Mineralogické názvosloví české a mezinárodní

Prof. dr. František Slavík

[Articles]

(pdf)

-

(Kapitola z nové knihy F. Slavíka a O. Pacáka Mineralogie a petrografie.)

Jak je vidět z názvů nerostů, o nichž se pojednává v této knize v kapitolách o nerostopisu soustavném, liší se názvosloví minera[207]logické podstatně od zoologického a botanického: není binární, nýbrž označuje nerosty jediným slovem, ve valné většině mezinárodním. Tato jména jsou odvozena nejčastěji příponou -it (řecky -ités; do jazyků románských přešly s příponou -ite názvy nerostů téměř veskrz jako feminina, do němčiny (-it) jako mas-kulina). Méně časté jsou latinské přípony -in, -an (-inus, -anus). Jen nerosty nejobyčejnější a z technické praxe známé mají názvy národní, které buď z jedné řeči přešly do všech ostatních a staly se mezinárodními, anebo jsou v různých řecích různé.

Jan Svatopluk Presl ve svém Nerostopise (vyšlém r. 1837) dal umělá česká jména všem nerostům popisovaným. Některá z nich, označující obyčejnější nerosty, se vžila a užívá se jich dodnes vedle jmen mezinárodních (krevel přeloženo z haematit, smolinec z (Uran) pecherz, kazivec v souvislosti s Preslovým názvem kazík pro fluor). Většina Preslových jmen však brzo vyšla z užívání.

V češtině píšeme jména nerostů s malým začátečním písmenem, slovanská vlastním pravopisem (čermíkit, perovskit), cizí odvozená ze jmen vlastních píšeme beze změny (carnallit, phillipsit, ne k- a f-). I když ponecháváme h na konci slov odvozených od lithos = kámen, jako agalmatolith, natrolith, je třeba psáti bez h slova odvozená jinak (apofyllit, fayalit, hyalit, tre-molit atd.).

Způsob, jak zachováváme nebo přizpůsobujeme vůbec cizí jména, není v češtině ustálen jako v jiných řečech. Jména známějších nerostů se ovšem přizpůsobují více (ametyst, antracit, okr a pod.).

Zákon priority vědeckých jmen platí i v mineralogii, pokud původní jméno nebylo dáno chybně nebo již zadáno pro nerost jiný; výjimky se připouštějí, aby se zamezila zmatečná synonymika (na př. stilbit je u Angličanů a Francouzů synonymum desminu, u Němců heulanditu, lépe tedy užívat obou názvů pozdějších).

Bylo-li minerálu dáno jméno podle cizojazyčného pojmenování našich nalezišť, podle téhož zákona priority se nepřekládá (libetenit a herrengrundit podle německých jmen slovenských nalezišť Lubietové a Španí Doliny).

Na konec výklad o původu jmen hlavních nerostů:

1. Podle krystalového tvaru nebo podle typu agregátů se jmenují: akanthit (akanthos trn), aktinolith (aktis paprsek), anatas (protáhlý), anorthit (šikmý, t. j. trojklonný), anthofyllit (anthos květ, fyllon lupen, podle lupenitě paprsčitých [208]agregátů), desmin (svazčitý), granát, chondrodit (zrnitý); halotrichit (hals sůl, thrix vlas), hemimorfit, chiastolith (podle křížového průřezu), lepidolith (šupinkatý), lignit (lignum dřevo), mikroklin (málo nakloněný), orthit (podle pravoúhlého průřezu), sanidin (tabulkovitý), sfen (klínovitý), skapolith (skapos brk), staurolith (stauros kříž), tetraedrit, tridymit (troj četný).

2. Podle barvy a pod. pojmenovány bílé nerosty albit (lat.) a leucit (řec.); čiré: hyalit (hyalos sklo), kryolit (kryos led); červené: erytrin, haematit (haima krev), laterit (later cihla), pyrop (pyr oheň), pyrostilpnit (stilpnos lesklý), rhodonit (růžový), rubellit, rubín, rutil (ruber); modré: azurit, celestin („nebeský“), glaukofan, indigolith, kyanit (chrpový), lazurit; zelené: akvamarin (zelený jako mořská voda), grossular (j. angrešt), chlorit, malachit (j. sléz), olivin, seladonit; žluté: auripigment, chrysoberyl (chrysos zlato); šedé: spodumen (popelavý); černé: lepidomelan, psilomelan, stilpnomelan; podle lesku: augit (lesklý), bronzit, pyrostilpnit (ohnivě lesklý), sericit (hedvábný lesk); nefelin podle častého zakalení (nefele oblak, mlha); serpentin (hadec) podle skvrnitosti; kolofanit podle pryskyřičného vzhledu.

3. Podle fysikálních vlastností: apofyllit, oligoklas, orthoklas, plagioklas podle štěpnosti (odlupující se; málo, kolmo, šikmo štěpný); démant (z adamas nezkrotný); disthen (dvojí síla, t. j. různá tvrdost v různých směrech), hypersthen (tvrdší než podobné nerosty); steatit (mastný na omak); podle hustoty: baryt (těžký); podle tání: tektit, zeolith (zeó vru), enstatit (stálý, t. j. neroztopný); analcim (slabý, t. j. slabě elektrický), diaspor (roztroušený, t. j. rozstřikující se žárem).

