Časopis Naše řeč
en cz

Záhadný mincíř

B—a.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Václav Fryček, Záhadný mincíř. Vydala Družstevní práce r. 1939. Str. 136.

Děj tohoto románu (vlastně je to spíše jen delší povídka) je položen do doby, kdy se po svém otci ujímal správy českých zemí markrabě Karel, pozdější císař Karel IV. Má tedy tento román látku historickou, ale přes to není to román historický v pravém slova smyslu, i když přináší mnoho podrobností z historie. Autor se soustředil na líčení rušného děje a vše ostatní nechal stranou. Historie je tu vlastně jen pozadím, kulisou; čtenář nemá příležitosti poznat kulturní prostředí doby karlovské a do politického jejího dění jen trochu nahlédne. Ale ani si to neuvědomí, neboť je plně zaujat zápletkou děje, která je v té podobě, jak ji Fryček líčí, povahy téměř detektivní. Jde tu o vypátrání tajemného falšovatele peněz, který vyráběním méně hodnotné mince chce obohatit sebe a zároveň i poškodit snahy kralevice Karla o povznesení českých zemí. Toto falšování je jen součástí intrik, jejichž husté předivo nadarmo spřádají okolo Karla jeho političtí nepřátelé, usilujíce dokonce o jeho bezživotí. Jako onen „záhadný mincíř“ je na konec usvědčen Kutnohořan Bedřich Ruthardův, kterého zprvu čtenář právě nejméně podezíral ze všech těch hanebných činů. Zato pan Jan ze Soutic, jehož jednání se leckdy zdá dosti podezřelé, ukáže se na konec nejenergičtějším pronásledovatelem záhadného mincíře a jedním z nejvěrnějších rytířů Karlových. Ústřední postavou je Damien de Rosiers, Francouz, druh kralevice Karla z doby, kdy byl Karel jako hoch vychováván ve Francii, a oddaný služebník první choti Karlovy, Blanky z Valois. Z věrnosti ke Karlovi i k Blance se stává — smíme-li takto paradoxně mluvit — amatérským detektivem intrik proti Karlovi.

[216]Jak vidíme, užil Fryček v svém románě osvědčené komposice románů detektivních. Ovšem zmírnil a zjemnil příliš vykombinovanou jejich napínavost, vyhnul se všem laciným efektům a postup přizpůsobil své historické látce. Děj tím nesporně nabyl větší spádnosti a napínavosti, ztrácí však na mnoha místech vnitřní přesvědčivost a hloubku. Rozvíjí se většinou velmi rychle a jen na málo místech je jeho tok zpomalen nějakým popisem nebo líčením. Lyrika je úplně zatlačena epikou.

Tomuto základnímu ladění románu se Fryček snažil přizpůsobit i svůj sloh. Je to neobyčejně hutný vyprávěcí sloh, proložený přímými řečmi a zbavený po moderním způsobu epické šíře. Lyrické prvky slohové jsou v něm téměř úplně potlačeny. Není tu obratů obrazných ani sugestivních přirovnání. Náročný čtenář, který oceňuje jen osobitou náladovou sugestivnost slohu, bude snad Fryčkem zklamán.

Místy však lze pozorovat, že autor svou snahu o spádnost vypravování přepjal, takže vytvořil některé odstavce slohem spíš uspěchaným než spádným. Je to hlavně tam, kde cítí potřebu uvésti některé podrobnosti, ale nechce jimi příliš zvolnit proud vypravování. Vtěsná je do vedlejších vět, závislých na ústřední větě, čímž vzniká souvětí příliš složité, jakoby nastavované. Zmiňuje se na př. o celkem chudé korunovaci královny Beatrice (druhé manželky Jana Lucemburského) a jako kontrast uvádí, jak bohaté bývaly korunovace za posledních Přemyslovců. Považuje to jen za detail, jemuž nechce věnovat víc než jednu větu. Tato věta se mu však rozrostla do této zřejmě přetížené a přeplněné podoby:

„Korunovace českých králů náležely k nejnádhernějším slavnostem Evropy. Od těch dob, co Přemysl Otakar I. zrušil dřívější český zvyk, podle něhož kníže býval k panovnické moci nastolován uvedením ke kamenné stolici, jež stála na jih od svatovítského kostela, nařídiv, sám již sedmdesátiletý, aby Václav byl 6. února 1228 slavně korunován, zvyšovali Přemyslovci korunovační přepych v nesmírné průvody a hodokvasy, takže při korunovaci Václava II. dne 2. června 1297 bylo přítomno 28 evropských knížat a spotřebováno píce pro 191. 000 koní, zaplaceno jen za vejce do jídel přes 800 hřiven těžké váhy a za led k chlazení vína 24 hřiven, a hodováno, jásáno tak bouřlivě, že z ohledu na bujarou zábavu nejmocnějších knížat, kteří ke korunovaci přijeli s tisíci svých rytířů a jezdců, nedbaly ani nejvznešenější dámy vlastního pohodlí a dosahu svých sil, daly se unést veselím a bujným nadšením do té míry, že to vedlo k vyčerpání mnohých z nich, a sama mladá královna Jitka, [217]nedávno jsouc mateří, způsobila si únavou dokonce takové poruchy zdraví, že v několika dnech zemřela.“ (Str. 38.)

