Časopis Naše řeč
en cz

Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Eugen Knap

[Články]

(pdf)

-

U hesla já, zájmena osobního 1. os. sg., uveden je mezi pády v genitivě vedle tvaru mne i tvar s poznámkou, že se ho užívá také, tedy vedle tvaru mne, v některých obratech, není-li na něm přízvuk. Příklady uvedeny nejsou.[1] Tím připouští PS., ačkoli jen v omezeném rozsahu, tvar, který dosud platná Pravidla [122]českého pravopisu v abecedním seznamu slov a tvarů neuvádějí a v poznámkách k tvarosloví přímo zamítají. Sluší se rovněž zaznamenati, že se v PS. po prvé zvlášť vyznačují případy, kdy se nom. sg. já klade (dosavad brusy a jazykové příručky jen upozorňovaly, že se klade podle německého způsobu čím dál tím častěji zbytečně, že se ho nemá užívati bez potřeby, nebo že se zbytečně klade ve zdvořilostních rčeních): 1. Je-li na něm důraz (běžné doklady z Tilschové, Světlé, Raise, Šmilovského, Palackého a Baara). 2. Na označení zvláštního pohnutí mysli. (A já jsem se tak těšil, že zaženu samotu! Baar. Jiné doklady z Raise.) 3. K vyjádření vlídného tónu. (Já vám povím, matko, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Erben. Jiné doklady z Baara a z Raise.) 4. Je-li zájmeno osobní částí výrazu složeného. (Kde já ubohý vezmu nyní pro něho výměnek! Kosmák. Já a mnozí jiní toho nezasloužili. Kollár. Jiné doklady z Rubeše a z Raise.) 5. Při změně podmětu. (Rozběhla se a já osel za ní. Neruda.) 6. Není-li ve větě určitého tvaru slovesného nebo slovesa vůbec. (Já prosil, úpěl, svíjel se a plakal. Vrchlický. No nic, já jen tak! Čapek-Chod.) Tato specifikace je tedy širší než v mluvnici Gebaurově-Ertlově. — Za správné uznává PS. také substantivní užívání nesklonného já. Rovněž jeho odvozenina, filosofický termín jáství s významem „vědomí sebe“, nabyl už spisovné platnosti. Naproti tomu z něho odvozené adjektivum jástevní, doložené jen z Čapka-Choda, považuje PS. za slovo zřídka se vyskytující, a tedy neživé. Za řídké však PS. nepovažuje přídavné jméno jáský s významem „jen vlastní osoby se týkající,“ ač uvádí jediný doklad z B. Kunětické, kde je nadto sama autorka dává do uvozovek na znamení, že cítí jeho neobvyklost. Hvězdička byla asi vynechána nedopatřením.

Zdrobnělina substantiva jabloň má v PS. trojí tvar: jabloňka, jablůňka, jablůnka, kdežto v Pravidlech byl uveden jako správný jen tvar jablůňka. Psaní podle lidové výslovnosti jablůnka (s n) uznává PS. za stejně správné jako psaní s ň.

Vedle zdrobněliny jadérko k substantivu jádro uvádí PS. jako stejně platný též tvar jadýrko, dosud uznávaný jen za lidový (se zúženým é po tvrdé souhlásce), i tvar jádříčko, doložený z Haise-Týneckého. Pravidla uvádějí u subst. jádro jediné adj. jadrný, ale PS. uvádí i adjektivum jaderný (s odchylným významem ovšem = vyrostlý z jádra, obsahující jádra, vztahující se k jádru, kdežto jadrný má doklady s významem „mající jádro, důkladný, statný, vydatný, výrazný, rázný“). Jsou tam uvedeny i četné odvozeniny: jadernáč, jadernatý, jaderní, jadernice, jaderníček, jadernička, jaderník, jaderniště.

[123]V podst. jméně jaguar, které Pravidla neuvádějí a které působilo rozpaky, zda se má v něm psáti a dlouhé či krátké, normalisuje PS. a krátké.

Vedle přídavného jména jahelný (= jáhlový) uvádí PS. též adjektivum s příponou -ní, jahelní (jahelní zrnka, ale jahelná kaše). Jahodníkový porost se nazývá: jahodeň, jahodení, jahodí, jahůdí, jahodina, jahodiní, jahodoví, ale slova vytištěná zde antikvou se vyskytují jen zřídka. Zdrobnělina k slovu jahůdka je vedle jahůdečka i jahodečka.

