Co chvíle

Dr. V. Kraus

[Short articles]

(pdf)

-

V posledním dvojčísle Naší řeči (str. 284) byla vazba „co chvíle“ označena na rozdíl od „co chvíli“ za slovakismus. Připouštím, že je rozšířena na Slovensku. Užívá se jí také často na Moravě: Hexekutor co chvíla na ně dolítne (Mrštík, Rok na vsi, str. 532). Ale ani v Čechách není tato vazba nic neslýchaného. Vyskytuje se v sev.-vých. Čechách a odtud ji má Božena Němcová, Herrmann, Poláček a jiní. Příklady: Na vrchu nebyla dosud všecka svobodná mládež a co chvíle jich přibývalo. (Němcová, „Chyže pod horami“, str. 46.) Sledoval každý jeho pohyb, každé sehnutí, a co chvíle volal: „Co to máš v ruce?“ (Herrmann, „U snědeného krámu“.) Po Příkopech táhne rozjařený zástup, který co chvíle vyráží pokřik. (Poláček, „Hrdinové táhnou“, str. 47.) K výrazu „co chvíle“ se druží výrazy „co rok, co den“; také jich užívají s oblibou zase spisovatelé ze severových. Čech, na příklad Jirásek a Tereza [64]Nováková: Havíři odpovídali co den stejně. (Jirásek, U nás IV, 275.) I brávali téměř co rok „na zejmu“ krejčíka, aby jim hábky pospravil. (Ter. Nováková, Jílek, str. 31.) Tím, co jsem zde uvedl, nechci naprosto rčení „co chvíle“ nikomu vnucovati. Výraz „co chvíli“ je dojista mnohem častější, kdežto spojení „co chvíle“ je spíše zvláštnost, která snad v době dohledné nadobro vymizí z jazyka spisovného.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 2, pp. 63-64

Previous Z našich časopisů

Next Lidmila, Zdeňka