O slově mluveném a o prostotě slova

Karel Erban

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O tomto thematě napsal do Lid. novin 5. II. 1939 časový sloupek Ed. Bass. Dokládá tu jednak starou pravdu, že se teprve ve čteném, mluveném textu ukáže nebo neukáže život našich slov, jednak volá po prostotě a přirozenosti, které dnešnímu našemu jazyku chybějí.

Ta první věc je jasná: co se krásně napíše, nedá se vždy také krásně vyslovit nebo povědět, protože text bývá často jen šalebně nalíčen na oklamání zraku a teprve lidský hlas a sluch strhnou tuto falešnou masku. A ovšem naopak zase lidský hlas [88]může zachránit i text banální nebo frázovitý, dá-li se text vhodně zvukově upravit a jestliže to hlas dovede. V rozhlase máme jistě hodně možností vyzkoušet si zvukovou nosnost mnoha textů a po pravdě musíme říci, že zkušenosti máme různé. Nejen že hlas bývá v rozhlase někdy pro veřejnost nemožný, ale i text někdy ukazuje, že si jeho původce nedovede představit, jak bude jeho text znít při přednesu. Totéž se dá říci — s málo výjimkami — o naší kultuře řečnické, která kvantitativně byla u nás až předimensována, ale kvalitativně buď úplně zakrněla, paběrkujíc ze vzorů minulého století, nebo se spokojovala autodidaktickým naturalismem, který vším kultem a formou slova dokonce někdy i okázale opovrhoval. Známý patheticky zdvižený hlas a tremolo mnohých řečníků jsou pro jemnější posluchače utrpením duševním i fysickým.

Složitější a těžší je to s prostotou a přirozeností slovního výrazu. „Opravdu“, píše Bass, „ztratili jsme mnoho smyslu pro poctivou přirozenost, pro správný poměr lidí k lidem a věcí k věcem, všechno se nám to pokřivuje a pokrucuje do umělosti; a pak si, člověče, hledej národní charakter. Oprostit se ode všech těch poděděných, okoukaných, navyklých, nasugerovaných a bůhvíjak ještě získaných klamů, ode všech těch falešných a lživých nepřirozeností, najít si svůj jasný a čistý svět, kde má všechno svou správnou míru a váhu, to je patrně zatrápeně těžký úkol. Jinou cestou ovšem sami k sobě nedojdeme. Snad se ještě pamatujete na údobí, kdy jedna skupina mladých lidí chtěla projevit svoje horoucí češství tím, že si sebevědomě říkala integrální nacionalisté. Takové obludnosti českého projevu v české zemi rostou z toho, že se, ach, tak lehce po papíru píše a ještě lehčeji po povrchu vážných věcí globe. A já už tolik právě pro to globání lidským očím nevěřím; ne, že se to doporučovalo jako učebná methoda dětem, ale proto, že dávno před tím jsme si už my dospělí navykli očima skákat od pojmu k pojmu, od fráze k frázi, čím rychleji, tím vzdělaněji, čím víc, tím hůře, běda dámě, která není intelektuál.“

Tu však je třeba rozlišovati prostotu slova, jak se jeví v řeči sdělovací a novinářské, a prostotu slova básnického. Není pochyby, že každý jazyk sdělovací je prostší než jazyk básnický, to už souvisí s jeho funkcí, a o češtině to platí zvlášť. V žádném sdělovacím jazyce snad nepůsobí strojenost a vyumělkovanost směšněji než v sdělovacím jazyce našem. Tu tedy lze prostotu a přirozenost nejen doporučovat, nýbrž i žádat. Kolikrát dnes přečteme anebo vyslechneme, že je třeba nezaměstnané „zařadit do výrobního procesu“, ač dříve jsme říkali, slýchali a psali [89]prostě dáti, najíti lidem práci. Ale dnes je všechno samý proces, samá struktura, samá výstavba a pod. — proč by se to říkalo jednoduše, když se to dá říci také složitě? To by tomu každý rozuměl a my bychom nemluvili inteligentně.

Něco jiného je však jazyk básnický, který vzniká právě přetvářením jazyka přirozeného. Ale i tu právě nejčeštější slovesná tvorba naší minulosti vyniká spíše výrazem prostým než složitým: Havlíček, Němcová, Erben, Neruda, Sládek, Holeček, Jirásek, Rais, Herben, Baar a j. To ostatně uznává i tak složitě a moderně kultivovaný Šalda, když v stati „O té filologické patálii“ (Zápisník IV, 128) říká: „Myslím, že celkem měl pravdu Eisner, nazval-li češtinu jazykem selským, lingua rustica. V tom jsou její přednosti i nedostatky. Kdykoli čtu staré autory české, vždycky mám dojem čehosi těžkého, vázaného, jednomyslně určitého, pevného a spolehlivého, ale také málo odstíněného a pružného: voní to polem a jeho hroudou až do toho potu. Na češtině je znát, že neprošla ani dialektickými tůčkami německé porýnské mystiky, ani finesami francouzské dvorské sentimentality porenaissanční ve společnosti preciosek, ani temnou symbolikou španělského gongorismu; to nejsou jen barokní maroty, to nejsou jen pochybná podivínství, to byla svého času opravdová kázeň a manéž jazykového tříbení. A na dnešní češtině je stále ještě vidět, že jí taková vyšší jezdecká škola scházela. Proto vlastenečtěji si vede ten, kdo češtinu žene do nových, byť krkolomných experimentů, činí-li to s myslí opravdu umělecky vážnou a odpovědnou, než kdo přestává na lyrickém rozřeďování jejích chval.“

Ano, v té selskosti naší řeči jsou přednosti i nedostatky. Vždyť právě v té selskosti je něco, co ji odlišuje od jazyků jiných, v ní je podstata a smysl její samostatné kulturní existence. Jazyk je sice jev sociální, ale mateřský jazyk je především jev národní, a proto zájmy národní osobitosti a duchovní tradice mají být nadřízeny všem zájmům jiným. Ať se jazyk tříbí, vzdělává i učí jinde a od jiných, ale ať v sobě nikdy neporušuje to, co je mu imanentní, bytostné a podstatné. V praxi ovšem není vždy snadné rozhodnouti, zdali se takovou jízdou na bujném cizokrajném oři jazyk obohacuje, či kazí. Proto vždy bylo a bude mnoho sporů a bojů mezi jazykovými novotáři a strážci jazykové čistoty. Jsou to však spory nutné a plodné, protože jinak by nebylo v jazyce vývoje, který je synthesou všech thesí a antithesí.

Český básník by proto měl pěstit, zušlechťovat a zjemňovat právě ty složky jazyka, které jej činí českým. Tu je nesmírně [90]mnoho možností k tvůrčí činnosti, což dokázal i autor úplně moderní. Také Karlu Čapkovi se podařilo vyjádřiti i věci složité a těžké výrazem velmi prostým. Nesmíme se mýliti: prostý v umění neznamená ještě primitivní, naturalistický, prostoduchý. Právě prosté umění je nejtěžší, jak přiznává mnoho umělců. Vždyť to je právě vrchol všeho umění: zaklít do prostého slova co nejvíce života a tajemství. Není složitějšího umění nad umění prosté.

Proto je při posuzování slohu třeba především jemně rozlišovat a rozumně kritisovat. Nezapomínejme, že i naše „lingua rustica“ potřebuje pro některé oblasti svého poslání formy složitější, zdobnější nebo zjemnělejší (na př. v essayi, umělecké kritice a pod.). Proti těm, kteří by i tu snad chtěli básníka nějak omezovat, rozhorlil se Šalda, jak už míval ve zvyku, svým temperamentním a přepjatým způsobem (Záp. V, 36): „Česká prósa měla neblahý osud, že o ní rozhodovali nedouci a hlupáci, kteří ji nutili k pouhé funkci sdělné; ukládali jí za povinnost, aby byla plynná, prostá, přirozená. Hrom uhoď do těchhletěch záporných ctností! Mne na příklad a jiné, kteří jsme si dovolovali někdy psát i souvětím, pohazovali sprosťáctvím, poněvadž vrcholem moudrosti byla jim jednoduchá věta holá, věta z čítanky pro třetí třídu. Krátké věty bez vnitřní stavby a bez vnitřní polarity, jednosměrné a jednoosé, jasné až do stupidnosti, určené pro četbu slaboduchých a novinového stáda čtenářského, byly pokládány za vrchol »slohu«. Jeden učitel byl před válkou oslavován, že složil takovou nauku o »přirozeném« slohu, kde dával přednost bučení před zpěvem, poněvadž bučení je »přirozenější«.“ To ovšem dnes nikdo nechce a žádat asi nebude. Je a bude jenom různé mínění o estetické hodnotě bujné slovní obraznosti nebo složitého kontrapunktu větného. Proč bychom na př. i my nemohli mít svého Marcela Prousta s dlouhými a mistrně zvládnutými souvětími? Ale musel by to být Proust opravdu český!

Je-li (podle P. Eisnera) v řečtině „světelná prostranost“ a v latině „majestát“, je-li „poctivá fůra zázraků ve francouzštině, angličtině a ruštině“, cítíme-li „přitrpklou vznešenost španělštiny“, „ševel stříbrných topolů polštiny“, „sladkou břitkost srbochorvátštiny“, a klepe-li němčina v povolaných ústech na bránu Absolutna nebo sestoupí k Matkám, je i v češtině něco, co by se dalo právě tak pěkně obrazně nazvat, co by se však podstatně lišilo od vlastností jazyků jiných. Najít, v čem jsou tato jazyková imponderabilia, tato irracionálnost naší [91]řeči, a umět jí vládnout, toť najít klíč k slovesnému umění. Jen vývoj ukáže, co přetrvá věky a co upadne brzo a nenávratně v zapomenutí. I v jazyce se národ vrací jen k živým vodám, k své jazykové zvláštnosti a osobitosti.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 3, s. 87-91

Předchozí Jiří Haller: Rodný kraj

Následující š.: Problémy slovanské kolonisace v světle toponomastiky