Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O místních jménech

Nejednou jsme již v našem časopise zaznamenali divoké a nesmyslné fantasie na motivy vlastních jmen, jak jsme na ně naráželi hlavně při četbě vlastivědných sborníků. Nešlo nám o úplnost: takové šibeničky bychom mohli stavět v každém čísle, kdyby nám nebylo líto času a místa (zrovna nedávno jsme se na př. zase dověděli, že se Třebová jmenuje podle fetišů zbožného kmene Třeboviců). Přece bychom však neradi budili dojem, že jsou takové poše[125]tilosti v naší vlastivědné literatuře pravidlem. To by bylo skreslování hodně nespravedlivé; velmi často najdeme příspěvky dobré a užitečné.

1. Nejčastěji ovšem tam, kde mají za spolupracovníka skutečného odborníka, jehož právě jeho odbornictví naučilo první ctnosti vykladače vlastních jmen: skromnosti a střízlivosti. Takové rozumné výklady jsme čtli nedávno v sborníku „Od stříbrných hor“ (XI, 1938—1939, 52 atd.) z pera Fr. Klímy; zvláště bychom však chtěli upozornit na cenný příspěvek moravského Aug. Sedláčka, Ladislava Hosáka, v „Osvětě venkova“ (XI, 1939, 54—56): „Můžeme čísti z jmen obcí jejich dějiny?“, a v něm zvláště na nový postřeh, že se totiž nápadně opakují jména ve dvou jihomoravských krajích, na Znojemsku a v kraji mezi Ždánicemi a Hodonínem. Máme tu i tam Bohumělice, Bojanovice, Křepice, Martinice (u Hrušovan zanikly), Mašovice (Mašovice u Přítluk zanikly), Němčice, Popice, Ždánice (Ždánice u Vranova zanikly), Želetice; a některá jména jsou podobná: Borotice-Bořetice, Hostěhrádek-Hostěhrádky, Mikulovice-Mikulčice, Strachotice-Strachotín, Vrbovec-Vrbice. — Taková „skupinová pojmenování“, jak se jim odborně říká, známe i odjinud (zvláště ve jménech vod) a musíme při nich mysliti především na kolonisaci z jednoho kraje do druhého. V našem případě tento historický podklad nápadné shody zatím znám není.

2. V „Jihočeském sborníku historickém“, jenž ovšem se svou vysokou vědeckou úrovní naprosto nepatří k běžnému typu vlastivědných časopisů, čtli jsme v posledním čísle (r. XIII, 1940) dva zajímavé články: a) Josef Rejlek ukazuje (25—27), jak vzniklo jméno lesa Zlatnice v katastru obce Čekanic (na severovýchod od Tábora). Bylo to původně jméno luk pod rybníkem Velkým a polí mezi těmito loukami a loukami „Širokými“. Za třicítileté války pole zpustla a zarostla lesem; staré jméno se však udrželo. Na konci XVII. století byly Čekanice nově osazeny a les se postupně zase mýtil; jméno Zlatnice se při tom omezilo jenom na zbylou část lesa. Vlastně je to však jméno močálovitých luk mezi rybníkem a potokem Borotínským. I je velmi pravděpodobná domněnka autorova, že je Zlatnice jenom lidovou etymologií obměněný název slatinných luk, slatinic.

b) Viktor Kadlec (19-25) ukazuje na konkretním případě obce Přehořovic (na východ od Soběslavě), jak vypadaly osadní „branky“. Branky byly složky starého obranného systému v pohraničním kraji; umístěny byly jednak v polích (hluboké úvozové cesty, leckdy snad uměle vyhloubené), jednak v osadách (dlouhé soutěsky mezi tarasy zahrad, potom mezi staveními; bylo je možno lehce zatarasiti). Na táborském venkově zanechaly hojné stopy v pomístním názvosloví (zabýval se jimi J. Švehla v Jihoč. sborn. hist. VI).

[126]3. Jiný jihočeský sborník, humpolecké „Zálesí“, dvěma články v posledních číslech ukázal, že je možno dělat na poli toponomastiky velmi užitečnou práci i bez zvláštní odbornosti historické nebo jazykovědné. Na příklad sbíráním pomístních jmen a lidových výkladů k nim se pojících. Jde tu často ovšem jen o etymologické pověsti, ale zhusta je v nich uchována vzpomínka na skutečný vznik jména. L. Kopáč sesbíral jména studánek na Humpolecku (XXI, 1940, 73). Studánky se jmenují podle polohy (U pařízku, U zrytý, Křížná, Pod Dubnou), podle osob (Haštalská prý podle želivského opata Haštala, Lochova podle sedláka Locha, Noskova, Vítkova), podle vlastností (Bezedná, Perlavka, Bředový pramen s vodou léčící vředy), podle náhodných událostí (Křtitelnice podle nouzového křtu). M. Čechová (XXI, 91) vykládá některá pomístní jména v Dušejově (nejjižnější obci humpoleckého okresu), hlavně taková, která vznikla ze jmen bývalých majetníků nebo usedlíků. Tak se podle knoflikáře jmenuje Čamrda, podle sedláka Melouna Melouniště, podle sedláka Hrácha Hrachovec; Zámeček má své jméno podle vychloubačných slov stavebníkových. Starší jméno Špilberk bychom však nevykládali jako nápodobu pojmenování brněnského; toto slovo, o němž jsme psali XXI, 169, bylo v středověku dosti rozšířeno.

Jazyk obrozenský

Jazyk obrozenský se liší od jazyka dnešního nejen slovníkem, ale i v skladbě, slohu a duchu jazyka, takže na nás působí dojmem jakési cizoty. Příčina je hlavně v tom, že obrozenci vypěstili svůj sloh i jazykové cítění na němčině a latině (odtud smysl pro obřadné vyjadřování, umné periody, záliba ve složených slovech, kladení slovesa na konec), kdežto od konce XIX. stol. působí silně franština (srovnej sloh Palackého a F. X. Šaldy). Vedle toho působí i rozdíly sociologické: starší spisovatelé byli profesory a kněžími, zvyklými slohu důstojně rozšafnému; i pozdější politický řečník a žurnalista káže; až počátkem XX. stol. novinář nepromlouvá už k národu, ale hovoří se čtenářem. V. Jirát, Literární noviny 1939, 171.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 4, pp. 124-126

Previous Ivan Olbracht: K posudku Olbrachtových Biblických příběhů

Next Lidové výrazy