4. Podle chemického obsahu (mimo názvy, v nichž jsou známá jména prvků) na př. anhydrit (bezvodý), farmakolith (nerost obsahující jed, t. j. arsen), hydrargillit, chalkanthit atd. (chalkos měď), chloanthit (zelený výkvět annabergitu), kassiterit (kassiteros cín), mesolith (prostřední mezi natrolithem a skolecitem), pleonast (podle přebytku prvků proti spinelu), polyhalit (obsahující mnoho solí); polybasit (velice zásaditý), salmiak (sal ammoniacum), siderit (sidéros železo), skorodit (skorodon česnek podle zápachu při zkoušce na arsen), triplit (má tři podstatné součástky Fe, Mn, P).

5. Podle použití, pověr a pod.: ametyst (prý chránil od opilství — methyein), fluorit (fluere téci — pomáhá tavit rudy), grafit (grafein psáti), kakoxen (zlý host; železné rudy s obsa[209]hem fosforu byly v době jeho objevu bezcenné), nefrit (věřilo se, že léčí nemoci ledvin); smaltin.

6. Podle nalezišť: adular (hory Adula ve Švýcarsku), almandin (Alabanda v Malé Asii), andalusit, andesin, anglesit (ostrov Anglesea), aragonit, bauxit (Les Baux v jižní Francii), cinvaldit, cristobalit, čermíkit, epsomit, fayalit (ostrov Fayal v Azorách), fichtelit (Smrčiny), hercynit (podle starého názvu Šumavy), goslarit, chalcedon, chamosit (Chamosson ve Švýcarsku), ilmenit (Ilmenské hory na Urále), jarosit (údolí Jaroso ve Španělsku), kimberlit, labradorit, letovicit, libetenit, menilit (Ménilmontant), muskovit, vl. moskovit, palygorskit, sassolin (Sasso u Sieny), schwazit (Schwaz v Tyrolsku), spessartin, strontianit, sylvanit (Transylvanie), šungit, thuringit, tremolit (údolí Tremola v Alpách), tyrkis (přicházel do obchodu přes Turecko), vesuvian.

7. Podle osob, nejčastěji podle badatelů o nerostech: ankerit, bertrandit, bornit[1], bournonit, brookit, brucit, brushit, carnallit, cohenit, cordierit[2], covellin, cronstedtit[3], dolomit (Dolomieu), evansit, garnierit, goethit, glockerit, heulandit, johannit, laumontit, lechatelierit, millerit, moissanit, pallasit, perovskit, phillipsit, prehnit, proustit, scheelit[4], sillimanit, smithsonit, stefanit, stolzit, struvit (Struve), sylvin (Sylvius), torbernit, valentinit, wavellit, whewellit, witherit (Withering), wollastonit[5], wulfenit, wurtzit, zippeit[6], zaratit, zoisit.

8. Rozličné jiné názvy: egirin a thorit podle severských bohů; amfibol (dvojaký), dialogit (pochybný), apatit (klamavý), fenakit a sfalerit (podle dříve častých záměn s jinými nerosty); pyroxen podle mylné domněnky, že není sourodou součástkou lávy; monazit podle vzácného výskytu; karborundum stažením z karbonia (uhlíku) a korundu, s nímž společné má ovšem [210]jen použití při broušení; podobně amosit ze zkratky firmy, jež jej těží; asbest je pojmenován nesprávně (řecky značí „neuhasitelný“ místo „nespalitelný“); pseudofit = nepravý hadec; kainit (nový, t. j. dříve nenalezený na solných ložích).

9. Stará jména z rozličných jazyků, zčásti upravená, přeložená nebo přenesená na jiné minerály: achát, alabastr (znamenalo u Plinia krápník), alunit, amalgam, antracit, beryl, bismut, borax, cerusit (u Plinia jen umělá běloba), cinabarit, galenit, hyacint, chabazit, jadeit, jaspis, kalait, kalomel, kaolin, korund, kyz, markasit, melanterit, mramor, nafta, opál, pyrit, realgar, safír, skoryl, smaragd, smirek, spinel, topas (znamenalo dříve chrysolith), travertin (italská přeměna názvu lapis tiburtinus podle Tiburu = Tivoli u Říma), trona, turmalin, zirkon.

---

[1] Ignác von Born, mineralog a horník, původem z Transylvanie, působil v době josefínské též v Praze a byl jedním ze zakladatelů Královské české společnosti nauk.

[2] Cordier zahájil mikroskopický výzkum hornin (zkoumal prášek horniny a výplavy z něho).

[3] Axel Cronstedt, švédský hutník a chemik v 18. stol., první postavil nerostopis na základ chemický (objevil též nikl).

[4] Scheele, švédský chemik v 2. polovině 18. stol.

[5] Wollaston, anglický lékař, chemik, fysik a mineralog, sestrojil odrazový goniometr, provedl mnoho výzkumů mineralogických a chemických (zvl. o platině) a objevil před Frauenhoferem čáry po něm nazvané.

[6] F. X. M. Zippe, první mineralog Národního musea v Praze, průkopník vědeckého poznání nerostů, hornin a geologie Čech.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 7, pp. 206-210

Previous Václav Polák: Marie

Next Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého