Jankův sborník

Š.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Badateli všem čtenářům Naší řeči dobře známému byl k sedmdesátinám věnován obsažný sborník (296 stran), který vyšel jako první číslo XXVI. ročníku Časopisu pro moderní filologii. Prof. Josef Janko je náš nejvýznamnější etymolog — Naše řeč od svého počátku přinášela nejen některé jeho články a poznámky (v posledních letech na př. o slovech šiml, líh, Čupr, Zeyer, Purkyně, Ludikar), ale též pravidelně referovala o jeho studiích jiných, ukládaných hlavně do Časopisu pro moderní filologii, jehož je prof. Janko hlavním redaktorem. Tam uveřejnil Janko dvojí ukázku z vědeckého etymologického slovníku českého (a - argyna, f - fajks), zabýval se slovy přejatými z němčiny (na př. rytířskými, přírodovědeckými) i z Východu (kelim); zvláště však tam vyložil svou theorii o typech tvoření ze základů citoslovečných s významem symbolickým. Podle jeho názoru zdědily evropské (zvláště východoevropské) národy od svých neindoevropských předchůdců jisté typy slov se značným obsahem citovým: cab, kab, sab, tab. Svou theorii rozvedl Janko na typu cab. Ukázal bohatý vějíř jeho významů (chůze v bažinách … váznutí … zmatek atp.) i na to, jak se liší jeho jednotlivé obměny (caf je výraznější než cap a to zase silnější než cab; samohláska i znamená ostrost, samohláska u pevnost a tvrdost atd.).

Protože prof. Janko sám pokládá etymologické bádání za hlavní obor své činnosti, je přirozené, že se velká část článků napsaných k jeho poctě zabývá výklady slov. O nich chceme zde referovati.

I. Vlastní jména

1. Osobní. Česká jména osobní na -o (Josef Beneš, 105—109) mohou býti trojího původu. A. Nářečního: Pro označení muže jménem na -o třeba vycházeti ze středního rodu. Tím se výrazněji vyjádří citový vztah než pouhým zdrobněním mužského jména (Janek). Takové změny rodu pro vyjádření citového vztahu bývají časté zvláště mezi mužským a ženským rodem (mužům se říká Eda, Fráňa, Jirka, Čenda, ženám Helouš, Ma[22]roušek). Proto není nemožné, že jména na -o vznikla z 5. pádu tvaru ženského (Janka).

B. Latinského: ve středověku se česká jména v latinských textech přikláněla k latinskému typu „Cicero-Ciceronis“, na př. Vitco, Vitconis (= Vítek), Zdenco (= Zdeněk). Máme doloženo i Janco (= Janek). Ale protože jsou tyto tvary jen papírové, sotva lze předpokládati, že by z nich bylo vzniklo naše příjmení.

C. Německého: pošumavští Němci přejímají česká jména na -ek ve formě -ko (Tomaschko, Schinko); jinde mívají zakončení -ke (Benischke, Blaschke, Rilke).

2. Místní. a) Ant. Profous, jenž se už dlouhá léta zabývá zpracováváním nesmírně bohatého materiálu nashromážděného při úřední revisi místních jmen v letech 1921—1926, informuje, že měl již počátkem r. 1938 připravenu do tisku asi třetinu svého díla (jež odhaduje na 1800 rukopisných stran), ale že pro nepřízeň poměrů zatím s vydávání sešlo. Vybírá z něho několik ukázek (173—183): jména Hořepník (dříve Hořupník a Hořipník; u Pacova) a Hořipná (u Vyš. Brodu) jsou z adjektiva (v češtině nedochovaného) hořupný, srbocharv. gorup, hořký. Jsou to tedy patrně původně jména vrchů nebo lesů, kde rostly hořké byliny; i botanické jméno hořepník je lidového původu. — Hřiměždice u Dobříše (dříve Hrměždice) jsou pojmenovány podle Hrměždě (hrměžď = hlemýžď), Chelčice u Vodňan snad podle Chylka, Chrudim podle Chrudima; toto jméno vykládá Profous jako příčestí přítomné slovesa chruditi, kadeřiti (srv. chruna z *chrudna s významem „lupy, neupravené vlasy“) — Jméno Choustník (u Soběslavě) znamená „křovinatý vrch“ (patří k slovu chúst, houští, křoví). Z podaných ukázek si můžeme udělati dobrou představu o tom, jak bude asi vypadati dílo Profousovo. Bude seřaděno abecedně: po hesle, u něhož se hned uvádějí i dnešní nářeční tvary (také příslušné adjektivum na -ský), a po místním určení následují historické doklady v pořádku chronologickém (končí se zpravidla topografií Sommrovou z let čtyřicátých minulého století), potom vlastní výklad jména, a to i jmen osobních a obecných, která jsou základem; při tom si autor všímá podobných jmen polských (nadmíru bohatá terminologie polská, dobře zpracovaná Kozierowským, v mnohém pomáhá osvětliti i názvy naše) a zabývá se i stránkou hláskovou, zvláště rozličnými podobami, kterými jméno v svém vývoji prošlo; konečně se věnuje pozornost i stránce významové; ta se často objasňuje analogií dnešních jmen.