Užívati spojky jak, jako po slovech jiný, jinak, jinde, jinam a po komparativech adjektiv a příslovcí místo než je podle označení PS. způsob lidový, a proto ve spisovném jazyce stále ještě nesprávný, (na př. jinde jak k Balátovi, víc jak třicet let a pod.).

Bez poznámky zařaďuje PS. příslovce a spojku jakkoli, jakkoliv, takže je vidět, že není mezi nimi rozdílu, jak se mylně domnívaly některé starší jazykové příručky, když tvrdily, že se tvaru jakkoliv užívá před samohláskou, tvaru jakkoli před souhláskou.

Jméno starozákonního patriarchy Jakuba se uvádí v PS. podle vzoru bible Kralické i v tvaru Jákob, gen. -a. Přes to, že u tohoto tvaru nejsou uvedeny doklady, je zřejmé, že se ho užívá jen v literatuře biblické, historické nebo v řeči básnické. Jakoby, spojku srovnávací (= jako), je třeba jako dosud rozeznávati od spojky jako s kondicionálním by („jednal, jako by ho neviděl“). Příd. jméno k podst. jménu jakost se podle PS. tvoří oběma odvozovacími příponami, -ní i -ný, bez významového rozdílu: jakostní i jakostný (= kvalitativní i kvalitní).

Jakože, v Pravidlech neuváděné, píše se dohromady vždycky: Jakože sám nepozdravil, tak za pozdrav nikdy nepoděkoval. Budu ti vděčen, jakože se jmenuju Váša Pazourek. Bude-li doma, jakože (= jistě) bude! — V abecedním seznamu slov a tvarů v Pravidlech není uvedeno příslovce jakpak, ale podle kdopak, copak, kdepak, kampak a pod. bylo lze vysouditi, že se píší obě části spřežky (je-li pak částicí zdůrazňovací) dohromady. Tento způsob nyní PS. výslovně zaznamenává. Rovněž uvádí řídké příslovce jakžpak. U příslovce jaksepatří, doloženého jen z A. C. Nora, hvězdička naznačuje, že to je slovo ojedinělé, že se tedy tento výraz jinak píše zvlášť jako výraz větný, jak se patří (= náležitě). Při adverbiálním spojení jaktak se odkazuje k heslu jak, a tam se píše jak tak vesměs [124]zvlášť: Den mu ušel jak tak = loudavě. Dávají mi jak tak pokoj (= jakž takž, že to ujde). Poněvadž se zvlášť píší i spojení jak kterak, jak kdy, třeba souditi, že se dává přednost psaní jak tak, stejně jako i v ustáleném spojení tak jak tak a jakž takž. Naproti tomu adjektiva jakživ, -a, -o a jaktěživ, -a, -o, neuvedená v abecedním seznamu Pravidel, píše PS. dohromady. Stejně se píší i tehdy, užije-li se ustrnulých tvarů těch přídavných jmen v platnosti příslovečné: jakživ (Hrabec byl sedlák, ale z jeho poddanství jakživ hlava nebolela), jakživo (V té řece jakživo voda není teplá) a jaktěživ, jaktěživo. U těchto dvou PS. poznamenává, že se vyskytují zřídka. Další odvozeniny, jakživost, jaktěživý, slova jen ojediněle se vyskytující u starších autorů, nenáleží do spisovného usu.

U slova jalousie odkazuje PS. k heslu žaluzie. Vedle 1. pádu jedn. č. jambus (2. pád jambu), který jediný uvádějí Pravidla jako spisovný, má PS., a to na prvním místě, zčeštěný tvar jamb. Jistě plným právem, neboť je to tvar vžitý, kdežto jambus je tvar archaický a řídký. Přídavné jméno utvořené z něho česskou odvozovací příponou -ový, jambový, označuje PS. jako tvar ojedinělý a za platné ve spisovném jazyce třeba považovati jen přídavné jméno jambický, stejně jako příslovce z něho utvořené jambicky. U anglického slova jamboree (sjezd skautské mládeže) stanoví PS. výslovnost anglickou (džemborí). Dvojí kvantitu ve spisovné řeči zavádí PS. u přídavného jména jamovitý, jámovitý. Ruské slovo jamščik (= kočí) píše PS. podle výslovnosti ruské, tedy s krátkým i, nikoli s dlouhým í tvaru počeštěného. Slovo janičár (člen bývalé elitní pěchoty turecké) uvádí PS. také ve zkrácené podobě jančár. Oba tvary tedy nabývají spisovné platnosti. To platí i o přídavných jménech janičárský, jančárský a jistě také o slovech janičárství (jančárství) a jančárka, ručnice nebo šavle janičářská (janičářka), ačkoli tvary uvedené v závorkách PS. neuvádí.

