Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

Zájmeno kdož a příslovce kdež jsou podle PS. slova jen knižní, uvádějí-li přímou větu tázací, nikoli však tehdy, když uvádějí expresivní větu zvolací, která vyjadřuje důrazné popření něčeho nebo pravý opak, nebo mají-li funkci zájmena nebo příslovce vztažného kdo, kde. Příslovce kdežež (= expresivní kdež), kdežkoli (v), kdežkolivěk, kdežť jsou už, jak PS. praví, slova zastaralá, příslovce kdeťkoli slovo, kterého se málo užívá. Doklad z Jiráska „A tvůj budu, kdeť jsem koli“, ukazuje také na archaismus. Zájmeno kdokolivěk je podle PS. poněkud zastaralé, kdožkolivěk pak zastaralé. Ojediněle se vyskýtá i expresivní zájmeno kdožež. (Doklad ukazuje, že je vzato z dialektu chodského v podání Boženy Němcové.)

O slově kdouloň, „keř kdoule“, nevhodně utvořeném podle slova „jabloň“ (stromy domácí mimo „jabloň“ mají v českém jazyce stejný název jako jejich plody), poznamenává PS., že to je slovo řídké. — Vazba míti kdy = míti volnou chvíli, volný čas; jest kdy = jest čas. V podobném smyslu se říká vzíti k něčemu kdy, dáti si kdy, udělati si kdy (= volnou chvíli), dáti si na kdy (= na čas). Ve významu spojky „když“ je však kdy výraz archaický („Pak, kdy [= když] kašel utichl, ozývalo se odříkávání.“ Jirásek). U spojky kdybych (spojka [211]kdy + slovesný tvar, kterým se tvoří podmiňovací způsob) pokládá PS. za správné jen tvary, které uznávaly dosavadní mluvnice a Pravidla, tedy jen kdybys (kdyby ses, kdyby sis), kdybychom, kdybyste. Příslovce kdykolivěk je podle PS. poněkud zastaralé, úplně archaický je však rozdělený výraz kdy… koli, na př. „kdy jste koli přišli.“ V jazyce spisovném jsou tedy běžné jen tvary kdykoli, kdykoliv.

Spojky když se v příslovečné větě příčinné, podmínkové nebo přípustkové užívá jen ve vyjadřování poněkud lidovém. Jen knižní je spojka kdyžtě, ale i v jazyce knižním se vyskytuje jen zřídka; vznikla z „kdyžť je“, vyjadřuje časový vztah své věty důrazněji než pouhé „když“ a má obyčejně vedlejší význam důvodu nebo podmínky nebo zdůrazňuje odpor (= kdežto). PS. však zvlášť upozorňuje, že se správně klade jen tam, kde stojí místo „kdyžť je“, na př.: „Odcházel již do stavení převléci se před večeří, kdyžtě (= kdyžť je) oznámení bylo vykonáno.“ (Vrba.) Je to tedy jen tehdy, když se k ní vztahuje příčestí minulé činné v čísle jednotném, tedy sloveso v 3. osobě jednotného čísla minulého času oznamovacího způsobu. Nesprávně je užito spojky kdyžtě na př. ve větě: „Připadalo mu chvílemi špatným žertem, že jej lidé posílají zpět, kdyžtě má jíti stále vpřed“ (Marie Majerová). Nelze zde rozvésti kdyžtě v „kdyžť je“; sloveso je sice v 3. osobě jednot, čísla a ve způsobě oznamovacím, ale je času přítomného!

Slovo označující známé plátěné střevíce s gumovým podešvem, kecky, 2. pád kecek (podle vzoru „žena“), píše se i kedsky, 2. pád kedsek. Jednotné číslo se vyskytuje řidčeji. Podstatné jméno kedluben, 2. pád kedlubnu (rodu mužského), má i ženský tvar kedlubna, 2. pád kedlubny. Zdrobnělé podstatné jméno má jen tvar rodu ženského, kedlubnička; tvary kedlubinek, kedlubníček nejsou v PS. zaznamenány. Nápoj připravený kvašením kravského mléka, kefír, 2. pád -u, a přídavné jméno kefírový píše PS. na rozdíl od Pravidel s měkkým í; Pravidla uvádějí jen tvar kefýr.