[23]b) Saky u Slaného, Sačany u Sadské a Sadská u Prahy mají podle V. Flajšhanse (113—115) stejný základ, osobní jméno Sak (známe vládyky Saky z Bohuňovic); psaní „Sadská“ místo „Sacká“ vzniklo tedy jen nesprávným výkladem jména.

c) Satalice u Prahy mohou míti, jak vykládá B. Havránek (128—131), své jméno z německého Satalarun, ves obdělavatelů polních dílců (není však ani v starších formách, ani v dějinách místa a v jeho čistě českém okolí nic, co by mohlo býti přesvědčivým důkazem o cizím původu jeho jména).

II. Obecná slova

1. Domácí. a) Jméno laz nesouvisí (V. Machek, 161—164) se slovesem lézti, jak se zpravidla vykládá, nýbrž je to staré slovo z indoevrop. kořene legh-, z něhož pochází i německé „schlecht“, původně „rovný, hladký“. Obě ta slova vycházejí ze společné představy „kopáním urovnati“.

b) Mihule (Vl. Šmilauer, 195), jedno z mála starých domácích slov na -ule, je tvořeno průhledně (k „míhati“; tedy mrštná rybka), zajímavá je však stránka významová. V starší češtině znamenalo jméno mihule koljušku, ale dnes se jím označuje Petromyzon (dříve „najnočka“), ryba zcela jiná. Je možno se domnívati, že tento rozdíl souvisí se zmizením koljušek z našich vod; uvolněného tím slova se užilo na pojmenování ryby jiné.

c) Slovo vztekati se (Fr. Trávníček 205—208) nelze vykládat jako „vzkypěti hněvem“, nýbrž patří k stč. vztéci nač, t. j. útočně, vojensky vyběhnouti, zaútočiti (srv. zlézti hradby); vztekati se by tedy znamenalo původně „na sebe útočiti, dorážeti“.