Zeměpisný název Japan (s a) má v Pravidlech jen odvozeniny Japonec, japonský (s o). PS. se přidržuje celkem praxe zavedené Pravidly; uvádí sice vedle správných tvarů Japan, Japonec, Japonka, japonský, japonsky, Japonsko, japonština tvary Japon, Japanec, Japanka atd., ale poznamenává u nich, že to jsou tvary buď řídké, nebo zastaralé, tedy že se vymykají ze spisovné normy. Uvádí však ještě tato slova, kde jsou oba tvary, s a i s o, stejně náležité: japanismus (umělecký směr beroucí látky z japonského života) i japonismus, japanofil i japonofil. Slovo japanista, „odborník zabývající se studiem jazyka, literatury, kultury a dějin japonských“, vyskytuje se [125]v PS. jen s a, kdežto slova japonerie a japonisovati jen s o. Zároveň se poznamenává u některých těchto slov s o, že se též někdy vyslovují i píší s ž. Podle toho se toto psaní a tato výslovnost připouštějí u všech tvarů s o. Slovo jardiniera (široká váza nebo stolek na květiny) píše PS. se začátečním j a s krátkým e, kdežto u slova jargon se odkazuje k heslu i žargon.

Přídavné jméno jarmarečný označuje PS. za řídké vedle běžného tvaru jarmareční. Totéž platí i o přídavném jméně jarný.

Adjektivní složeniny, jejichž první částí je kmen jaro-, na př. jarobujný, jaroskvoucí atd., a jejich odvozeniny prohlašuje PS. za zastaralé nebo za zcela ojedinělé. Citoslovce jářku, poznamenává PS., píše se též já řku nebo já-řku. Podstatné jméno jařmo zní a píše se podle PS. též jarmo, třeba řidčeji. Nový je způsob psaní, který zavádí PS. u příslovce jasně, rozvíjí-li jako příslovečné určení přídavné jméno označující barvu, způsob psáti obě slova dohromady: jasněčervený, jasněmodrý, jasněšedý, jasnězlatý, jasněžlutý, tedy stejně jako ve spojení pouhého kmene s adjektivním tvarem: jasnobílý, jasnobledý, jasnočervený, jasnohnědý, jasnomodrý, jasnorudý, jasnorusý, jasnošedý, jasnozelený, jasnozlatý, jasnožlutý. Dosud se dříve uvedené složeniny cítily jako dvě slova, o čemž svědčí i přízvuk, který má při výslovnosti u přídavných jmen (červený, modrý atd.) zřejmě povahu přízvuku hlavního, a pak i to, že příslovce světle, bledě, nahrazující v témž významovém spojení příslovce jasně, píše PS. i při výkladu jmenovaných slov zvlášť, „světle červený“, „bledě modrý“. Poněvadž však při příslovci jasně je uveden také doklad jasně modrý s významem bledě, světle modrý, je viděti, že psáti obě slova dohromady jako spřežku PS. připouští vedle způsobu psáti je zvlášť, tedy: jasně červený, jasněčervený i jasnočervený. Je třeba ovšem podotknouti, že to platí jen o spojení příslovce jasně s přídavnými jmény označujícími barvy; přídavná jména jasněskvělý a jasněskvoucí jsou označena za zastaralá.

Se stejnou platností uvádí PS. vedle sebe přídavná jména jateční i jatečný (dobytek). U přídavného jména jaterní zůstává platným jen tvar s příponou -ní. Také oběma tvarům jatérka i jatýrka, zdrobnělinám podstatného jména játra, přisuzuje PS. stejné oprávnění. Pravidla uvádějí jen tvar žen. rodu a množ. čísla jatky „porážka, místo, kde se poráží dobytek“. Také PS. poznamenává, že je to tvar obyčejný, obvyklý, ale za správný považuje v 1. a 4. pádě množ. čísla i tvar jatka, a to zvláště ve spojení na jatka. Nadto však uvádí a dokládá PS. i tvar [126]jatka, 2. pád jatky (v jednotném čísle!); doklady jsou však uvedeny vesměs ze spisovatelů starších (z Hálka, Kosmáka, Zeyera) a dnešnímu lidovému i spisovnému usu je tento tvar jedn. čísla docela cizí. Přídavné jméno k podst. jménu játro je játrový (s á), ale botanický název třídy rostlin mechovitých Hepaticae je jatrovka, jatrovky (s a krátkým) a příd. jméno k němu rovněž jatrovkovitý.

