Pravopisný slovníček pro potřebu školní i soukromou

Jan Kubišta

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

J. S. Hanák: Pravopisný slovníček pro potřebu školní i soukromou. Druhé, doplněné vydání upravil F. Mík. „Pomocné četby“ svazek 4. Nákladem Ústředního nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslovanského. V Praze 1938. (103 stránky. Za 10 Kč, váz. za 12 Kč.)

„Pomocná četba“, v níž knížka tato po necelých třech letech vychází v 2. vydání, je podle nakladatelského návěští sbírkou příruček, „v kterých by mládež sama získávala poznatky a mohla se poučit i bez učitele … Knížky obsahují stručný a jasný výklad látky … Jsou to příručky ceny trvalé…“ Těmto slibům činí Hanákův-Míkův Pravopisný slovníček zadost jen dobrým výběrem látky a praktickým uspořádáním; co se však týče vlastního zpracování a podání látky, máme proti této žákovské příručce českého pravopisu jisté námitky. Nedostatky, které jí vytýkáme, nijak neomluví poznámka na str. 18, že „spisovatel této příručky nechce přetěžovati paměť žactva, a proto volí pravidla praktická, krátká a snadná, i když jsou na újmu vědecké přesnosti a úplnosti“. V žákovské příručce nesmějí býti nepravdy. Na př. pravidlo o psaní dlouhého í, jak je k svému údivu čteme na str. 14 („Dlouhé í píšeme uvnitř slova jen tam, kde v příbuzném slově na témže místě jest e nebo ě“), [25]nebylo by o nic delší ani nesnadnější, kdyby se v něm bylo podle pravdy vynechalo slůvko „jen“ anebo nahradilo příslovcem „zvláště“. — Jazyková příručka nesmí jeviti známky zběžné, povrchní stylisace. Podivně v ní na př. vypadá čeština mluvnického pravidla na str. 15: „Kdy se používá předpony z-? Když sloveso znamená přechod ze stavu do druhého.“ Nebo na str. 26: „Nepište: bez něj, do něj, u něj … je to 2. p. a nemá jej.“ — Ty nepravdy a stylistické nepřesnosti postřehujeme na mnohých místech. Tak na str. 18 se mezi spojky počítají i zájmena („Čárku klademe vždy před spojky: že, aby, kdyby, jelikož, poněvadž, protože, neboť, když, který, jenž, co, jak, tak a kdo“). Jak nejasně autor poučuje, ukáží i tyto příklady: „Honící pes (dlouhé í) znamená psa, který právě honí. Honicí pes (krátké i) je takový, který sice dovede honit (!), ale právě teď nehoní. Jde-li o druh (rod) psa, říkáme mu vždy honicí, tedy i když honí. Tu je honicí pes zároveň honící. Právě tak: Řídící učitel, který právě řídí školu, kreslící žák, píšící sestra.“ Učiněný hlavolam pro dětský rozum je věta: „Do je spřeženo s konce v jedno slovo „dokonce“; je to tedy příslovečná spřežka.“ Pravidlo o souběžnosti předložek s a na, z a v se podává takto: „S napíšeme též tam, kam můžeme položiti předložku na. — Z napíšeme též tam, kam můžeme položiti předložku v.“ O vokalisaci předložek se praví naprosto nesprávně: „Pamatujme si, že vokalisujeme (t. j. přidáváme samohlásku) jen tam, kde by mohl vzniknouti nelibozvuk.“ Při tom se stejně nesprávně učí, že lze psáti jen ku pomoci, nikoli však k pomoci! O genitivu záporovém se učí: „Kladná slovesa s předmětem ve 4. pádě mívají v záporu předmět v pádě druhém, znamená-li předmět nějakou část.“ A dodává se k tomu: „Nečtu špatnou knihu (t. j. myslím vždy na celou knihu, nikoli na její část, proto i v záporu 4. p.).“ Je z toho vidět, že by se autor tohoto výkladu sám potřeboval náležitě poučit o užívání genitivu záporového. Při slovese bádati (44) učí knížka Hanákova správně, že se nyní píše s dlouhým á, ale hned vedle něho a k němu uvádí podst. jméno badání! — Učí psáti blízounko (45), cenina (46), lýkožrout (61); muž. podst. jméno násep (65) skloňuje násep - násepu … kámen v 6. p. (jen) kamenu n. kameně; oddělené psaní co pak, kdo pak (47, 57) vytýká jako vůbec nesprávné. — V abecedním seznamu slov, vazeb a rčení, v kterých žáci nejčastěji chybují, čteme při hesle ho (52) jen toto kusé poučení: „ho; používáme, jde-li o bytost životnou rodu mužského. Př.: Na ulici je muž; vidím ho. Nespr.: Na ulici je vůz; vidím ho. Spr.: jej — protože je neživotný.“ Žák, který se [26]náhodou spokojí jen tímto poučením v abecedním slovníčku, bude sváděn k domněnce, že není správné říkati „potřebuji ho“, jde-li na př. o čas nebo o ticho, ani říkati „vidím jej“, jde-li o muž. bytost životnou. — Citujeme výklady jiných takových hesel, na př. na str. 66: „našich; vždy krátké i, kde můžeme použíti zájmena těch.“ Jako by se někde smělo psáti naších! Podobné poučení se opakuje i při heslech našimi, vašich a vašimi. — Str. 68: „neohlížeti se; oni se neohlížejí.“ To je správné, ale proč do abecedního slovníčku je za heslo pojato sloveso záporné, a ne kladné ohlížeti se? — Str. 70.: „objati; nespr.: obejmuli, spr. objali; objetí.“ Heslo samo je uvedeno bez poznámky, že je to tvar chybný! — Str. 80: „rozklížiti“, ale na str. 58 je heslo kližiti s krátkým i. — Str. 100: „zodpovědnost; lépe: odpovědnost“. Ale na str. 68: „nésti zodpovědnost. Lépe: míti zodpovědnost.“ — Str. 75: „po každé — někdy, pokaždé — vždy“. Tomu prostě nerozumíme. — Str. 78: „přitom, jiné přitom ve význ. zároveň, vedle toho.“ — Str. 99: „zhasnouti světlo; světlo zhaslo, oheň zhasl.“ Nic o rozdílu sloves zhasiti a zhasnouti! — O správném významu slova „lhostejný“ se poučuje žák na str. 60: „lhostejný; germ.: To je mi lhostejné. Lépe: To je mi jedno, na tom nezáleží. Nesprávné: Bylo mu to lhostejno, spr. lhostejné. Ten člověk mu byl lhostejný, lépe: Na tom člověku mu nezáleželo.“ — Str. 66: „následek; rčení: následkem je správné, jde-li o vyjádření následku. Př.: Zemřel následkem otravy krve. Lépe: Zemřel na zápal plic. Jde-li o příčinu, je nesprávné. Nespr.: …“ Poučování pokračuje dále, ale pochybujeme, že si je náš žáček přečte až do konce.

Příručka českého pravopisu musí býti bez kazů, zvláště je-li určena školní mládeži. V té příčině Hanákův-Míkův Pravopisný slovníček, dílo jinak šťastně pojaté, potřebuje do 3. vydání na nejednom místě pečlivé a důkladné revise.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 1, s. 24-26

Předchozí Václav Jílek: Prameny

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů