Obyvatelská jména v -ec, -an, -án, -ák

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

Na pracovní schůzi „Kruhu přátel českého jazyka“ byl podán dotaz o poměru obyvatelských jmen na -ec a -an. Tazatel se zajímal o to, má-li se dáti přednost slovu Australan nebo Australec, Korejan nebo Korejec, a dále, jaký je poměr mezi typem Afrikán a Afričan. Protože, pokud víme, tyto věci nebyly nikde soustavně vyloženy, předkládáme i čtenářům „Naší řeči“ odpověď na tuto otázku, odpověď ovšem rozšířenou a bohatěji dokumentovanou.

I. Jde o tvoření jmen obyvatel ze jména země. Častý bývá ovšem i způsob opačný, že totiž jméno země tvoříme ze jména obyvatel. To se děje zpravidla příponou -sko: Rus - Rusko, Rumun - Rumunsko, Horák - Horácko; jednotlivě (a ve většině případů již archaisticky) plurálem jména obyvatelského: Španěl - Španěly, Švýcar - Švýcary, Prus - Prusy, Němec - do Němec.

Základ pro tvoření jmen obyvatelských je stejný jako pro tvoření adjektiv na -ský. Od jména země Korea je adjektivum korej-ský (tedy základ: korej-), jméno obyvatelské je Korej-ec. Stejný je poměr i na př. u těchto jmen: Černá Hora - černohorský - Černohorec; Kuba - kubánský - Kubánec; Anglie - anglický - Angličan. Jak se tento základ tvoří a čím se odchyluje od kmene příslušného jména země, je už zase zvláštní kapitola v nauce o tvoření slov. Chceme-li nyní určovati, v kterých případech tvoříme obyvatelská jména příponou tou a v kterých onou, bude dobře připomenouti si, že v nauce o tvoření slov zřídka jde o pravidla zcela důsledná a bezvýjimečná. To je následek toho, že slova jednou utvořená v jazyce už většinou zůstávají, i když jsou tvořena nepravidelně, i když jsou tvořena způsobem dnes už neužívaným.

1. Příponou -ec tvoříme jména obyvatelská tehdy, když se základ (který dostaneme z příslušného adjektiva, odsuneme-li příponu -ský) končí souhláskou -j, -l nebo -n:

a) souhláskou -j se končívá základ, má-li jméno země v 1. pádě na konci -ea: Galilea-Galilejec, Chaldea-Chaldejec, Korea-Korejec;

-ie, -ye: Bolivie-Bolivijec, Kolumbie-Kolumbijec, Libye-Libyjec;

-j (-i, -y): Havai-Havajec, Paraguay-Paraguayec; podobně Arijec, Malajec;

[4]b) -l: Australie-australský-Australec, Brasilie-brasilský-Brasilec, (Portocale)-portugalský-Portugalec;

c) -n: Balkán-balkánský-Balkánec; pod. Katalánec, Bretonec, Gaskonec, Albánec, Makedonec, Ukrajinec, Čuchonec, Estonec, Laponec; Iránec, Afgánec, Filipinec, Japonec; Argentinec.

Mezi adjektivy na -ský nacházíme některá, která nejsou tvořena přímo z příslušného jména vlastního, nýbrž jsou přejetím cizího adjektiva na -anus nebo -inus (-anisch, -inisch). Jsou jak u jmen osobních (den svatováclavský, ale mariánský; reformy tereziánské, ale josefinské), tak u jmen zeměpisných (Kuba-kubánský, Peru-peruánský, Padua-paduánský atp.). Ale proti těmto adjektivům je dost značný odpor, takže jsou na stálém ústupu před adjektivy tvořenými přímo ze substantiv. Neříkáme dnes už marokánský, ale marocký, ne byzantinský, dalmatinský, ale byzantský a dalmatský, vedle levantinský říkáme častěji levantský. Jména obyvatelská však tvoříme stále od těchto dnes již zatlačených adjektiv: je tedy Marokánec, Byzantinec, Dalmatinec, Levantinec, ne Byzanťan, Levanťan (jak by bylo podle Egypťan), ani Dalmačan (jako Fenicie-Feničan). U adjektiv na -ánský, -inský, -ínský dosud živých je takové tvoření ovšem také: Kuba-kubánský-Kubánec, Peru-peruánský-Peruánec, Kartago-kartaginský-Kartaginec, Gruzie-gruzínský-Gruzínec (vedle Gruzín). Ojedinělá jsou adjektiva na -ický (-icus, -isch): Anglie-anglický-Angličan, Belgie-belgický-Belgičan.

