Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Hujerův sborník

Rok po Jankově sborníku, s jehož obsahem jsme naše čtenáře seznámili, vyšel jako dvojčíslo „Listů filologických“ (67, 129—408) sborník k šedesátým narozeninám jiného našeho předního jazykozpytce, prof. Oldřicha Hujera. Vědecká naše filologická obec sešla se tu skorem úplně (37 příspěvků) a pestrostí themat osvědčuje, jak široké a všestranné jsou její zájmy. My se zde ovšem obrátíme zase jen k těm článkům, které se týkají českého slovníku, ať už po stránce etymologické nebo významové.

1. Ant. Profous (312—319) vyšetřuje poměr jmen Domažlice a Taus a ukazuje, že jsou to dvě jména původně různá, z nichž jedno označovalo město, druhé hrad. Teprve když hrad s městem splynuly, nabyla obě ta jména — každé v jiném prostředí — významu širšího, takže se stala synonymy. Domažlický hrad se původně jmenoval Tugošč (osobní jméno Tugošek, domácký to tvar k Tugomír, a přípona přivlastňovací j’). Z nesprávného čtení listinného Tugozc (staropísmé c a t se téměř nelišilo) vzniklo německé Tugust, později (podle češtiny) Tuhust, z něhož dále náležitým vývojem Tûst > Taust > Taus. Podle Tûst byl v církevní latině vytvořen název Tusta. V němčině a latině se slovo Taus stalo označením pro hrad i obec, kdežto české Tuhošť je doloženo jen jako jméno jakéhosi lesa.

Osada u hradu se nazývala Domažilice (t. j. lidé Domažilovi); od XIII. st. se vyskytuje i zkrácený tvar Domažlice. Označuje se jím pak město i hrad. Totéž jméno má i vesnice u Přerova Domaželice (s nářeční změnou i v e); některé známky vedou k hypothese, že jméno toto bylo přeneseno z Pošumaví. Naproti tomu vesnice u Klatov, zvaná Domažličky, se původně jmeno[12]vala Domašice, Domašičky a dnešní podoba jména vznikla až přikloněním ke jménu Domažlic.

Tato kapitola z Profousových „Výkladů jmen místních v Čechách“ je nad jiné zajímavá, a to pro hojnou příležitost k obecným výkladům ze života místních jmen: o poměru mezi českými a německými jmény osad (312), o vlivu písařů na změny jmen (316), o překládání měst (317), o přenášení jmen (319; jména Litice, Potštejn, Dobřany byla přenesena z Plzeňska na Hradecko), o přizpůsobování jmen jiným (319; případ Domašiček — Domažliček). — Nejchoulostivějším bodem dedukcí zde podaných je poměr mezi nejstarším českým a německým tvarem slova Tuhošť. Shledáme jistě na sta příkladů, že písařská nepřesnost, omyl, nesprávné etymologisování nebo nemístná snaha o spisovnost změnily podobu jména, — ale nevím, našlo-li by se mezi nimi jméno tak důležité a hojně užívané, jako je jméno významného knížecího hradu. Takový název přece jistě nežil jen v listinách, nýbrž byl živý, a to jistě i na druhé straně hranic; mělo by se zjistit, v jakých podobách se užívá našeho jména v dokumentech bavorských. — Co se pak původu onoho jména dotýče, je zcela správné odmítnutí etymologie „tu + host“. Ale tím není ještě nijak dokázáno, že nemůžeme z tohoto jména při výkladu vycházeti. Máme-li (v Polsku) doložena jména jako Cegost, Siegost atp. (Slavia occidentalis VIII, 297), je možno připustit i existenci jména Tugost, třeba přesného jeho výkladu neznáme. Z něho bychom pak bez obtíží a bez předpokladu písařského omylu vyložili tvary německé.

2. J. M. Kořínek (284—290) se zabývá praslovanským slovem aščer’’ (ještěr), jehož dosavadní výklady ho neuspokojují (k jejich soupisu na str. 285 lze připojiti ještě etymologii G. Il’jinského v Russk. fil. věstníku 76, 1916, 147: ō + sker, skeur, hrabající). Za nejlepší z těchto pokusů pokládá Kořínek výklad Brücknerův („zvíře jeskynní“) a Machkův („zvíře podivné“); jako třetí možnost uvádí převzetí z iránského složeného slova aždar. Z iránštiny se toto slovo rozšířilo i do jazyků turkotatarských a z nich dále jednak do jazyků ugrofinských, jednak do jazyků jihoslovanských (bulh. ažder).