Slovo Java, název jednoho ze Sundských ostrovů, a jeho odvozeniny dovoluje PS. vyslovovati „Jáva“ i „Džáva“. Druh kávy, který se podle toho ostrova nazývá, vyslovuje se jen s j a píše se ovšem s malým začátečním písmenem. Název sportovního oštěpu javelin se však vyslovuje „žavlín“ a výraz javelský louh se čte „žavelský“. K slovu Java nenáleží původem název motocyklu nebo auta značky Jawa, jawa[2] s odvozeninou jawista (pl. -é); v těchto slovech se ovšem vyslovuje j. Slova jazykopis, jazykopisný označuje PS. za slova zřídka se vyskytující. Místo podstatného jména jazykopis se užívá zpravidla výrazu popisná jazykověda. Známé slovo jazz a jeho odvozeniny se vyslovují „džez“. Druhý pád jména javor zní podle PS. javoru, nikoli též „javora“.

Užívání číslovky jeden v rozmanitých významových funkcích působívalo lidem, kteří chtěli psát správně česky, obtíže ze strachu před germanismy. Jako už dříve prof. Zubatý a jiní v Naší řeči, uvádí i PS. názory starších brusičů na pravou míru, na př. ve výrazích vyjadřujících vespolnost ve spojení jeden-druhý (ptali se jeden druhého) nebo k vytčení jednotlivé části, jedince z celku, zejména užívá-li se ho v doplňku (přijel (jako) jeden z nejposlednějších, byl jeden z nejšťastnějších lidí). Za nesprávné však a přímo za hrubý germanismus označuje PS. užívání číslovky jeden místo „člověk“ na označení neurčitého podmětu nebo předmětu, na př.: Tady (v úřadě) by jednoho nejraději udřeli! Zato bez poznámky ponechává PS. užití číslovky jeden ve spojení na př. „To je, pane, jeden!“ (káravé slovo nebo nadávka je zamlčena), ač toto syntaktické spojení vzniklo zřejmě napodobením němčiny. Doklady uvedené v PS. jsou ovšem vesměs napodobení řeči familiární. Číslovkový tvar jedenácte označuje PS. právem za zastaralý. Platí to zajisté i o ostatních číslovkách, kde se takový tvar vyskytuje. Zato u číslovek násobných jedenkrát, jedenáctkrát připouští PS. se stejnou platností i tvary jedenkráte, jedenáctkráte. Tato rovnoprávnost se týká tedy podobných tvarových dvojic i u ostat[127]ních takových číslovkových příslovcí. V některých časopisech se dnes šmahem užívá zkráceného tvaru číslovky jeden, je-li částí spřežky typu jedenadvacet. Píší jednadvacet, jednatřicet atd. Tento zkrácený tvar PS. neuvádí, leda jen na označení karetní hry, a to ještě jen jako slovo lidové. Toto zbytečné zavádění lidového tvaru do spisovného jazyka nedostalo tedy schválení od PS., a proto je musíme považovati za nesprávné. Ze dvou platných tvarů 2. pádu této číslovky, jedenadvacíti, jedenadvaceti, označuje PS. tvar s kvantitou krátkou za řidší. Za správné uznává PS. v novější době utvořené příslovce jedině, a to vedle původního tvaru jediné, který za jediné správný uznávala dosud Pravidla. Příslovce s významem číslovky násobné „jen jednou“ utvořené od přídavného jména jediný má trojí tvar: jedinékrát(e), jediněkrát(e), jedinkrát(e). Všechny tvary mají touž platnost; kromě toho se uvádí ještě i tvar jedinýkrát s odkazem na heslo jedinékrát. Slova jedinovláda, jedinovládce považuje PS. už za zastaralá. Místo nich se má tedy užívati slov monarcha, vláda jedince, monarchie.

O výraze jedná se , o koho ve významu jde, běží o něco, o někoho poznamenává i PS., že je to výraz nesprávný, napodobující němčinu.

