Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

Kvh. (= Kvido Hodura), K. E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii, r. XXVI, č. 2—4, pokračuje Josef Janko v Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému a zabývá se podrobně českým výrazem hajdy a jeho zařaděním. Slovo hajdy je druhotné citoslovce. K prvotnímu citoslovci haj byla připojena slabika -dy asi jako u zvukodobných slov cundy a hurdy burdy. Význam slova hajdy je několikerý. Vyjadřuje prudkou i mírnou radost nebo jen povolnost a zejména pobídku, a to jak zvířatům, tak i lidem, vyzvání k chůzi. Rozšířeno je v nejrozmanitějších tvarech v jihovýchodní Evropě, zejména v němčině, ze slovanských jazyků v češtině, polštině, ukrajinštině, srbocharvátštině a slovinštině i bulharštině, pak v rumunštině, italštině a konečně v turečtině (hajdé). Z přehojného výčtu odvozenin uvádíme: čes. hajdati (táhnouti, pryč jíti) s imper. hajdej; slc. hajdákať (výskati), hajda (kolébka), hojda (houpačka), hajdák (tulák); čes. hajdalák (přezdívka sladovnických pomocníků, též skotáků z jiné vesnice). V jiných nářečích (na př. na Olomoucku a Poličsku) značí hejdalák též hastroše v poli a na Moravě loutkové pimprle. Hais-Týnecký uvádí z Pošumaví tvar hejduličky (lidičky). Valašské hajtrta (veselý, rozpustilý chasník) vykládá Janko z hajd(y) + vrtnouti se. Hanácké hajtydlum (neposedné děvče) je smíšenina z hajdy a citoslovce napodobujícího zvuk houslí tydli. Konečně hajdamak v turečtině značí „hnáti dobytek“ nebo jako podst. jm. „loupežník“. Dále uvádí Janko výklady dosavadní, ale zamítá je a připojuje svůj výklad ze základ[26]ního útvaru interjekcionálního hajdy, resp. hajde, který je všeobecně lidským, přirozeným výrazem prudké radosti nebo pobídky k rychlému pohybu, alespoň v prostoru střední a jihovýchodní Evropy a přilehlého území asijského. Všechny ty útvary se šířily ze dvou hlavních ohnisk, českého (šiřiteli mohli být čeští vojíni, řemeslníci, dělníci a služky v Rakousku, Bavorsku, Sasku, Slezsku a jiní) a tureckého. Z příkladů svrchu uváděných upozorňujeme ještě na něm. heidipritsch, které se dá sotva vyložit jinak než z čes. hajdy pryč. Původ zakončení -dum (něm. heidideldum, čes. hajdum) není dosud prozkoumán. Janko je pokládá za odvozovací prostředek lidový, jímž se snad napodobí (asi u žáků z vrstev lidových) častá latinská koncovka -um (vobiscum, saeculorum).

S citoslovcem haj souvisí mor. gajsať, gajsnúť (trhnouti čím, zatřepati sebou, ošívati se). Zábřežské gajc (kolovrátek) je z něm. dial. geiz (v žen. rodě znamená kleč, nožici u pluhu, v muž. rodě také kolovrátek). Gric, gryc (strašák z hadrů, hajdalák, čabalák a přenesené hlupák) je podle Janka asi z něm. Kritz(kopf) (hlava mající chytrost jako liška), které se matením s Grütze (řezanka) mohlo významem zvrátiti v pravý opak: hlupák (mající v hlavě řezanku). Na konci ještě řeší Janko otázku, je-li vztah mezi čes. brzlík a něm. Bries. Soudí, že brzlík (nejstarší tvar byl brzicě) je slovo původní, nikoli přejaté, a za indoevropský základ pokládá bergh (zdvíhati se, vzdouvati se). Teprve novoč. brzlík by se svým l bylo napodobením něm. Briesel, ačli i tu nevystačíme s vlivem l v čes. hrdlo, které je významem blízké.