d) K. Krejčí sleduje (144—157), jak se vyvíjela slova významového okruhu vlast. Slovo „vlast“ znamenalo původně „objekt vládnutí, državu“, v starší češtině však také prostě „zemi“ (jakoukoliv), „sídlo“, a je poměrně málo výrazné. Proto vyhovělo i době renaissanční, kdy se měnil středověký pojem vlasti a rodilo se vlastenectví zdůrazňující prvky obecné a nadtřídní. V době probuzenské působí dvojí pojetí vlasti. Romantismus chápe vlast patheticky jako velké společenství generací — minulých i přítomné (= Vaterland): idylický biedermeier — našim poměrům bližší — chápe ji sentimentálně jako rodný kout, s nímž jsme spojeni citovými svazky (= Heimat). Pro tuto představu si obrozenství přizpůsobuje slovo dědina (znamenalo původně „dědictví, statek“, potom „území“, později — jako už v druhé polovině XIX. stol. obecně — „vesnici“). [24]To se projevuje hlavně v Rukopisech, kde vlast je prostě „kraj, země“ (sebra voje ze všech vlastí valných), kdežto dědina má vždy hluboký citový přízvuk. K. H. Mácha, u něhož se prolíná dvojí pojetí vlasti — rodné země i individuálního fatamorganického cíle jeho pouti („Zem, která sluje vlastí mou, však vlastí mou ach není!“) —, nečiní rozdílu ani mezi slovy „vlast — otčina — dědina“, jenže „dědina“ mívá zase silnější citový přízvuk. — Vedle těchto tří slov se v době obrozenské vyskytují i výrazy jiné: vlivem polštiny se objevuje slovo otčizna (neboť domácí „otčina“ má v starší době spíše význam rodné obce), hojně se užívá slova domov a rodná země; koncem let 40. pak přichází z jazyků jihoslovanských slovo domovina. — Následující generace přejímají většinu těchto jmen (mimo otčiznu a dědinu), stírají však jemnější odstíny, které se pokoušela vytvořiti doba obrozenská. V tom vidí autor projev velmi podstatného rozdílu mezi dobou předbřeznovou a pobřeznovou: doba probuzenská těžce zápasila s jazykem, ale v tomto boji dosahovala hlubokého a jemného styku s ním; doby následující přejímaly slovník už bohatý, ale v svém sklonu k verbalismu nemají citu pro jemné odstíny. Dnes je základním výrazem slovo nejstarší, vlast; druhých (otčina, domovina, rodná země) se užívá jen jako příležitostných modifikací.

2. Přejatá. a) Z ugrofinštiny vykládá J. M. Kořínek (136 až 143) slovanské slovo poskonь, samčí konopí, a to z předpokládané složeniny, jejíž členy žijí ve votjáckém pı̊š a čeřemiském kəńe, což obojí znamená konopí. (Jistá potíž je v tom, že slovo poskonь je — na rozdíl od pouze ruského a polského peńka, jehož ugrofinský původ je jistý — všeslovanské, tedy staré, ale čeremiské kəńe je samo původu turkotatarského, patrně tedy pozdější. Spíše bychom chápali slovo „poskon“ tak, jako autor pojímá slovo „konopí“; nějaké vztahy k ugrofinštině jsou, ale jejich povahu nelze zatím přesně zjistit.)

b) Slovanské sloveso koupiti je z germánského kaufen, a to z latinského caupo, kramář, krčmář. Tom. Krejčí (71—72) v článku o základních slovech německé obchodní řeči vykládá o okolnostech, za nichž Germáni přejali své slovo. „Caupones“ byli podomní obchodníci, kteří přicházeli do germánských zemí vyměňovat italské víno za domácí produkty; tento výměnný obchod byl pro Germány důležitější než skutečný obchod vznešených římských „mercatores“; podle něho si utvořili svou představu obchodu a také jméno pro ni. Protože šlo o výměnu (zboží za zboží), užívalo se téhož slovesa pro činnost obou [25]stran. Stopou toho je české slovo kupec, které dosud znamená jak obchodníka (prodávajícího), tak zákazníka (kupujícího). Sloveso samo se však po změně hospodářských poměrů (kdy se zboží již nevyměňovalo, ale kupovalo za peníze) omezilo jen na činnost zákazníkovu, kdežto pro činnost prodavače obměnila němčina staré sloveso předponou ver- (verkaufen), slovanština si pak vytvořila název nový, prodávati (t. j. dávati pryč, srv. propustiti, propůjčiti).

c) Koželužský termín zola (tříslovina, do níž se máčejí kůže; hlavně na Slovensku) není slovanský, nýbrž je přejat z německého Sole, solný roztok.

d) Z cizích slov na -ule (Vl. Šmilauer, 197) zasluhuje pozornosti slovo chebule (kebule, gebule), označující semena indické rostliny Anamirta cocculus, jichž se užívalo k otravování ryb a ptactva (při lovu). Slovo chebule však nevzniklo přetvořením latinského cocculus, nýbrž záměnou za jiný zámořský rostlinný produkt, myrobalani chebulae. (Slangové slovo kebule, hlava, je studentská obměna řeckého kefalé, hlava.)