Dříve se činíval rozdíl ve významu slov jednoduchý (opak = složitý) a prostý (= neumělý). PS. však přiznává i přídavnému jménu jednoduchý význam „prostý“ vedle původního významu „nesložený“, na př.: Jídelní lístek na vesnicích je velmi jednoduchý (t. j. prostý) a málo rozmanitý. (Al. Jirásek.) Totéž platí i o odvozeninách jednoduše „prostě, bez okolků, krátce, zkrátka“, a jednoduchost „nesloženost, prostota“. Slova jednohlasný, jednohlasně, jednohlasnost mají podle PS. stejný význam jako jednomyslný, jednomyslně, jednomyslnost, mluví-li se o volbě, na př. volba jednohlasná i jednomyslná. Obojí výraz je správný. Také přídavného jména jednohlasý lze správně užíti v podobném spojení, na př. jednohlasý souhlas. Řídké je podle PS. přídavné jméno jednotlivý ve významu „některý“ („U některých z těch knih byly na jednotlivých [= některých] listech celé řádky začerněny.“ Třebízský). Slovo Jednota, máme-li na mysli Jednotu Českých bratří, zachovává dosavadní pravopisný způsob (píše se s velkým začátečním písmenem). Jinak je to jméno obecné, které se píše s velkým J jen tam, kde se jím začíná název společnosti, sdružení, spolku. Příslovce jednou, vyjadřuje-li definitivní ukončenost děje s významem „zkrátka a dobře“, ač je to germanismus, přijímá PS. do jazyka spisovného doklady z Hálka, Šimáčka a Herrmanna; jsou to [128]vesměs výrazy familiární n. z řeči lidové. Vazebné složeniny, jejichž řídící člen je jmenný tvar a druhý člen přídavné jméno plný nebo prostý, ač zřejmě vznikly napodobením němčiny, jako jeduplný, jeduprostý, PS. připouští. Příd. jména jako jednoramenný, jednojmenný atd. píše PS. ve shodě s dosavadním způsobem se dvěma n.

Pravidla uznávala za správný jen tvar přídavného jména jehněčí (jagnęt-j’-) a poznamenávala, že tvar řeči lidové jehněčí je odchylný. PS. přijímá tento odchylný tvar jehněčí mezi slova správná, ano považuje původní, správný tvar jehněcí za zastaralý. Souhlásku č mají též slova jehněčina, jehněčinka. Nesklonný tvar zájmena přivlastňovacího její označuje PS. za zastaralý; potvrzuje tedy stanovisko Pravidel, která užívání tohoto tvaru nepřipouštějí. Rčení býti z něčeho jelen (o člověku popleteném, zmateném přívalem dojmů nebo o člověku důvěřivém) uvádí PS. bez poznámky. Japonská mincovní jednotka yen se píše i po česku jen, 2. pád jenu. Vedle slova generál se podle PS. píše a vyslovuje i jenerál. Stejně je tomu v slovech odvozených.

Dvojí jen, určující krajní mez děje (= až, téměř, skoro, takřka), může se psáti zvlášť, jen jen, i dohromady, jenjen. Příslovce jenom se spojkou že v eliptických větách považuje PS. za slovo jediné, za spojku významu odporovacího, a píše obě slova dohromady, jenomže. Stejně se píše i příslovce jenže.

Nominativu muž. tvaru jenž a jenžto se užívá v ostatních rodech a číslech u těchto zájmen jen archaisticky, a nelze tedy tento způsob pokládati za správný.

Jméno tkaniny jersey a příd. jméno jerseyový se vyslovují „džerzej“, „džerzejový“. U jména jeřáb a odvozenin nepoukazuje PS. zatím na druhý spisovný tvar řeřáb. Pravidla připouštějí oba tyto tvary. Podstatné jméno jesep, „písčitý nános nebo štěrk při ohybu nebo ústí vodního toku“, má v 2. i ostatních pádech tvar dvojí, tedy jespu i jesepu atd. U podstatného jména jeseter považuje PS. původní tvar bez e, jesetra, za zastaralý a uznává za spisovný jen tvar jesetera, jeseteru atd. Příd. jména znějí jeseterovitý, jeseteří a pod. Filosofické termíny jestota (= bytí, jsoucnost), jestotně, jestotnost považuje PS. za archaistické, nikoli však přídavné jméno jestotný. Proti dosavad platným Pravidlům, která v přídavném jméně jestřabí (odvozeném od podstatného jména jestřáb) píší a krátké, uvádí PS. jen tvar jestřábí, s dlouhým á.