Při přechodu do slovanštiny (bylo přejato asi jako označení představy bájeslovné) se to slovo změnilo: neobvyklá v slovanštině skupina žd byla nahrazena skupinou šč, zakončení se pak přizpůsobilo domácím slovům gǫser’’, věver-ica. I v pozdější době podléhalo vlivům jiných jmen zvířecích.

[13]3. V. Machek (302—307) otřásá vírou ve změnu o v ou u slov expresivních; jí se totiž od Gebaura vykládal poměr slov rousati a rositi, bourati a bouřiti, brouzdati a broditi, (po)chroumati a (z)chromiti, žmoulati a žmoliti. Machek myslí, že tu jde jen o mylné spojování slov původem i významem rozdílných:

a) Rousati se není „rositi se“, nýbrž „třepiti si kalhoty (chozením v mokru nebo sněhu)“; sloveso to patří — spolu se substantivem rousy, peří u ptačích noh; rousky, bílé kalhoty s třepením, licousy (Kott VII, 591) — ke kořeni brus, br’’s, znamenajícímu „třepení, otrhování“. Z brusiti vzniklo mylným rozkládáním rusiti.

b) Bourati nesouvisí s „bořiti“, nýbrž s buriti, rozrušovati.

c) Brouzdati náleží ke skupině zvukomalebných sloves „brýzhati, brúzgat, brejchat, brouchat“, znamenajících „stříkati, špiniti, vláčeti blátem“.

d) Pochroumati je málo jasné.

e) Žmoulati je moulati, zvolna žvýkati (k muliti, tlačiti), s expresivní předsuvkou ž. Žmoliti je původu jiného; patří k žmol(ek) a to ke žmu, ždímám.

Nelze tedy mluviti o nějaké změně o v ou. Ale ovšem, a to myslím třeba podtrhnouti, pro dnešní jazykové povědomí existuje vztah o : ou (o jako člen základní, ou jako člen expresivní) a ona uvedená slova se cítí jako sounáležitá: bourati je pro nás přece expresivní „bořiti“, při brouzdati se nemyslíme na špínu a bláto, ale na brodění mělkou vodou, s rozkoší prováděné atd.

Z významových důvodů bych nespojoval české nářeční moulit, váleti jídlo v ústech, kousati bez zubů, ev. (podle Kotsmícha) nesrozumitelně mluviti (slovenské múlať je špatně doloženo), a moula se slovanským (ruským) muliti, tlačiti (to ovšem může býti v slovanštině původní). Staré odvození od „Maul“ se zdá přirozenější. Proto také dávám přednost výkladu Hallerovu (Popis a rozbor 78), že cizí moulit, moulat se kontaminovalo s domácím žmolit v žmoulat, a to ve tvaru i významu — jak ukazují Hallerovy doklady.

Jisté pochyby možno míti i o výkladu slova rousati. Máme dost příkladů na to, že mylnou dekomposicí o- (místo ob-) b na počátku slova přibylo: blízati, bořiti, bahniti, badati (Trávníček, HM. I, 213 s literaturou); není mi však znám případ, že by takto b na začátku slova ubylo. A dále: doporučovalo by se vyšetřit poměr mezi slovem rousy, znamenajícím „vousy, chlupy, třepení“ (Matzenauer, LF. 17, 1890, 177, s českým [14]„rousy“ spojuje i slovinské ruse, baruse, vousy), a slovem řasa, znamenajícím „třáseň, řasu“ (tedy rǫs- : ręs-).

4. Fr. Ryšánek (336—353) snesl přepychové množství dokladů na zájmeno ký a slovenské horký (znamenající „bodejť, i čerta“: „Var to nie dobrá slanina?“ — „Horký dobrá!“). Máme tu důkladně vylíčeny osudy zájmena ký v češtině staré, nové i v slovenštině a zaznamenány všechny odstíny v užívání slova horký (má rozličné podoby, adjektivní i adverbiální). Že by však „horký“ vzniklo z „hor, ký“ (tedy: Horká to dobrota = hor, ká to dobrota! = běda, jaká to dobrota), z dokladů nevyplývá a nezní nijak přesvědčivě. Není doloženo pouhé hor jako citoslovce (vždy jen „hoře“, v slovenštině ani to) ani spojení „hoře, ký…“; nemáme dokladu na splývání úvodního citoslovce s přívlastkem následujícího substantiva; a ani po stránce významové tento výklad nevyhovuje: „hoře, ký…“ by bylo pouhé bědování, kdežto „horký“ má vždy ráz ironický.