V další kapitole Poznámek a příspěvků (t. r. XXVII, č. 1) uvažuje Janko o tom, zná-li čeština jakési „posouvání souhlásek“ (Lautverschiebung). Ze své úvahy vylučuje napřed slova, kde se příslušná změna hlásková stala vlivem citového zabarvení (exprese), na př. chřástal (stsl. krastěl’), chatrč (stč. katrč), žvýchat (zlínské) za obecné žvýkat. Rovněž nelze pokládati za posouvání změny způsobené vlivem německým, na př. barchet z lat. barracanus podle něm. Barchent, archa (lat. arca, něm. Arche), lochtuše (střhornoněm. lachentuoch) a šantroch (vedle šantrok podle něm. Schandtrog se spirantickou výslovností koncového g). Příklady, jež mohou být nazvány posouváním českým, týkají se změn k > ch, p > f, t > c a jsou to: arch (lat. arcus, středodolnoněm. ark), valcha (něm. Walke), panchart (něm. Bankert = zplozený na lavici, a nikoli na loži manželském), rechtor (m. rektor), mor. Polach, tabach a ob. laloch (m. lalok), fták (m. pták), krofta (doudl. místo kuroptve), fčela (m. pčela), stč. fard (něm. pard, lat. pardus = pardal), mor. facht (něm. Pacht, lat. pactus) a konečně cicvar (něm. citvar). Při změně k > ch jde podle Janka o aspiraci (známou také z vých. nářečí českých: kchilo [27]místo kilo) souhl. k (kch) a o úplné ovládnutí pouhé nehlasné spiranty (ch). Při změně p > f jde o „zesílení artikulace hlásky p závěrem hrtanovým, jehož nehlasné uvolnění realisováno nejbližší spirantou (f)“. Při změně t > c nastává nejdříve aspirace (th), a náhradou s za h (ts) vznikne hláska c. Celkem Janko soudí, že nelze v češtině mluviti o posouvání, které by bylo přetvořilo od základu celou souhláskovou soustavu (nastalo jen posouvání tenuí, t. j. neznělých), nýbrž jen o jakémsi náběhu k němu.

Kvh.

*

Anketu o cizích slovech v češtině uspořádaly 25. XII. 1940 Nár. listy. Dvaatřicet různých odborníků odpovídalo tu na otázky, jaké zásadní stanovisko mají k překládání cizích odborných názvů, jak by si takové překládání představovali ve vlastním oboru a co konečně soudí o fonetickém přepisování cizích slov.

Všichni účastníci ankety se v podstatě shodují v tom, že cizí odborné názvy lze nahrazovati českými jen tam, kde je to možné a účelné, a to v duchu jazyka a nenásilně, za spolupráce všech, kteří k tomu mají co říci. Rozdíl je jen v intensitě těchto snah. Někteří (lit. historik Pražák, chirurg Jirásek, výtv. historik Matějček, přírodovědec Domin) přimlouvají se za překládání horlivěji, a to i za překládání termínů v pracích čistě odborných, jiní — a těch je většina — píší o překládání zdrženlivěji a umírněněji, internisté Vondráček a Charvát jsou proti překládání termínů v pracích čistě odborných.

Nejrozdílnější jsou odpovědi týkající se fonetického přepisování cizích slov. Tu stojí proti sobě dvě skupiny: první (menší) trvá důrazně na zachování původního pravopisu, druhá (početnější) si neméně rozhodně žádá psaní fonetického, někteří dokonce velmi důsledného. První skupina (výtv. historik Wirth, internista Vondráček, lit. historik Grund, filmový kritik Kučera, hud. ref. Uhlíř, novinář Hoch) odůvodňuje své stanovisko tradicí, úctou k cizímu jazyku a nechutí k jistému jazykovému barbarství a plebejství, s nimiž, jak se zdá, toto fonetisování spojují. Druhá skupina (právník Svoboda, sport. ref. Heinz, internista Charvát, chemik Milbauer, přírodovědec Komárek, Matějček, Domin, řed. techn. musea Veselý) zase doporučuje psaní fonetické z důvodů praktických a založených na vývoji jazyka; zvláště tam, kde jde o slova vžitá a nenahraditelná, je přímo povinností našeho jazyka, aby je konečně adoptoval i adaptoval, protože se už sama počeštila a zařadila do našeho slovníku. Ostatní účastníci ankety odpovídají na tuto otázku s výhradami nebo doporučují střední cestu.

