělá všecko nepřirozeně. Potápky při každé slabice zavrtí hlavou jako reklamní figurky, při čemž pohybují zvláštním způsobem rukama i celým tělem.

Své úzké, nad kotníky sahající kalhoty nazývají potápky „šťaldy“, svůj klobouk, vpředu vysoký, vzadu velmi nízký, zase „borzalino“ nebo „tatra, model 25“. Jejich taylorovská kštice, mohutná zejména na krku, jmenuje se „havel“, také „havrda“; potápnice mají vlasy vyčesány do „gordického uzlu“. Potápkyně si vedou „smeták“ či „kartáč“, ostnosrstnatého to chlupáče s velmi nízkýma nohama. Potápka se na zábavě neotrávil, ale „sťal“, něco neočekávaného nebo ostuda je „nátěr“; něco ho netěší nýbrž on to „baští“ neb „žere“; nezajde někam, ale „píchne“; nedělá darebáctví, ale „vodváže se“; samozřejmost je „typická jasna, jasná typna“; stokoruna slove v řeči potápkovské „kilo“; potápka se nesnižuje, ale „natírá se“.

Tyto zrůdné hříčky pražské přírody si říkají „trafíci“ nebo „svingaři“, poněvadž jejich shromaždištěm je část Václavského náměstí, jíž říkají Trafouš (= Trafalgare Square), a jejich nejmilejší zábavou tanec swing. Při „svinčení“ potápka se svou tanečnicí dělá podřepy, potápějí se, mizejí a zas se vynořují na jiném místě sálu. Odtud dostaly název, jejž považují za přezdívku a urážku; reagují na ni velmi hrubě.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 1, s. 32

Předchozí Prof. dr. Em. Bayer: Jej

Následující Josef Beneš: Rosa, Arbes