U slov utvořených z onomatopoického citoslovce kejha, napodobícího husí hlas, jsou, jak je z PS. viděti, tvary s ej v jazyce spisovném náležité: kejhák, kejháček, kejhalka, kejhati, kejhnouti, kejhavý, kejhot. O tvarech, do kterých někteří spisovatelé dosazovali podle mylné etymologie místo domněle lidového ej „spisovné“ ý, kýhati, kýhot (Kopta, Klostermann), poznamenává PS., že jsou knižní. Stejně je tomu i s tvary kýklati (Čech, Preissová), kýklavý (Herrmann). I zde se užívá [212]v jazyce spisovném tvarů kejklati, kejklavý, kejklavě, když se už tyto lidové výrazy v jazyce spisovném octnou. Právě tak správné je ej také v slovech kejhle, 2. pád kejhlí, rodu ženského, „hák ke kladení drenážních trubek“, kejkle, „kouzelnické, eskamotérské, komediantské kousky“, a v jeho odvozeninách a v lidových a dialektických slovech kejda, „něco hustého, kašovitého“, a kejše, zdrob. kejška, „hrst obilí za sekáčem odebraná a na strniště položená.“ Po stránce tvaroslovné na rozdíl od Pravidel, udávajících u pomnožného podst. jména kejkle jen 2. pád (rodu mužského) kejklů, PS. dává stejné právo ve spisovném jazyce i tvaru rodu ženského kejkle, 2. pád kejklí. V 7. pádě množného čísla jsou tedy tvary kejkli nebo kejklemi. Podstatné jméno kel, 2. pád klu se skloňuje podle vzoru „hrad“ v obou svých významech, t. j. ať znamená „vyčnělý špičák některých ssavců“ či „klíček, embryo, zárodek v rostlinném semeni.“ Vyšívání zvláštním stehem, které napodobuje orientální tkaniny, má dvojí tvar: kelim i kilim, 2. pád -u podle vzoru „hrad“; přídavné jméno z něho odvozené také: kelimový i kilimový steh. Ze dvou tvarů přídavného jména utvořeného z vlastního jména národního Kelt, keltský a keltický, označuje PS. druhý tvar za řídký; keltský jazyk se jmenuje keltština. Kaenozoikum, odborný název třetihor, píše se i kenozoikum; tuto dvojí podobu má i přídavné jméno, kenozoický i kaenozoický. Kvantitou se liší archaická, zastaralá slova kep, 2. pád kepu, „vnější část rodidel, lůno,“ a kep, 2. pád kepa, „člověk nestoudný a bláznivý“, od názvu zvláštní pláštěnky, jakou nosívaly dámy před 40 lety, kép, 2. pád képu (z cizího slova „cape“). Dvojí způsob psaní připouští PS. u cizího jména, které označuje ozdobný zahradní keř, kerie i kerrie, 2. pád -e (podle vzoru „duše“). Z četných odvozenin podstatného jména keř označuje PS. za slova, kterých se jen málo užívá, tyto: keřina, keřisko, keřitý, keřnatěti, keřný, keřovčí, keřoví. Francouzské slovo „caisson“, zařízení, kterého se užívá při zakládání staveb pod vodou, píše PS. už jen českým pravopisem keson, stejně i přídavné jméno kesonový. Slovo ketosa, „ketonový cukr“, vyslovuje se, jak zvlášť PS. uvádí, „ketóza“. O spojce kýž (místo kéž) PS. poznamenává, že je to tvar zastaralý. Bez poznámky však ponechává spojení spojky kéž s podmiňovacím způsobem, kdežto v Pravidlech se doporučuje spojení se způsobem oznamovacím jako lepší. Citoslovce naznačující kašlavý zvuk se píše v PS. kch i kin, citoslovce vyjadřující pohrdání, posměch kchha nebo kchi. Psáti podst. jméno chán anglickou transkripcí khan je podle PS. jen řídké, ale titul egyptského [213]vládce píše PS. jen khedive (vyslovuje se „khedýf“), 2. pád khediva; cigareta odtud nazvaná je khedivka.

Citoslovce napodobující kohoutí kokrhání zní a píše se v PS. kikirihi nebo kikiriki vedle řidšího kykyryhy, kykyryky. Slangové slovo kiks, 2. pád kiksu, i jeho odvozeniny kiksati, kiksnouti (příč. min. č. kiksl) se píší s měkkým i. Výraz obecné mluvy kilo, skloňující se podle vzoru „město“, může podle zvláštní poznámky PS. zůstávati i neskloňován, ale jen u číslovek substantivních (pět, šest atd., sto), tedy: pět kil nebo pět kilo, sto kil nebo sto kilo. Pravidla připouštěla dosud jen tvary skloňované. Statická jednotka práce se označuje buď spřežkou kilogram/metr, která svým tvarem ukazuje zjevně, že je přejata z jazyka cizího, a které se přes to užívá častěji, nebo vlastní složeninou kilogramometr, vyskytující se řidčeji. Elektrotechnický výraz kilowatt, kilowattový píše PS. zase s dvojím t, kdežto Pravidla předpisovala psáti je jen s jedním t. Místo nečesky utvořené složeniny kilowatthodina doporučuje PS. právem užívati výrazů kilowattová hodina. Takového doporučení však není u přídavného jména kilowatthodinový, asi proto, že se v odborných spisech elektrotechnických, z kterých PS. materiál excerpoval, příslušné lépe tvořené přídavné jméno kilowattohodinový (podle Králův Dvůr: kralodvorský) nevyskytuje. Kimono, podstatné jméno označující dlouhou japonskou tuniku s širokými rukávy nebo oděv v celku střižený pro tělo i rukávy, buď se skloňuje podle vzoru „město“, nebo je nesklonné. Turecká nebo kozácká dýkovitá zbraň s čepelí silně zakřivenou kinžal se může psáti a vyslovovati i kindžal.