e) Zásluhou prof. K. Titze došly povšimnutí knihy barokních kazatelů jako prameny pro poznání toho, jak k nám pronikala cizí slova (století XVIII. je pro šíření mezinárodního slovníku zvláště významné). V Kázáních jesuity Floriana Veselého z r. 1724 objevuje nyní Titz (202—204) první doklad slova pospas, a to v podobě „postpast“ s původním italským významem „zákusky“. O jeho rozšíření má největší zásluhu Kollárova Slávy dcera; význam se ovšem trochu obměnil. (Výraz zákusek, který není ještě v Jungmannově Slovníku, je po prvé zaznamenán v Česko-německém slovníku J. Franty r. 1851.)

f) M. Křepinský upozorňuje na italský konjunktiv praesenta veda! (158—160) a vybízí k zjištění, zda z něho nelze vyložiti české vida, jehož dosavadní etymologie z „viděti“ (NŘ. IV, 142) autora neuspokojuje.

III. Terminologie

a) Klaretova. V. Flajšhans svými objevy nových rukopisů a svým vydáním děl slovníkáře XIV. století mistra Klareta (jehož díla byla dříve známa jako Bohemář, rukopis Rajhradský a slovník Prešpurský), postavil naši vědu před četné obtížné úkoly. Mnohá místa textu jsou totiž temná, a to jak v části latinské, tak v části české. Latinská slova, zvláště jména vlastní, byla ve středověku zkomolena stálým opisováním a těžko se leckdy dohadujeme jejich původního znění; česká slova jsou [26]často vytvořena Klaretem, a to hodně směle. Nadto sama forma hexametrů, do níž byl tento latinsko-český slovník oděn, nutila ke zkratkám a obměnám; a ostatek dodělali málo pečliví opisovatelé. Luštění těchto záhad vyžaduje nejen znamenitých znalostí středověké latiny, ale i seznámení se způsobem Klaretova tvoření a především filologického vtipu a intuice. V našem sborníku se jím zabývají dva autoři, vydavatel V. Flajšhans a klasický filolog B. Ryba. Podrobný výčet takových oprav sotva by zajímal naše čtenáře, jistě se však rádi poučí na příkladu, o jaké potíže jde a jak se řeší. V Klaretově Glossáři (v. 311) se praví (podle rukopisu bratislavské kapituly): „Panteos est wzatecz“. To vyložil vydavatel v svém slovníku ke Klaretovi jako vzatec a pokládal toto slovo za pokus počeštiti řecké slovo pantheos, jež Klaret pochopil jako „vzatý do nebes“. Ryba se zarazil nad tím, že takový „vzatec“ byl zařaděn do kapitoly „lidské stvůry“ mezi třpaslky, bezhlavce, vastrmany a šilhéře; hledal tedy v autoru uváděném Klaretem za pramen této kapitoly, totiž v Etymologiích španělského biskupa Isidora ze VI. století. Tam našel toto místo: „Panotiové žijí prý u Skythie; mají uši tak velké, že jimi přikryjí celé tělo.“ Pan je v řečtině „všechno“, ota „uši“. Isidorův latinský akusativ „Panotios“ chápali ve středověku jako nominativ a rozmanitě jej komolili (pantios-panteos-panthinos-panchinos). Tímto zjištěním je dán ovšem i výklad slova českého; nemůžeme čísti „vzatec“, nýbrž „ušatec“, jak skutečně píše rukopis Rajhradský (vsatecz).

