Časopis Naše řeč
en cz

O řeči obrazné

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Na počátku bylo slovo a mezi prvními slovy byl také obraz, přirovnání, metafora. Hned vedle jazykových symbolů pro naše představy vyvíjel se i metaforický význam slov. Od pradávna musí lidé odkazovat k představám a slovům známějším, aby [244]se přes ně dostali k představám a slovům novým. Bez spojky „jako“ by nebylo lidského poznání. „A stvořil Bůh člověka k obrazu svému“ a had v ráji první lidi svádí: „Budete jako bohové.“ Když Ježíš mluvil k svým učedníkům a k zástupům v podobenstvích, nečinil tak proto, že by mu jeho učedníci nerozuměli, neboť jim bylo dáno znáti tajemství království božího, nýbrž proto, aby tato tajemství poznali také ti, kterým to dáno nebylo. Promítaje tajemství do představ a slov známých, ukazuje Ježíš, jak všechno stvoření je jen obrazem a jak jenom obrazem možno se tajemství přiblížit. Od počátku se cítí v jazyce naléhavá potřeba vyjádřit něco, v čem slovo vázne, co lze vyjádřit odkazem k představě známé a podobné, co je jen „jako“, anebo co našlo konečně své vtělení v slově, jehož význam se jakoby znovu roztavil a v tomto žáru se slil zase s významy jinými. Toť ono „šílenství metafory, zažehující se stále krvesmilným ohněm na sobě samé“, jak napsal Šalda o metafoře Máchově a Březinově. Ale jenom dokud tato rozžhavenost slova trvá, dokud slovo nevychladne, dokud významové složky slov jsou v pohybu, dotud metafora v našem jazykovém povědomí žije — ať už v básnictví anebo jen v obyčejné mluvě lidové. Jakmile slovo zase ztvrdne a významový pohyb se v něm zastaví nebo uklidní, jakmile opadne jeho var, přestáváme cítit jeho obraznost a dovídáme se o ní jen z historického sémantického rozboru.

Nikomu nejsou tyto obrazy mateřštější řečí než dětem a básníkům, kteří v nich našli nejvlastnější výraz pro svá vidění, zjevení a sny. Čím by byla dětská řeč bez nekonečné řady „jako“, která jsou bezpečným nositelem jejich fantasie a hravosti? A co jiného je všechno básnictví než divukrásná hra, v níž je všechno právě tak jako u dětí, i když si to dětské „jako“ tolik v básnictví nepřipomínáme? A ať už tvoříme obraz přímo (metaforou) nebo oklikou přes přirovnání (což je jen vysvětlený obraz), vždy je to výraz, v němž se vespolek prostupují, prolínají nebo splývají nové a v tomto složení dosud neznámé významové složky.

Lidový básník hledá v písni pro své lyrické představy analogie v přírodě, promítá je přirovnáním do živlů, cítí přímo mythickou souvislost a jednotu všeho života a nachází hlubší podobu svých bolestí i radostí, lásky a snu:

Ej łásko, łásko, ty nejsi stálá,
jako voděnka mezi brehama.
Voda upłyne, láska pomine
jako lísteček na rozmarýně.

[245]Velcí básníci a mistři slovního obrazu jako Mácha a Březina nás přímo zatopí celým přívalem obrazů, do nichž se jim proměnil život a svět. Do kolika obrazů se na př. promění jediná představa — Máchův „zemřelých krásný dětinský čas“ nebo Březinova „lítost“:

„Takť jako zemřelých myšlenka poslední,
Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
Zbortěné harfy tón, strhané struny zvuk,
Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
Toť jestiť zemřelých krásný dětinský čas.“

(Podle Krčmova vydání rukopisného.)

