O úctě k české řeči

Jan Scheinost

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nemine snad dne, abychom se ve veřejnosti nesetkali s trpkými stesky na vzrůstající úpadek českého jazyka, zvláště v denním tisku. Jsou to stížnosti většinou velmi oprávněné, zejména také proto, že se tento truchlivý stav šíří některé týdny přímo lavinovitě. Je sice pravda, že se novinářská práce koná v ustavičném shonu, kde není možno mysliti na každý detail. Známe dokonce šéfredaktora, který se vždycky velmi kohoutí, nenajde-li ve svém listě každý den aspoň jednu tiskovou chybu, protože noviny nemají prý vypadat tak učesaně a vypracovaně jako revue, s kterou si redakce i tiskárna hrají čtrnáct dní. Ale velmi zaráží čím dál tím větší ztráta citu pro čistotu a ryzost české řeči v novinách, a to snad ve všech bez rozdílu. Je už svrchovaně trapné, neznají-li čeští novináři skoro vůbec přídavné jméno přisvojovací a píší-li místo řeč Daladierova nevkusně a špatně řeč Daladiera nebo překládají-li z jiných jazyků otrocky celé fráze tak, že to praští české ucho jako rána palicí. Neříkáme, že je tento úpadek omezen jen na denní tisk; pozorujeme jej zvláště ve zpravodajských podnicích, v reklamních brožurách i v časopisech vydávaných pro zábavu. Jde to dokonce tak daleko, že se už i kulturní úřady rozhodly učiniti tomu vhodným způsobem přítrž, a to jak u slova psaného, tak u slova mluveného. Takové akce je jistě třeba vítati; budou ovšem málo platny, nebudou-li podporovány těmi, kdož píší nebo veřejně mluví.

Nehodláme zde burcovati příslovečná „ospalá svědomí“ a vykládati, co pro nás znamená český jazyk. Chtěli bychom však upozorniti aspoň na toto: Kdekterý žáček obecné školy se doví, co znamenal a znamená pro náš národ, pro jeho osobitost a její záchranu jazyk český v minulosti i nyní i pro budoucnost, jinými slovy, co nám dala naše mateřština, již jsme v posledních desítiletích vytříbili a [290]vybrousili na úroveň nejkulturnějších jazyků světových. Měli bychom si tedy uvědomiti i druhou stranu tohoto účtu a pochopiti konečně, čím my jsme povinni jazyku českému. Především jistě aspoň úctou k jeho právu na čistotu v ústech i perech českých lidí. Komolit, mrzačit, ubíjet a tím zesměšňovat a tupit češtinu je zločin a velezrada na jednom z nejcennějších statků národa a jeho kultury. Chtějí-li noviny býti právem nazývány kulturním produktem, nesmějí české řeči jako hlavnímu výrazovému prostředku české kulturní tvorby podrážeti svévolně nohy. Vždyť na konec nezbude, než abychom k četným dnešním kursům pro vyučování jiným jazykům přidali co nejpřístupnějších kursů, v kterých by se Čechové pracující perem a slovem naučili pořádně česky.

Jan Scheinost

Lid. listy 21. X. 1939

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 9-10, pp. 289-290

Previous Z našich časopisů

Next Čeština v novinách