5. V. Vážný (402—407) uvádí doklady obecného jména hosták, hušták (na východě s u), periferie, hojného i ve jménech částí obcí po celém Slovensku. Hošták pochází z německého hofstat, pozemek a půda, kde byl dvůr. — Dodejme k tomu, že také maďarština má slovo hóstát s hojnými obměnami nářečními, na pomezí slovensko-maďarském blízkými podobám slovenským (v rožnavské maďarštině hustâk, v košické husták, v zemplínské hustát). V maďarštině můžeme nadto sledovati i významový vývoj onoho slova: v starší době (první doklad je z r. 1262: tria loca curiarum que houstat dicuntur) má význam „usedlost, kurie“; dnešní význam „předměstí“ je po prvé doložen až r. 1545. Předměstí se jmenují „hóstát“ všude po území starých Uher (v Kluži na příklad). Je to tedy příklad slova „uherského“, jako je chotár a pod.

6. O podstatných jménech s příponami -ář, -ař atd. v staré češtině pojednává V. Flajšhans (236—243). Obecně slovanské -ář je konec konců z latinského -arius, jež proniklo i do jazyků germánských a keltských. V češtině, kam se dostávalo zčásti přes němčinu, nabylo rozličných podob (-ář, -ař, -éř, -íř, -ýř, -er, -ar). Nejstarší česká jména na -ář, -ař do konce XII. stol. (z doby prvotního hospodářství) jsou: bečvář, běchař (s významem neznámým), dehtář, hospodář, hrnčíř, kolář, koníř, kovář, kozář, lékař, mlynář, ovčář, písař, rybář, struhař, svinař, štítař, vinař, zvonař atp. Jména s novou příponou zápasila se jmény tvořenými příponami původně slovanskými; tu zvítězila (hospodář nad hospodem, písař nad piscem a pisákem, psář nad holotou), tu zase ustupovala (kozář před kozákem, ovčář [15]před ovčákem), tu se s nimi dělila (rybáři jsou poddaní, svobodní jsou rybáci a rybitvové). Ve XIV. století je však -ář už velmi silné a živé.

Ze jmen obecných vznikala jednak osobní jména služebných lidí (rus. Vladar, české Běhař), jednak jména osad (Běchary, Psáry atp.)

7. Fr. Šimek (377—383) zjišťuje, že slovo vzácný nabylo těchto významů (z etymologického „co člověk [rád] vezme“):

a) vhodný, příhodný (V čas vzácný uslyšel jsem tě);

b) milý, příjemný (Mojžíš byl vzácný Bohu);

c) cenný, vážený, vynikající, slavný (Jméno tvé je vzácné před obličejem svatých);

d) vděčný (Já to vzácně přijmu);

e) hodný, zasluhující (Vzácně a dóstojně plniti kázanie).

8. O významech zájmen nějaký a takový v lidové mluvě podřipské promlouvá J. Haller (262—266):

a) Nějaký je velmi časté, protože nahrazuje i zájmena „kterýsi, jakýsi, kterýkoliv, jistý“, v lidové mluvě neobvyklá, a svým širokým významem se dobře hodí pro lidovou mluvu, nijak nezdůrazňující pojmovou a výrazovou přesnost. Významy se celkem shodují s těmi, které pro spisovný jazyk udává Příruční slovník. — U vět rázu expresivního musíme přihlížeti i k větnému přízvuku: jak různý je význam věty „To byla nějaká zlá baba“, položíme-li větný přízvuk na „nějaká“ (= nějak, velmi) nebo na „zlá“!

b) Takový nemá v lidové řeči význam přímo ukazovací (tu je nahrazeno složenými „takovejhle, takovejdle-c-ten“), nýbrž jednak odkazuje (Ty jsi zrovna takový flamendr jako on), jednak zesiluje (Taková stará ženská), zvláště však nahrazuje podrobnější popis nebo určení (V tom vokně bylo takový železo).