Jméno jesuita (vyslovuje se -zu-) má v množném čísle dosavadní tvar jesuité; o tvaru jesuiti poznamenává PS., že je [129]lidový a peiorativní. Totéž platí o tvaru jezovita a o jeho odvozeninách.

Pravidla připouštějí tvary jezevec i jezvec, ale PS. tvar jezvec prohlašuje za archaický, tedy nespisovný. Rovněž tak je tomu u tvaru jezírko; tvar jezérko je nyní již zastaralý. Slovo Jezus se píše i Jesus, ale řidčeji; rovněž lidová zdrobnělina Jezusek vedle řidšího Jesusek. Jméno Ježíšek ve významu „Štědrý večer“ se píše i podle PS. s velkým začátečním písmenem, ale ve významu „štědrovečerní dárek“ s malým j: ježíšek. Jídlonosič je slovo řídké; místo něho se správně užívá výrazu roznašeč jídla nebo jídlonoš. Pravidla připouštěla u odvozenin podstatného jména jikra s příponou -ný jen tvary bez e, jikrnatý, jikrnáč, ale PS. činí rovnoprávnými i tvary jikernatý, jikernáč. Přídavné jméno jikrný prohlašuje PS. dokonce za neobvyklé. Na rozdíl od Pravidel píše PS. slova jilovati a jiloviště s dlouhým i: jílovati, jíloviště. Vedle nich i jílovna, kdežto v slově jilovnictví je i krátké, ač jde vesměs o odvozeniny slovesa jilovati. U všech jmenovaných slov však PS. poznamenává, že to jsou slova zastaralá.

Totéž, co jsme řekli o složeninách typu jednoramenný, t. j. že se píší s dvěma n, platí i o složeninách, jejichž první člen je kmen jino-: jinostranný. Příslovce jinudy a jinady jsou obě stejně správná. Vedle přídavného jména jiskrný uvádí PS. jako oprávněný, ale řidší tvar jiskerný. Jiskřiti ve významu „sršeti jiskrami“ proti mínění starších brusů (na př. Bartošova) považuje ovšem i PS. za stejně správné jako zvratné jiskřiti se. Přídavné jméno jistinný označuje PS. za slovo zřídka se vyskytující. Místo něho se má užívati tvaru jistinový. Výslovnost a pravopis slovesa jítřiti, kodifikované Pravidly, prohlašuje PS. za zastaralé a zavádí pravopis a výslovnost jitřiti (s krátkým i). Totéž platí o jeho odvozeninách: jitřivý, jitřivě, jitřivost. U hesla jiu jitsu je odkaz k heslu džiu-džitsu. Vedle 2. pádu jitrocele se uvádí též tvar jitrocelu.

Odvozeniny slova jezdec, jezdecký, jezdectvo, jezdecky mají druhotvary jízdecký, jízdectvo, jízdecky. Tvar jízdectvo však PS. považuje za řídký.

Změnu kvantity a výslovnosti proti Pravidlům zavádí PS. také u slov jízva a jízlivý a u jejich odvozenin. Tvary dosud platné, jízlivý, jízlivost, jízlivec, jízva, jízvečka atd. nazývá PS. zastaralými a za správný uznává způsob psaní jizlivý, jizlivě, jizlivost, jizliti, jizlivka a jizva, jizvička, jizviti, jizvovatý, jizvovitý. Příslovce juž a južjuž nepovažuje PS. sice za nesprávné, ale za slovo jen knižní. Příslovce jižně ve spojení s předlož[130]kovým pádem, např. jižně k něčemu, jižně od něčeho, neoznačuje sice PS. přímo za nesprávné, ale podotýká, že je lépe užívati spojení na jih k něčemu, na jih od něčeho. Z dvojího tvaru, který uznávají Pravidla, jmel, 2. pád -u, a jmelí, uznává PS. za platný v dnešním spisovném usu jen tvar jmelí; tvar jmel je podle něho zastaralý. Sloveso jmouti se s infinitivem a s významem „začíti“ je i podle dokladů PS. správné jen tehdy, jde-li o vědomé začínání. Lidové tvary jmul, jmut zůstávají nesprávnými!