Diskuse o cizích odborných názvech a cizích slovech vůbec jsou staré a historie i zkušenost dává za pravdu těm, kteří v užívání ci[28]zích slov zachovávají míru danou jejich skutečnou potřebou a jejich vžitím a rozšířením. Úkolem strážců jazyka je pak (a to nejsou jen filologové!), aby se pokusili nově vnikající cizí slova počeštit, ze starších pak ta, kde se o to projeví vážný zájem anebo když si to vynutí skutečná potřeba. U odborných názvů v čistě odborných pracích je nejlépe nechat vývoji volnou cestu. Který směr zvítězí nebo aspoň převládne, ten bude mít pravdu. Totéž platí o fonetickém přepisování. Těžko někomu zakazovat užívati původního pravopisu u cizích slov, a těžko také někoho nutit, aby je psal původním pravopisem, když se mu to bude zdát neúčelné nebo když to vůbec nebude umět. Těžko také někomu zakazovat užívati cizích slov jenom proto, že nezná dobře jejich původ. Stačí přece, zná-li dobře jejich nynější význam v naší řeči a dovede-li jich správně užít, když jich potřebuje. Vždyť potíže nejsou jen s přepisováním, nýbrž i s výslovností cizích slov. Ani tu nelze na každém žádat přesnou výslovnost cizí, která někdy i pro odborníka může být problematická, nýbrž třeba se spokojiti výslovností přibližnou, takovou, jakou asi slyšíme u většiny vzdělanců. Vůbec všude je tu třeba vyhnout se jakémukoli strohému a jednoznačnému autoritativnímu zásahu a kodifikovat teprve to, co se už vytvořilo a vžilo, ne to, co bychom si jednotlivě jenom přáli. Jak subjektivní bývají v těchto otázkách hlasy jednotlivců, o tom několik příkladů z ankety: Fr. Götzovi se zdá, že zčešťování estetiky na krasovědu nevede k ničemu, kdežto Albert Pražák právě na tomto slově ukazuje dobré výsledky zčešťování odborných názvů. K. Smrž vidí v dálnici výbornou náhradu za autostradu (a s ním i univ. prof. Charvát a prof. techniky Milbauer), kdežto univ. prof. E. Svobodovi se právě toto slovo pojmově nezdá vhodné. K. B. Jirák myslí, že snad každý vzdělaný Čech vyslovuje thema s h, univ. prof. Charvát se zase domnívá, že nikomu nebude vadit, budeme-li psát na př. metoda místo methoda a teorie místo theorie.

Někteří účastníci ankety uvedli zajímavé příklady, jak se překládají cizí termíny z jejich oboru. Je vidět, že i příslušníci oborů neduchovědných s láskou na mateřštinu myslí a o ni pečují.

K. E.

*

O českém biblickém slohu napsal Jos. Vašica do 1. č. Akordu (r. VIII) stať, v níž si stěžuje na nedostatečný zájem novější naší vědy světské i bohoslovné o historii českých překladů bible a kde se dále obírá otázkou, v jakém stylu by dnes mělo být Písmo překládáno nebo zpracováváno pro široké vrstvy lidové. Proti běžné populární tradici bible Kralické ukazuje Vašica na tradici delší a souvislejší, vycházející z konce 15. stol., hlavně z bible Benátské (1506), a jdoucí přes bibli Kralickou (1579—1593) a Svatováclavskou (1677—1715) až k bibli Durychově a Procházkově (1780—1804) a bibli Svatojan[29]ské (1851, 1857, 1889). Všechny tyto překlady a zpracování spojuje podle Vašici jeden styl, který přese všechny změny nebo opravy, jež si jazyk časem vyžádal, tvoří tradici českých biblických překladů. Na otázku pak, zda má být dnes Písmo překládáno živým jazykem dneška či tradičním a tedy archaicky zabarveným, přiklání se Vašica rozhodně k druhému způsobu, a nesouhlasí tedy nejen s překladem Žilkovým (1933), ale ani s nejnovějším vydáním svatojanským (1917—1925), zpracovaným Hejčlem a Sýkorou, protože se tyto překlady vzdalují překladatelské tradice. Jak zase i dnes možno obezřelými korekturami i starý text překladu pro čtenáře zachovati, ukazuje na Dokulilově a Vykopalově nové úpravě evangelia Matoušova z bible Svatováclavské.

Co říci k této otázce s hlediska stylistického? Těm, kterým i v Písmě jde především anebo jen o sdělovací složku slova, o jeho praktický smysl, o jeho užitkovost, ti budou i na překladateli Písma žádati především jasný, jednoduchý a lehko srozumitelný sloh, blízký vyjadřovacímu způsobu dnešní mluvy hovorové. Ti však, kdo ve funkčním rozlišení jazyka pociťují pro některé jeho oblasti také potřebu zvláštního kultu, obřadnosti, vznešenosti a velebnosti, ti právě v archaisujícím překladě tradičním najdou nejšťastnější výraz pro Slovo, které bylo na počátku.

K. E.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 1, s. 25-29

Předchozí Jiří Haller: Zhudebněná mateřština

Následující Deska

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1