9. Z Litomyšlska, jehož nářečí věnoval před čtyřiceti lety významnou monografii, přináší Q. Hodura (279—284) hrst slovníkového materiálu (z Budislavě). Zaznamenejme aspoň toto: maškrta (jinak ve vých. Čechách spíše paškrta); plíznit (vedlejší podoba k plísnit — vedle „plícnit“ —, Jungmannem uváděná jako moravismus); po- ve významu „dosti, trochu“ (posilný, povlhký); vyhrdlouhat, zapřít; řehol (k „řehtati“ podle „hlahol“), mženice, padání mlhy, srška, drobný dešť; štenec, nedozrálé ptačí pero (zaznamenané i z Poličska); žadlavý, syrový (o počasí; jinde „žadlavá cesta, žadlavá práce“ atp.); pěkná metafora chodit po pile, t. j. nejkratší cestou; změtené [16]cizí slovo: V síni byl humór a nadávání (latinské „humor“ s významem německého „Rummel“).

10. Boh. Ryba (320—335) pokračuje v svých výkladech záhadných jmen u Klareta. Tentokráte se soustředil na jména ptáků. Nachází, že latinská předloha díla Klaretova je blízká dílu „De naturis rerum“ Tomáše z Cantimpré (opatství u Cambrai; Tomáš, žák Alberta Velikého, žil 1201—1270). Jména jsou někdy zkomolena až hrůzně: z „haliaëtus“ (dosud vědecké jméno orla mořského) je u Tomáše „linathos“, u Klareta „linachos“ (v Lactiferu „lincos“); z Aristotelova „féné“ u Tomáše „kym“, u Klareta „kuna“; podobně: chlóreus-choretes-corethes. Česká jména nejsou — pokud jim vůbec můžeme rozuměti — překlady jmen latinských, nýbrž jsou samostatně tvořena na základě popisů u Tomáše. Ten říká na př.: „Cornica jest obrovský pták na Východě… Množství vody, které pije,… přechází do plic, jež má tento pták velké, masité, krevnaté a podobné plicím kravským.“ A z tohoto srovnání je vyvozeno české jméno kravec (Gebauer srovnával s německým krawe, vrána). O ptáku „nepa“ se říká, že má hlavu provrtanou téměř od ucha k uchu; proto se jmenuje vrtáš. Někdy je tvoření až bizarní: „incedula“, která bojuje s výry, jmenuje se výronir (zapsáno jako vyhonir); „asalus“, který ničí havraní vejce, má české jméno ubran (hubvran — nebo ubivran?). Protože pak i česká jména jsou zkomolena (místo „masojed“ máme zapsáno „másloje“), je zjevno, že leckdy jen tušíme původ pojmenování („slenka“ pro „bonosu“ souvisí se „slina“), někdy ani to ne (zroš, zdyr atd.). — Z toho, že jsou česká jména u „otha“ a „porphirios“ přehozena, vyvozuje autor, že abecední seznam ptáků, na jehož podkladě byla tato část Glossáře veršována, nepochází od skladatele Glossáře. — Dějiny naší první vědecké školy jsou, jak se zdá, spletitější, než bychom myslili: na klaretologii čekají ještě mnohé úkoly.

11. B. Ryba se zabývá uměle tvořenými jmény ptáků exotických a většinou báječných. Vl. Šmilauerovi (383—394) jde naopak o to, co označují lidová jména ptáků u Klareta. Znamenitou pomůckou k tomuto určení je latinský Klaretův Fysiologiář, kde k popisu jednotlivých ptáků — na XIV. stol. neobyčejně přesnému — jsou připsána česká jména. Podle toho bylo možno sestaviti staročeský katalog ptáků. Většina jmen zůstala dodnes nezměněna v podobě i významu: vrána, kavka, dlask, hýl, strnad, konipas, slavík, datel, sova atd.; u jiných jsou menší odchylky v tvoření: krkan = krkavec, stehlec, konopník = konopka, skřivanec, drozn, chrástel = chřástal atd.; někde jsou [17]jména zaměněna: vlha znamenala naši žluvu, naopak žluva vlhu. Dost je však i jmen dnes už neužívaných: strnad luční se jmenoval tok, chocholouš drlicě, linduška špicě, modřinka crch, parukářka lebduška, mlynařík úpolníček, rákosník vrabec, vodouš plch, pisík rybák, pořiečníček, rybák pliska atp.

Naše řeč, ročník 25 (1941), číslo 1, s. 11-17

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Jiří Haller: Zhudebněná mateřština