Tak složitá a dlouhá souvětí nejsou arci ve Fryčkově románě příliš častá; souvětí právě uvedené je nejdelší a nejsložitější. Někdy vadí zřetelnosti slohu, na př.:

„Dokonce na chebské stezce sledovala má tříčlenná jízdní stráž početnější skupinu obchodníků od soutoku Manetínky, Rabšteinky a Střely k Teplé, když asi v místech, kde vesnice Hleďsebe Malé a Hleďsebe Dolejší mají společná pastviska, a kde je krajina volná, obchodníci z úzkosti, že budou napadeni, rozutekli se do vesnic a volali kdekoho na pomoc, dovolávajíce se ochrany a práva, takže bylo hned vidět, že spoléhají na svou poctivost“ (105).

Někdy se zas hromaděním vysvětlivek stáčí v podřízených větách dějový proud příliš stranou. Jsou-li takto navzájem podřaděny více než tři věty, je odchýlení již tak značné, že může čtenáře při čtení rušit. Dobře je to vidět na onom dlouhém souvětí o korunovaci českých králů; ale i u kratších souvětí lze tento zjev pozorovat, na př.:

„Arcibiskup podotkl, že odvede Matyáše na stavbu zámečku a sňatek svěří jednomu ze tří mnichů, kteří byli nedávno zadrženi strážemi pod hradem Přimdou a jimž dovolil usadit se na kopci u Příbramě, poněvadž se nechtěli vrátit do svého brněnského kláštera, obávajíce se opatova trestu za svůj útěk, k němuž se rozhodli z hříšného labužnictví“ (117).

V takovém případě je spíše na místě epická šíře, t. j. rozvést poznámky do hlavní věty nebo do několika hlavních vět, a udělat z nich drobnou odbočku. Proud dějový je sice stejně porušen, ale čtení je plynnější a méně namáhá čtenáře.

Jinak však mimo nedopatření tohoto druhu, jimž není lehké vždy se vyhnouti, zní Fryčkův sloh plynně a přirozeně. Mohli bychom mu jen vytknouti přílišnou zálibu ve spojce zatím co.

Výběr slov je vskutku pečlivý a výstižný, i když si autor vybírá slova většinou jen běžná a hojně užívaná. Ani zde nechce příliš zdůrazňovat osobitost slohu vybíráním slov málo obvyklých nebo tvořením slov nových. Snad bychom mohli uvésti jen jedno slovo neobvyklé: klenbu nebes, v noci tak nádherně vyhvězděnou (81), utvořené podle vzoru slova vyšperkovaný. Přes to, že jde o román historický, slov archaických je v něm velmi málo. Je to jen přirozený následek toho, že se autor vzdal líčení doby, do níž zasadil svůj děj, a tím ovšem i prostředků, jak toto líčení podmalovat. Dobře poznal, že by za těchto okolností [218]byla archaická slova jen plochým vnějším efektem, a proto se jim vyhnul, ač příležitost byla velmi svůdná.

Tu a tam bylo možno volit slovo přiléhavější. Případů těch není mnoho, ale jsou. Na př. četli dost správně, měli-li k tomu hojnost času (19; lépe: dosti času); nesměl se vlastně ani doznat, že veze klenoty (42; lépe: přiznat); tato velkolepá díla požaduji… vzájemné lásky (43; lépe: vyžadují); rytba železných kolků (99; lépe: rytí); stará se jen o výběr cla (101; lépe: o vybírání); poděšeni, že by měl vedle nejslavnějšího krále té doby zůstat mezi mrtvými i jeho syn (67—68; lépe: že by měl zahynout).

Ale to jsou celkem drobnosti; závažnější je, že lze nalézti ve Fryčkově knize ještě četná slova a obraty, které se svým rázem hodí spíše do slohu odborného než do románu. Zdá se, že mu sem proklouzla z jazyka novin, který čím dál tím více působí na jazyk beletrie. Z těchto obratů lze uvésti na př.: vykoupení královských statků podmiňovalo zpevnění královské moci (34; lépe: bylo podmínkou, nebo ještě lépe: bez vykoupení statků se nemohla moc upevnit); zatčení a uvěznění pana ze Soutic provedl městský úřad (70; lépe: pana ze Soutic zatkl a uvěznil městský úřad); tudy se doprava padělaných peněz neděje (101; lépe: tudy se peníze nedopravují); a co překvapovalo ještě víc, to byla okolnost, že u každé skupinky našli slídilové i písemné doklady (117; lépe: a ještě více překvapovalo, že… ); záminka… nebyla přece udržitelna (78; správně: byla nemožná); že by mohlo vzniknout podezření, jako by královské moci bylo užíváno cestou mimosoudní k svévolným násilnostem (73; lépe: jako by se zneužívalo král. moci bez řádného soudu k svévolným násilnostem); ačkoliv se… snažíme… omezit známost o ní (t. j. o nepříjemnosti padělání grošů) na dvorní a mincovní řady pozorovatelů (97; lépe: na dvorní a mincovní úředníky); Matyáš z Arrasu měl chvíli tak živé zábavnosti (120; lépe: byl na chvíli tak živě zábavný). Podobných obratů lze nalézti ještě více a ve vybroušeném slohu beletristickém jistě neznějí dobře.

Normu spisovného jazyka zná autor „Záhadného mincíře“ dobře a spolehlivě. Poklesky proti správnému tvarosloví jsou celkem nečetné; můžeme jmenovati jen tvar tutéž otázku (12; správně: touž otázku); mojí zásluhou (34; spr. mou zásluhou); nebyly by (stavby)… uskutečnitelny (43; spr. uskutečnitelné; arci ještě lépe by bylo napsat: nebylo by lze je uskutečnit, provést); začli (34; spr. začali); začla řež (79; spr. začala); nahra[219]ženo (57; spr. nahrazeno); obtíže, které se staví v cestu (46; spr. stavějí).

Spíše se najdou odchylky od správné skladby. Na př.: odtud od stolu jsou přece vidět jen domy (13; správně: je vidět); byť by byl jedl (39; spr. byť byl jedl); bratrská podpora ve spolupráci jednoho dělníka s druhým (43; lépe: podpora ve spolupráci dělníka s dělníkem, nebo ještě lépe: vzájemná bratrská podpora dělníků při práci); je však z nejzámožnější zdejší rodiny, třebaže sám není prvým mezi svými (70; spr. není prvý); (dívka), kterou jsem upřímně obdivoval a miloval (77; lépe: jíž jsem se obdivoval a kterou jsem miloval, nebo plynněji: které jsem věnoval svůj obdiv a lásku); jako bych byl oddělen oblakem či měkkou hmotou ode všeho (88—89; lépe: oblakem nebo měkkou hmotou; tato odchylka je u Fryčka častá); třebas právě ty nejdůležitější věci nedají se jimi změřit (94; spr. právě nejdůležitější věci); ničeho nepoznamenávajíce (111; spr. nic nepoznamenávajíce); jižně od Alp (27; lépe: na jih); i východně na brodu přes Dyji (101; lépe na východě). Jak je vidět, jde vesměs od odchylky, kterých se dopouštějí velmi často i jiní spisovatelé. Také v užívání předložky k vůli ve spojení s představami neživotnými, které dnes nacházíme i u pečlivých spisovatelů velmi hojně, Fryček si libuje, na př. vyjednávání se zámožným měšťanským rodem Ruthardovců k vůli uvolnění královského zboží ze zástavy (35; zde je spíše na místě předložka o: vyjednávání o uvolnění); zamhouřil-li své spravedlivé oko, zákona vždy dbalé, k vůli úsměvu nejvznešenější ženy světa (79; zde lze zcela dobře užíti předložky pro: pro úsměv); podobně: k vůli jejich bezpečnosti (100) atd. Na jednom místě čteme spojení velmi podivné, jež si snad máme vykládat jako tiskovou chybu: Karel, jenž viděl svého slepého otce, jak se vřítil do beznadějného boje, koně řetězy přivázána ke koním svých dvou nejvěrnějších rytířů… (67; snad tu má býti: maje koně přivázána). Či snad tu chtěl autor užít t. zv. gallského akusativu (typ: šel ruce v kapsách), který je v češtině neobvyklý? Pak by bylo potřebí vazbu upravit na český typ s přísloveč. určením: vřítil se na koni přivázaném ke koním.

Pořádek slov, a to jak pořádek důrazový, tak i pořádek slov nepřízvučných a enklitik, je celkem v dobré shodě s běžným usem. Jen na několika málo místech podlehl Fryček onomu známému sklonu klást nepřízvučná slova dále od počátku věty, než snáší rytmus české věty mluvené. Na př.: knížata rakouská rozdělila se s císařem o Korutany a Tyroly (45; lépe: knížata rakouská se rozdělila); pochopil jsem náhle, jaké vlastně bez[220]práví stalo se mému příteli Karlovi (17; lépe: jaké vlastně bezpráví se stalo). Jiných odchylek tu téměř není, vyjímajíc tento drobný omyl na str. 57—58: Spytihněv II. začal stavět nový chrám. Nedostavěl. Ale Vratislav II. byl v tomto novém chrámu 15. června 1086 již trevirským arcibiskupem korunován za prvého českého krále (správně: Ale již Vratislav II. Byl… ).

V pravopise zakolísal autor jen na několika málo místech, a to vždy ve psaní velkých písmen: vévoda Brabantský (44; spr. brabantský); Zlatý Král (47, 67; spr. Zlatý král); Staré Město (pražské, 54; spr. Staré město); Královna Nebes (89; spr. Královna nebes); Svatá Země (101; spr. Svatá země). Naopak zase píše bílá věž (na Hradě, 62; spr. Bílá věž).

Zato v interpunkci je odchylek mnohem více. Fryček má svá vlastní pravidla o kladení čárek, která nejsou vždy ve shodě s platnými pravidly. Tak sejdou-li se ve větě dvě spojky a, klade před druhým a čárku, ať tam podle pravidel patří nebo ne. Jako typ můžeme uvésti větu: a také Soutic byl s námi, a dva Hronovci (109; zde vůbec není důvodu klásti čárku před a). Podobně: Ale ten, kdo se dlouho zdrží v jediné hospodě, stane se časem sám nápadným, a nemá pak možnosti chodce sledovat, a umístit zvláštní pozorovatele… (99; pod. i na str. 27 a jinde). Naopak zas opomíjí autor klásti čárku před a v souvětích typu: Tam se vracely postupně české oddíly a poněvadž jsem jel Karlovi vstříc, čeští vladykové mě srdečně zdravili (11; spr. má býti před a čárka). Podobné příklady jsou i na str. 36, 68, 117, 135 i jinde. Za zmínku také stojí, že autor téměř důsledně odděluje čárkou i přechodníky, a to nejen ve shodě s Pravidly přechodníky silně rozvité, nýbrž proti jejich znění i přechodníky slabě rozvité, na př.: Náhle pak, pohlédnuv na mne, zvolal živě (65); a konečně, zjistiv, že jsem ho zradil, zmocnil se mne i Marcelly (95); a sami pak, nevědouce o tom, u nás falešné groše utrácejí a rozšiřují (97) atd. Důsledné oddělování přechodníků čárkami není nikterak zvláštností Fryčkovou, nýbrž vyskytuje se i u četných jiných moderních autorů.

Shrneme-li své pozorování jazyka a slohu „Záhadného mincíře“, můžeme pochválit jeho autora za pečlivost, s jakou svůj román psal. Je vidět, že staví na dobrých základech a že dobře dovede odhadnout své síly. Vychází ze spolehlivé znalosti správného jazyka; může nás jen těšit, že u dobrých autorů je dnes tato spolehlivá znalost něčím samozřejmým. Bude záležet na autorovi, aby dalším propracováním přidal svému slohu i lyrickou jemnost a něhu, které je v něm dosud málo, ač její náznaky přec jen už v díle tu a tam probleskují.

[221]Na konec nelze se nezmínit o tom, že román působí na čtenáře i svou nevtíravou a velmi vhodně pojatou vlasteneckou tendencí. Na str. 106 pronáší hrdina románu, Francouz Damien tento svůj úsudek o českém národě:

„Ten český lid má zvláštní odolnost. I když podléhá, nikdy nepodlehne úplně. A král Karel? Po otci Lucemburk a po matce Přemyslovec. Francouz nebo Čech? A jsem svědkem toho, že ani ten francouzský dvůr, kde byl vychován, nedokázal z něho udělat Francouze. Čech! Čech a Čech! Přemyslovec! Tak je tomu se Slovany. Není ani třeba, aby vždycky vyhráli bitvu. Vyhrávají svou osobitostí, vlastnostmi své ušlechtilé krve, vítězí tajemnou láskou. Snad vítězí proto, že byli vždycky tak mírní. Nelze jich přemoci. Budou tu za sedm století a budou tu za sedmkrát sedm století. Už mě nejednou napadlo, že mají lásku v krvi. Že vítězí podivnými zděděnými vlastnostmi. Ale to jsou duševní vlastnosti. Nikoli nebojovnost, nýbrž touha nikomu neublížit. Vytrvalost v dobru. Stálost v lásce. Neústupnost v dobrotě.“

Kéž tyto povzbudivé věty zůstanou trvalou vzpomínkou všem, kteří čtou a budou čísti Fryčkův román!

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 7, s. 215-221

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Péče o jazyk mateřský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1