Problémy slovanské kolonisace v světle toponomastiky

š.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stanislav Rospond otiskl v polském historickém časopise „Kwartalnik historyczny“ (52, 1938, 353—373) svou habilitační přednášku o toponomastice (studiu místních jmen) jako pomocné vědě historické. Je to přednáška, která si pro svůj methodický význam zaslouží, aby s ní byli seznámeni i naši čtenáři.

1. Dosavadní vývoj vztahů mezi toponomastikou a dějepisectvím (zvláště studiem osídlení) šel od extrému k extrému. Tvůrce slovanské toponomastiky, Fr. Miklosich, omezil se na čistě lexikografickou a etymologickou stránku místních jmen, aniž si jakkoli všímal stránky historické. Historikové v druhé polovici XIX. století (H. Jireček, K. Kadlec; Poláci Wojciechowski, Piekosiński) přecenili naopak význam místních jmen a chtěli z nich přímo určovati stáří a způsob založení příslušné osady. Zjevné neúspěchy tohoto „idealismu“ pak vedly k naprostému skepticismu, jemuž nejsilnější výraz dal Al. Brückner.

2. St. Rospond zaujímá stanovisko prostředkující: jméno není sice „přímou funkcí“ osady v tom smyslu, že by se všechny odstíny ve způsobu založení, osídlení, v právních vztazích osady projevovaly i zvláštními druhy jmen; hlavně nelze ze jména vyčísti přesně dobu založení osady; ale nejsou také — jak se domníval Brückner — všechny typy jmen zcela synonymní a nevládla v pojmenovávání osad naprostá libovůle. Vztah mezi věcí a jménem se cítí zprvu velmi živě (svědectvím jsou změny jména při změněných poměrech); časem se ovšem jména automatisují a tvoří se dále prostě nápodobou, aniž se přihlíží k původnímu významu jednotlivých typů.

Rospond je přesvědčen, že toponomastika, když pečlivě propracuje své methody, když bude v stálém kontaktu s dialektologií a když se nebude uzavírati zkoumání „věcí“, t. j. bude se stále kontrolovati fakty historickými a ethnografickými, může se státi velmi hodnotnou pomocnou vědou pro historii, zeměpis i národopis.

Za přední methodu toponomastiky pokládá Rospond methodu zeměpisnou, která se již tak skvěle osvědčila v dialektologii: první povinností je dobře zmapovati jednotlivé typy jmenné, při čemž musí býti ovšem respektováno stáří dokladů.

3. Posavadní výsledky toponomastických studií ve vztahu k postupu slovanského osídlení rýsuje Rospond takto:

[92]A. Prvotní slovanské osazení mělo dvě formy: vesnici, jakožto místo hospodářské práce lidu, a hrad s určením hlavně obranným.

a) Vesnice, osazení skupinová, byly označovány především jmény na -ice. Nemusily ovšem vesnice dostávat tato jména vždy podle rodů, mohlo jíti i o skupiny jiné (na př. při vesnicích na statcích knížecích, potom i církevních: Opatovice, Biskupice). Přece jsou však jména na -ice v podstatě jmény rodovými, jak ukazuje toponomastika srbocharvátská (v krajích se silnou organisací rodovou, na Černé Hoře, v Bosně a Hercegovině, je nejvíce jmen na -ići) i polská (ve vlastní Polsce, osazené rody, je těchto jmen mnoho; chybějí však na Mazovsku a v Pomoří, kolonisovaných „siebrzemi“, pracovními společenstvy smolařů, brtníků, hrnčířů atp.).

b) Hrady mají jména buď topografická (podle řeky, polohy atp.: Vyšehrad, Praha), nebo posesivní (podle náčelníků; Krakov, Poznaň atd.); nikdy nemají jmen patronymických (na -ice).

B. Později přistupují k těmto kolonisačním formám formy nové:

a) osazení individuální (malých rodin), mající jména posesivní (ve Velkopolsku jména na -owo);

b) osady řemeslnické okolo knížecích hradů, mající pomnožná jména podle druhu zaměstnání (Sokolniki, Dehtáry, Štítary).

O druhých typech jmen, uváděných staršími toponomastiky: o osadách „vládyckých“ a „vojenských“, nechce zatím Rospond říci nic určitého.

4. Toponomastika však může také přispět k zjištění cizích prvků a osvětlit kolonisační proudění podle šíření jednotlivých typů: J. Cvijić ukázal, jak kolonisační proud, směřující z Černé Hory a Hercegoviny do Šumadije, nesl s sebou jména na -ići, a St. Kozierowski, jak Polané, šířící se k Noteči a proti Vartě a Odře, šířili i své způsoby pojmenovávání.

5. Zdravá střízlivost Rospondova, vzdálená stejně nebezpečného přeceňování Jako neplodného skepticismu, a promyšlenost jeho methody nezůstane bez užitečného vlivu ani na toponomastiku naši.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 3, s. 91-92

Předchozí Karel Erban: O slově mluveném a o prostotě slova

Následující kvh. (= Kvido Hodura), K. E.: Z našich časopisů