„Mám v duši lítost spoutaného v loži… Mám v duši lítost

zchudlého vládce nesmírných rozloh…

Mám v duši lítost vězně v den slavností májových,

lítost milence u dveří v chrámu v den zasnoubení,

lítost vypovězeného v hučení děl, jež vítá koráby s prapory

rozhněvané dálky,

lítost vysíleného hledáním snů za prvních zamodření úsvitů,

lítost pohledů unavených marným čekáním před odjezdem,

lítost vadnoucích tváří, které se nezarděly políbením,

lítost cizince, dojatého naivním obejmutím vánoční písně,

lítost hudebního nástroje zavěšeného nad ložem mrtvého mistra,

lítost květin, kterých nikdo neutrhl a neobětoval ve vázách na

oltáře,

lítost světla, které dohořelo v lampě osamělé

a jehož nikdo nepostavil do ložnice milujících.“

A v kolika metaforických podobách se katolickým věřícím zjevuje Panna Maria v barokních litaniových invokacích, anebo narození Páně v staré barokní písni vánoční: „Ty jsi dřevo života věčného, Ty jsi keř jasně hořící a nespálený, Ó přelibé lilium mezi trním, Ty jsi roucho Gedeona božskou rosou zkropené, Ty jsi světlá věže z kostí slonových ustavená, Ty jsi lodí kupeckou chléb zdaleka nosící, Ó přeskvoucí hvězdo ranní, Ó záře věčného slunce, Ó panno nad měsícem spanilejší…

Fialo, ó lilium, ó růže má, nynej vonné konvalium, zahrádko má. Ó loutno má, ó labuť má, můj slavíčku, nynej líbezná harfo má, cimbálíčku!“

[246]Tak v podstatě zažíval, prožíval a tvořil slovní obraz člověk gotický i barokní, romantik i impresionista. A vždy jde o zvláštní čaromoc roztaveného slova, jehož významové složky se uvedou do pohybu; ať už se prolínají, prostupují, spájejí, nebo se spojení vzpírají, vždy je to záměrně vytvářený proces, zachycující nekonečné a nevyzpytatelné bohatství a skrytou příbuznost přírody a všeho života, jak se jeví v našich představách i symbolech pro ně. Metafora jako přirovnání, jako významová změna — to je příliš málo řečeno o jejím vzniku a účinku, o metafoře jako zážitku a prožitku. Metafora — toť vise, nové vidění a poznávání života a světa, při němž ve žhavém objetí přírody a za prudké reakce smyslové a citové rozrušuje se nám významové složení slov, a jejich složky, po novém spojení dychtící i jemu se vzpouzející, znovu se slučují v slovo jako obraz, málo sice přesný anebo vůbec nejasný v obrysech, ale zato živelně prudký a silný v oblasti citové a smyslové.[1] A podle toho mu také stylistika přisuzuje místo a úkoly v jazyce.


[1] Jak metafora u básníka vzniká, pověděl pěkně Jaroslav Durych v Toulkách po domově; kolik metafor mu vyvábily podkarpatoruské dívky, když se vracel s Poloniny Runy! „Vracíme se jiným směrem dolů, téměř letem, poněvadž svah nás shazuje. Přelézáme, podlézáme i obcházíme skupiny vyvrácených buků, dívky čekají, vyčkají, a zase se ženou s čistou a šťastnou lehkostí plaché zvěře. Mají několik spodniček z tuhého plátna a v pasu jsou utaženy jako vosy, a když jdou, točí se jim toto množství sukní kolem boků, takže si vzpomínáme na dřevěnou spodničku [mimochodem: byla to Kari s dřevěnou sukní, ne spodničkou] z Björnsonovy povídky Synnöve Solbakken. Prší; hrnou si sukni přes hlavu. Dojdete do údolí. Předběhly, posadily se na louce a odpočívaly. Došli jste; zdvihly se a metelily to loukou a jejich bosé nohy vám vyvábily mnoho metafor. Jejich nohy lehké, tuhé a štíhlé; jejich bělost přechází do zlatova. Vzpomínáte na tlusté nohy Slovaček z okolí Žiliny, na jejich mohutná kolena a těžké alury. Tady dívky běhají s větrem o závod. I stařeny mají pružný a lehký krok.“

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 8, s. 243-246

Předchozí Josef Beneš: Stejný předmět u dvou souřadně spojených sloves, z nichž každé má jinou vazbu

Následující Josef Beneš: Jarmila

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1