Kilowatthodina

Prof. Ing. Vladimír List

[Articles]

(pdf)

-

V 7. čísle Naší řeči je v referátu o Příručním slovníku napsáno, že slovník doporučuje výraz kilowattová hodina místo kilowatthodina. Poněvadž elektrotechnickým názvům věnuje Elektrotechnický svaz po jedenadvacet let ohromnou péči a všechny své názvy dává posouditi vynikajícím filologům, myslím, že jsem povinen ukázati, jaké důvody nás přiměly k normování názvu kilowatthodina.

[45]Víme velmi dobře, že filologové zamítají složeniny cizích slov s českými, jako na př. kinoherec. Mezi složeninami kinoherec a kilowatthodina je však rozdíl: v prvé je kino přívlastkem slova herec, u druhé však jde o jednotný pojem, a to bez přívlastku. Proto se může říci bez logické újmy filmový herec; naproti tomu je kilowattová hodina podle nás elektrotechniků nepřesná lidovost, a to tím spíše, že přídavného jména wattový užíváme, ovšem jinak. Tak na př. německé výrazy Wattkomponente neb Wattstrom překládáme wattová složka neb wattový proud, poněvadž jde o složku a o proud, právě tak jako Francouzi píší componente wattée nebo courant watté.

Fysika a elektrotechnika si však vytvořily mnoho názvů pro pojmy součinů rozličných veličin: názvy těchto pojmů musí býti velmi přesné, neboť jde o míry. Tak jsou to na př. grammetr, gramsekunda, grammolekula, lumenhodina a vedle mnoha jiných i kilowatthodina, což však není ani watt, ani hodina, ale práce měřená součinem wattů a hodin, takže kilo je předpona patřící k watthodinám a ne k wattům. Že to není vůbec hodina, ukazuje věta: El. oblouk v olejovém vypínači vyvine ve 3 setinách vteřiny teplo 8 kilowatthodin. Proto se odborně říká jedním slovem Kilowattstunde německy, kilowattheure francouzsky, kilowatt-hour anglicky (unit - lidově), kilowattgodzina polsky, kilowatt-čas rusky a kilowatt-ora vlašsky.

Jediného slova však potřebuje praxe také k tomu, aby bylo stručné adjektivum, neboť máme měřidla wattová i kilowatthodinová, diagramy kilowattové i kilowatthodinové a kalkulační položky kilowattové i kilowatthodinové.

Kilowatthodina netrčí v našem jazyce jako osamělá libůstka, neboť vedle lumenhodiny musíme v elektrotechnice mluviti i takto: Elektrárna dodává proud s fázovým posunem v kilovoltampérhodinách (kVAh) a ten se rozkládá fysicky a často i účetně v proud činný v kilowatthodinách (kWh) a jalový v kilovarhodinách (kVArh); var čteme totiž podle našich norem zkratku VAr, t. j. voltampér reakční.

Konečně kilovatthodina není jednotka základní, tou je wattsekunda neboli wattvteřina. Násobky jsou kilowattsekunda neboli kilowattvteřina, watthodina, kilowatthodina, megawatthodina, kilowattrok, megawattrok a pod. Jednotnost formy s jinými výše uvedenými pojmy nutí k výrazu watthodina, a ne wattová hodina.

To jsou důvody, které prof. Ertl uznal a pro něž výraz watthodina schválil. Zajímavou, velmi veselou a temperament[46]ní korespondenci Ertlovu o mnoha jiných elektrotechnických bolestech snad někdy uveřejním.

K tomu přistupuje dnes i přání Mezinárodní el. komise (IEC,), aby se názvy mezinárodních jednotek aspoň v nominativu podobaly co možná mezinárodní formě.

Proto, když čtu výše uvedenou kritiku výrazu kilowatthodina, vzpomínám si na větu v Olbrachtově úvodu ke Zlým samotářům: „…a nakonec zbyl spisovateli slovníček jistojistotně správných výrazů a rčení, který tak stačil na napsání dobré kvartánské lícně.“ I my bychom bez oněch složenin vystačili tak na kvartánskou fysiku, nikoliv však na ohromný průmysl s tisíci a tisíci denních jednání, zájmů a rozporů.

*

K tomuto článku dodáváme: „Kilowattová hodina“ se říká, obecně se tomu rozumí a je to jistě správně české. Otázka je, zda se s tím ve vědecké terminologii vystačí. Prof. List vykládá, že ne, zejména když se musí tvořit odvozeniny, a upozorňuje na mezinárodnost podobných slov složených. Pak ovšem nezbývá než kilowatthodinu jako vědeckou potřebu uznat. Je takových slov v odborném jazyce již několik (aminokyselina, aminoskupina, jodoškrob, karbonyldraslík, nitrobarvivo (vysl. ny-), nitrolátka, nitrosloučenina, nitrovýbušina, antilátky atd.). Ale pokládáme nicméně za správné, kde to lze, se jim vyhýbat.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 2, pp. 44-46

Previous Arnošt Kraus: Šemík

Next Dominik Filip: Jak vznikly místní názvy Jablonné - Gabel