Z našich časopisů

K. E.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nepěknou manýru mnohých našich recitátorů a deklamátorů odsoudila po zásluze Klementina Rektorisová v Kultuře doby, r. II, s. 8. [55]Jde o známé protahování přirozené délky dlouhých slabik plačtivým, kňouravým nebo skomírajícím hlasem, jednotvárně, bez intonačních výkyvů podle smyslu. Ať ji vynašel anebo vypěstoval kdokoli, je to manýra, ne styl. Tak lehko nelze vytvořiti kulturu přednášeného slova. Nejgrotesknější ovšem je, jak se u nás této manýry kdekdo chytil. Co jsme se toho naposlouchali v rozhlase! Správně také Rektorisová vytýká manýrovanost přednesu Nezvalovi, který ať mluví o čemkoli, vždy s žalmickou melancholií a kněžským pathosem. A nejen Nezval, i jiní by se měli trochu autokritičtěji zaposlouchat do svého hlasu a uznat, že to, co bylo dobrou a novou pózou při vstupu do literatury, dráždí dnes už jenom k parodii. Jiní se zase snaží napodobit slohově, přednesem a hlasem své učitele tak, že se při poslechu nelze ubránit úsměvu. Ani s našimi hlasateli v rozhlase nejsme vždy spokojeni. Nejlepší je pražská hlasatelka. Výborný po stránce hlasu byl také starý hlasatel, kterého už bohužel neuslyšíme: zemřelý Ferdinand Pour.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 2, s. 54-55

Předchozí Karel Pittich: Muž a jeho čin

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Vzpomínka na prof. V. Ertla