b) Nová. J. Sv. Presl, tvůrce novočeské terminologie přírodovědecké, vybral si z nemnohých českých slov na -ule „východ“ -ule a vytvořil jím v zoologickém svém názvosloví (1821—1831) na sedmdesát názvů (bahňule, poloužule — žije po loužích —, zimule, věncule, fousule, nohule, kruchule, smrďule atd.) Ale na osudu těchto jmen můžeme poznati vývoj českého názvosloví: do Fričova Přírodopisu z r. 1875, jenž dal českému názvosloví podobu už hodně definitivní, zůstalo z těchto sedmdesáti slov pouhých deset; tři nové pak byly přitvořeny (vodule, hřebenule, splešťule). Těchto třináct jmen však už zůstalo. Podobný osud měla i terminologie botanická. R. 1819 a 1820 ještě Presl touto příponou nové názvy netvoří, ale 1846 uvádí už 11 jmen na -ule, 10 na -ulka a 3 na -ula. Z těchto 24 jmen žijí dosud čtyři (hlavně bledule, dříve zvaná blednivkou). Slovo šešulka je vlastně „češulka“ a je to překlad latinského cupula (cupa = číše). V ostatním názvosloví je jen křivule (Jungmann—Šafařík) a vrtule, původně, u T. Buriana, „šroub“ (Vl. Šmilauer 197—201).

[27]IV. Dialektická slova

a) Chodské jméno mráka, dílec hraničného hvozdu, vykládá B. Havránek (122—128) z německého marka. Muselo býti přejato nejpozději počátkem XI. století. Důkaz toho je velmi zajímavou ukázkou, jak lze jazykovými fakty opříti datování, často — jako právě zde — historicky velmi důležité. V době, kdy už v češtině nebylo jerů, bylo by německé slovo marka přešlo do češtiny prostě jako „marka“ (tak jako je přejato slovo barva, varhany); ale dokud měla čeština jery, neznala slabik končících se na r; proto se slovo „marka“ cítilo jako něco, co odporuje rázu jazyka, a změnilo se v „mráka“. Protože pak jery mizejí průběhem X. století, nemůže býti přejetí tohoto slova mladší než z X. století, nejvýše ze samého počátku století jedenáctého.

b) Lašské canibal, pobuda, lajdák, vykládá velmi zajímavým způsobem V. Flajšhans (111—112). Podle něho pochází z Konáčova vydání Husova Výkladu z r. 1520. Husovo „žebrák“ zaměnil tam Konáč slovem „canibal“. A to není nic jiného než kanibal, karibský Indián; o těch se tehdy šířily po Evropě hrůzostrašné zprávy jako o lidojedech (v Německu je toto slovo doloženo po prvé r. 1508; srv. NŘ. XXI, 258). Z Konáčova vydání pak toto slovo proniklo někde mezi lid.

c) Obecní hlídač se jmenuje na Slovensku hotař nebo hutař (O. Hujer 133). Toto slovo je doloženo už r. 1408, ale podle své hláskové podoby je ještě mnohem starší. Musíme totiž vycházeti z německé staré podoby huotâri. Difthong uo se přejímal jednak jako u, jednak jako o (srv. muoßan — museti, moseť).

V. Slovanská slova v angličtině

Ot. Vočadlo sestavil (93—104) slova, která pronikla ze slovanských jazyků v rozličných dobách do angličtiny (často jen nepřímo). Z této stovky slov je polovina ruských, a to většinou jmen pro představy z ruského prostředí; mnohá slova jsou dnes zastaralá; leckdy jde o slova, která ani v slovanštině nejsou původní. Už do předchůdkyně angličtiny, do anglosaštiny, byla přejata slova taper, sioluc, mattuc (topor, šelk = hedvábí, motyka). V střední angličtině nacházíme na př. praam, sable, siskin, gherkin (prám, sobol, čížek, okurka). Pozdější slova jsou většinou ruská: czar, knout (knuta), ukase, bolshevik, cavery (kaviár), vodka; z živočišných jmen na př. mammath (mamut, v ruštině z tunguzštiny), saiga (česky sajka, dříve sajha), polatouche (poletucha). Z češtiny byla přejata především slova husitského válečnictví: pistol, howitzer (houfnice); v nové době [28]bren, brněnské kulomety; dále jména tanců polka a redowak, hazena, Sokol; z bratří Čapků je robot. — Polského původu jsou slova sabre (šavle), uhlan, hetman; mazurke, britzka; seym, zlaty; z jihoslovanských jazyků vampire (upír), gusle, skupshtina, sobranye, ban, lev.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 1, pp. 21-28

Previous Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Next Dr. Josef Šmahel: Koroptev „jde do pánku“, „pánkuje“