Judita

E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bedřich Konařík-Bečvan: Judita. Kresby z východní Moravy. Knižnice »Evy« svazek III. Olomouc 1917. Stran 125. Za 2.40 K.

V úhledné knížce nevelikého rozsahu jest spojeno 10 povídek, čerpaných většinou ze života valašského lidu, mimo první, po níž svazeček má jméno. V první polovici povídek převládá tendence mravokárná, zvláště protialkoholní, s náměty leckde dost drastickými po způsobu povídek kalendářových (vypravuje se na př., jak hospodská Maňáková léčila nenapravitelné opilce, namíchavši jim do kořalky splašků, zbylých po obmytí mrtvé žebračky, která se dobře třicet roků nemyla a p.). Teprve v druhé polovici povídek, z nichž spisovatel vyloučil zbarvení mravokárné, jsou kousky lepší jakosti, nestrojené a tendenčně nenakroucené, výstřižky ze života valašského, ač ani v nich kromě zbarvení nářečního není nic, v čem by se jevil zvláštní a osobitý ráz kraje a lidu. Průměrný, kalendářně šedivý, místy poněkud strojený jest i vypravovatelský způsob povídkářův, zpestřený tu a tam nějakým lokálně barvitějším výrazem (draněti, zababulený, šáření a p.); větší zájem se upoutává zase k povídkám druhé polovice, v nichž autor ustupuje do pozadí, přenechávaje slovo svým Valachům a Valaškám. Škoda jen, že se sám do jejich jadrných řečí víc nezaposlouchal a nevytěžil z nich větší zisk pro svůj jednotvárný, konvenční sloh tuctového spisovatele. Jeho jazyk nemá předností, nemá však také aspoň tolik hrubých jazykových chyb, jak u spisovatelů tohoto rázu bývá skoro pravidlem. Jeho chyby jsou chyby dnes většinou běžné, při nichž přitěžující okolností by mohlo býti, že právě pro jejich obvyklost bylo na ně v brusech i v »N. Ř.« často upozorňováno a že při jen dost malé pozornosti, věnované očistě jazyka, mohly a měly by se již pomalu vytráceti. »Pocuchaný, krátký vous (29), ani silný muž s dlouhým vousem« nebyl by o nic méně ušlechtilým, kdyby se změnil v prostší sice, ale najisto češtější pocuchané vousy a v silného muže s dlouhými vousy. Kdyby spisovatel věnoval trochu pozornosti tříbení jazyka, jistě by ho už nenapadlo psáti »nikomu z přítomných ani nenapadlo (55), žádné z nich nenapadlo (100), nevzpomínal by otcovy nemoce (26), nýbrž nemoci, neplatil by penězy (27, 50), nýbrž penězi, byť to byl tvrdý kov, nepozvedal by proti nemilosrdnému kritikovi pěstě (64), nýbrž pěsti, nepsal by o táci (99), nýbrž o tácu, nemyslel by, že luka voní (20), [300]když přece vonějí, nechodil by s hlavou svěsenou (55), nýbrž svěšenou, netvrdil by o svých bližních, že lhou (23), když nelžou, a kdyby mu i bylo osmnáct let (ne však kdyby měl osmnáct let 14), nemohl by slaviti osmnáctileté narozeniny (12. m. osmnácté), protože by mu průběhem tak dlouhých narozenin bylo zatím 36. Také Pravidel pravopisných by si měli naši spisovatelé všímati podle Flajšhansova napomenutí ve »Kmeni«, když jim jejich jazykový důvtip a vzdělání samo nenapoví, že se nůše píše s dlouhým ů (nikoli nuše 62), protože souvisí s nositi, ale ruměnný s krátkým (nikoli růměnný 49), poněvadž má týž kmen jako ruda, rudý a p., že slovo jítřiti, rozjítřiti nesouvisí se slovem jitro a píše se s dlouhým í (nikoli jitřilo se 64), kdežto vztyčiti, odvozené od slova tyč, se píše s krátkým y (nikoli vztýčiti 8, 68), že podle dosavad, pokavad, odtad, odevšad a p. musíme psáti dosavadní (nikoli dosavádní 56) a podle špíže (z něm. Speise) i špižírna (nikoli spižírna 17) atp. Kdo mnoho knížek sčetl (zčetl), je člověk sčetlý a budí úctu svou sčetlostí (nikoli sečtělostí 11), stalo-li se mu však čtení protivným, říkáme o něm, že se mu čtení zprotivilo (nikoli že se mu zprotivělo 80, protože zprotivěti, kdybychom slovesa toho užívali, znamenalo by samo, bez se, totéž co zprotiviti se). Hrdinka titulní povídky této knížky byla prý v nemocnici zvyklá na obřady (str. 9) při zaopatřování nemocných; žila patrně v Ostravě víc v německé společnosti a nebyla asi zvyklá výrazům českým; záhadnější jest, kde se žena pasekáře Surého naučila na Valaších říkati po Němcích, že zpověď neztratila u ní na hrůze (33) m. že hrůzy nepozbyla. Hospodská Maňáková, o níž spisovatel praví, že byla jindy nešetrnou a hrubou a nebázlivou (57), jistě by se tak sama o sobě nevyjádřila, i kdyby skutečně byla bývala jindy nešetrná a hrubá a bůh ví jaká ještě. Přišel-li Jakub Vojtík u lichváře o kterousi stovku (39), měl aspoň tu útěchu, že snad věděl, která stovka to byla; hůře by bylo — a podle všeho bylo tomu tak — kdyby byl přišel u něho o nějakou stovku, neboť pak byla jeho škoda ovšem větší. Ale o takové »malichernosti« se náš průměrný český spisovatel málo stará. Jemu stačí, ukáže-li svou znalost jazyka na př. odstraňováním průzevu »bojův a rozporů«, třeba tu v dnešní výslovnosti žádného hiatu nebylo, a hojným užíváním záporového genitivu třeba i tam, kde ho žádný dobrý Čech neužije. Tak píše náš spisovatel na př. nejen »ničeho pěkného tam nezažijeme« (61) m. nic, ale také »ani skvrnivky, ani neštovic na nich se neukázalo (66), jakoby nejmenšího se nebylo událo (26), jen aby jí ničeho neušlo« (12) atp. Ba jeho péče o záporový genitiv jde tak daleko, že změní v záporné větě 4. pád v 2. i po předložce, která má po sobě vždycky jen [301]4. pád, a napíše: »nemá pro ničeho zraku ani sluchu« (12). To už je dobrého přece jen příliš.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 10, s. 299-301

Předchozí B.: Studie ibsenská

Následující Světla utonulá