Výslovnost podstatného jména jockey stanoví PS. jinak než Pravidla: džokej proti džoky Pravidel. Indické slovo joga (= duchovní cvičení s tvrdou tělesnou kázní) se vyslovuje s dlouhým ó: jóga. Název zvláštního druhu člunu, jola, píše se i jolla. Podstatné jméno jongleur a jeho odvozeniny se mohou psáti i zčeštěným pravopisem, tedy žonglér. Jména Josefa a Josefina nabývají rovného práva ve spisovném jazyce. Pravidla dosud dávala přednost tvaru Josefa. Hypokoristikon ke jménu Josef, Jozífek, píše se však se z. Dvojí způsob psaní je připuštěn i u jména Josue, Jozue. Řecký název hlásky a písmena i má v češtině dvojí rod: jota (2. pád joty) je rodu ženského, řidčeji rodu středního, to jota; v tomto případě je to slovo nesklonné.

U četných cizích slov stanoví PS. výslovnost po prvé, u jiných se pak odchyluje od Pravidel nebo připouští výslovnost i způsob psaní dvojí. Tak se francouzská slova joujou, jour, jourfixe píší pravopisem francouzským a vyslovují se „žužú“, „žúr“, „žúrfix“; anglické slovo joule, „jednotka práce“, vyslovuje se „džaul“, a jumper, „bluza pletená z vlny v celku“, „džampr“; španělské jméno Juan a jeho odvozeniny se vyslovují se začátečním ch. U podstatného jména žurnál, které se v Pravidlech píše jen českým pravopisem, připouští PS. psáti i journal. Stejně je tomu i se slovy joviální, joviálně, joviálnost, jovialita; v nich se francouzské j vesměs vyslovuje ž (Pravidla připouštějí i výslovnost j) a dovoluje se psáti i žoviální, žoviálně, žoviálnost, žovialita. Cizokrajná rostlina Yucca se jmenuje a píše v jazyce českém podle PS. juka. Německé slovo junker má v 2. pádě e, junkera; vyslovuje se tedy e i v 1. pádě; odvozeniny jsou junkerský, junkerství, junkerstvo. Název Junkersova typu letadla je junkers, 2. pád junkerse. Latinské slovo junctim s významem „vymíněná spojitost dvou správních nebo zákonodárných aktů“, v češtině nesklonné, jakož i od něho odvozené sloveso junktimovati píše PS. s k. Anglické slovo jury (nesklonné) se vyslovuje „žiry“, ale v latinských slovech jurisdikce, juridický, [131]jurisprudence a rovněž juror (= člen jury) a pod. se ovšem vyslovuje j; rovněž slova odvozená od latinského přídavného jména iustus (= spravedlivý). Jméno juta, „lýková vlákna jutovníku nebo látka z nich“, má v PS. dvojí výslovnost, „juta“ i „džuta“. Platí to také asi o jeho odvozeninách jutový, jutovina, jutovník, jutovati. Jméno nejvyššího římského boha (a zároveň největší oběžnice) má v češtině latinský tvar Jupiter (s jedním p), 2. pád Jupitera. Tvary ostatních pádů Jova atd., o kterých Pravidla připomínají, že se jich užívá v textech filologických, v PS. uvedeny nejsou, ale není pochyby, že i jich lze užívati. Vedle tvaru Jupiter uvádí PS. bez zvláštní poznámky o významovém rozdílu nebo o jeho užívání i zčeštěný tvar Joviš, 2. pád Joviše. Jméno bohyně Juno má v PS. i druhotvar Junona se stejným 2. pádem od obou: Junony. Přídavné jméno junonický označuje PS. za zastaralé, správný tvar je tedy junonský. PS. nezaznamenává slova Judea, které píší Pravidla s e (nikoli s ae), ale slova judaeofobie, judaeofobismus píše latinským pravopisem (-ae-). Podle řečtiny -ai- mají slova judaismus (židovství židovský názor světový), judaisovati, judaista, judaistický. Jméno země Jugoslavie a odvozené substantivum jugoslavismus mají v PS. a krátké, ale odvozeniny Jugoslávec, Jugoslávka, jugoslávský a dlouhé.


[1] Návrh nových Pravidel českého pravopisu uvádí tyto příklady: neboj se mě, na to se mě neptej, to se mě netýče.

[2] Tato značka je vlastně zkratkou jmen Janeček - Wanderer.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 4-5, s. 121-131

Předchozí Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematické úměry

Následující Josef V. Bečka: Na poli