Řídce se vyskytující dnes slovo kinema s významem „biograf“ je buď nesklonné, nebo se, ovšem řidčeji, skloňuje podle vzoru „město“; pády ostatní se však tvoří od kmene řeckého kinemat-, tedy 2. pád kinematu. PS. nepoznamenává nic o výslovnosti, ač se, skloňuje-li se, podle řečtiny vyslovuje dlouhé é. Totéž platí i o slovech kinematika, kinematický; v ostatních slovech utvořených z toho kmene zůstává zpravidla i ve výslovnosti e krátké: kinematograf, kinematometr, kinestesie, kinetotherapie atd. Ani u zkratky kino, 2. pád kina, „kinematograf“, neudává PS. českou výslovnost, ač se na rozdíl od delších slov typu kinematograf vyslovuje í dlouhé (asi pod vlivem výslovnosti německé). Přídavné jméno kinový, „filmový, biografový“, vyskytuje se jen zřídka. Slovo kino uvádí PS. bez poznámky, považuje je tedy za výraz v českém jazyce stejně oprávněný jako bio. Snahu vymycovati je z jazyka, která se projevila při loňském očišťovacím hnutí, je tedy třeba považovati za neuži[214]tečnou. Slovo nebo kmen kino se stal první částí mnohých složenin utvořených ze dvou substantiv, z nichž druhé je určováno prvním, na př.: kinoaparát, kinofilm, kinoformát, kinokoncese, kinolampa, kinoobjektiv, kinooperatér, kinooperatérství, kinorepertoir, kinorežisér, kinotechnický, dokonce i kinoromán. Takováto slova složená jen z prvků cizích uvádí PS. bez poznámky a připouští je do spisovného jazyka. Avšak u složenin, jejichž druhá část je podstatné jméno domácí, poznamenává PS., že je lépe užívati výrazů nesložených: místo kinoherec lépe filmový herec, místo kinoherečka lépe filmová herečka, místo kinoškola lépe filmová škola, škola pro filmové pracovníky.

S měkkým i po k se píší cizí slova kipsa, kipska, kipsovka, „kůže ze zvířete zebu“, kismet, „neodvratný osud“, kitaj, „čínská polohedvábná látka, pestře zbarvená“, kivi (2. pád kiviho), cizokrajný pták, ale i lidové slovo kisna, „bedna“, a dialektické citoslovce kiš, vyjadřující dobráckou škodolibost. Vlákna z palmy pálichy bezbranné slovou hromadným názvem kitol nebo kittul, 2. pád -u. Strunový hudební nástroj starých Řeků se nazývá kithara, 2. pád -y, kdežto novodobý šestistrunový nástroj kytara.

U podstatného jména kláda připouští PS. proti Pravidlům v 2. pádě množného čísla i nezkrácený tvar klád vedle klad. Dva tvary lišící se délkou kmenové samohlásky připouští PS. i u odborného stavitelského výrazu kladí nebo kládí, „břevnoví, nejvyšší část sloupoví nebo stěn stavby, složená z architrávu, vlysu a římsy“. Rostlinná větévka proměněná v list se v odborném botanickém názvosloví nazývá kladodium (vysl. -dy-), 2. p. -ia (podle „město“), ale v množném čísle je toto podstatné jméno rodu ženského a skloňuje se podle vzoru „duše“: kladodie. Sklápěcí cylindr, který se nosí k fraku, má v písmě tvar buď francouzský, claque, nebo, a to častěji, tvar zčeštěný, klak. Slovo klakér, „člověk provádějící klaku, organisovaný potlesk na divadle, koncertě nebo podobné produkci“, píše se v PS. jen českým pravopisem, rovněž odvozená slova klakérský, klakérství. Automobilová houkačka klakson rovněž. U slovesa klamati, které se původně časovalo ve všech tvarech podle vzoru „dělati“, nabývají podle poznámky PS. v závorce častější novotvary podle vzoru „mazati“, klamu, klameš, klame, rozkaz, způsob klam, přednosti před řidšími původními tvary klamám, klamají, klamej. Přechodník přítomný však má vždy jen tvar podle vzoru „dělati“, klamej! Keltské slovo, které označuje rodový svaz, kmen, má v PS. dvojí podobu, lišící se kvantitou: klan [215]i klán (2. pád -u). Dvojí podobu má i slovo označující silný řetěz spojující klaníce u vozu, klanečník i klaničník. Sloveso klaněti se, časující se podle vzoru „sázeti“ (3. os. množ. čísla klanějí se), má v přech. přítomném i novotvar klaně se podle vzoru „mazati“ vedle původního klaněje se a v rozkazovacím způsobě novotvar klaň se vedle klaněj se. Tyto novotvary uvádí PS. na prvním místě, jsou tedy i v jazyce spisovném běžnější. Vedle tvaru s krátkým a připouští PS. i tvar s dlouhou kořennou samohláskou, kláněti se, poznamenávaje ovšem, že je řidší.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 7, s. 210-215

Předchozí Prof. dr. František Slavík: Mineralogické názvosloví české a mezinárodní

Následující B—a.: Záhadný mincíř