2. V ostatních případech se jména obyvatelská tvoří příponou -an: Moravan, Slezan, Alsasan, Kavkazan, Habešan, Evropan. Při tom se koncová souhláska základu měkčí, a to:

d v ď: island(ský)-Islanďan, holand(ský)-Holanďan; Normanďan;

t v ť: egypt(ský)-Egypťan, bojót(ský)-Bojóťan;

c (původní i z k) v č: Lužice-lužic(ký)-Lužičan, Fenicie-fenic(ký)-Feničan, Amerika-americ(ký)-Američan;

r v ř: alžír(ský)-Alžířan; pod. Assyřan, Bavořan (vedle častějšího Bavor a Bavorák), Gomořan, Kašmířan.

3. Odchylně jsou tvořena

(proti 1.): savoj-ský Savojan, tyrol-ský Tyrolan, babylon-ský Babyloňan, čín-ský Číňan, gron-ský Groňan;

(proti 2.): Černohorec, Čakavec (podle srbocharvátštiny); vedle Litvan je i Litevec.

[5]Je i jiné kolísání: vedle pravidelného Australec bývá i Australan atp.

4. Od některých zeměpisných jmen s kmenem na -k, -g, k nimž jsou nebo bývala adjektiva na -ánský, tvoří se jména obyvatelská na -án (bez měkčení k, g): Afrikán, Amerikán, Korsikán, Malagán, Marokán, Mexikán. Substantiva tato mají ráz lidový; v jazyku spisovném, hlavně naukovém, bývají místo nich substantiva na -an: Afričan, Američan atd. Při tom se mezi oběma členy dvojice tvoří někdy rozdíly významové: Angličan je příslušník anglického národa; anglikán příslušník anglické národní církve; Američan je obyvatel Ameriky, Amerikán je vystěhovalec do Ameriky nebo člověk amerického chování nebo „amerikoman“; Mexičan je obyvatel Mexika, Mexikáni se jmenovali účastníci nešťastného podniku Maxmiliánova 1864-1867.

5. V některých případech nacházíme i příponu -ák, která bývá zpravidla ve jménech obyvatel obcí (viz II.): Eskymák (z cizího Esquimau, Eskimo), Bavorák vedle Bavor, Bavořan, Bosňák vedle Bosňan, Rakušák vedle Rakušan; jen Hanák, Blaťák. V těch případech, kde jsou vedle sebe tvary na -an a -ák, mají tvary na -ák nádech peiorativnosti. Srovnejme jen Rakušan a Rakušák, Bosňan a Bosňák, Moravan a Moravák.

II. 1. Jména obyvatelů obcí se tvoří ze jmen obcí příponou -an. Důležitým rozdílem proti jménům obyvatel zemí je to, že se zpravidla vychází přímo z kmene podstatného jména, ne z příslušného adjektiva: od Benátky je adjektivum benátský, ale jméno obyvatelské Benátčan, od Brno adjektivum brněnský, ale Brňan. Ovšem vedle Florenčan, tvořeného z kmene Florenc (ie), máme Florenťan ze základu florentský. Koncové souhlásky d t n h k c se měkčí v ď ť ň ž č: Bělehraďan, Korinťan, Berlíňan. Pražan, Nymburčan, Florenčan.

2. Vedle přípony -an je velmi rozšířena přípona -ák, lidovější, familiárnější (srovnej Pražan - Pražák, Hradečan - Hradečák). Protože se však jmen obyvatelů obcí na rozdíl od jmen obyvatel zemí málo užívá v jazyku naukovém (vyjmeme-li některé případy speciální, jako jsou jména řeckých obcí starověkých), jsou tvary na -ák v mnohých případech jediné běžné a tvarů na -an nemůžeme ani použíti, nechceme-li býti podezíráni z afektace (Kolíňan, Plzeňan, Příbraman a pod. za obvyklé Kolíňák, Plzeňák atd.). Kmen substantiva se v některých případech krátí (Humpolec - Humpolák, Vršovice - Vršovák, Holešovice - Holešovák), koncová jeho souhláska se měkčí jako při -an: Vinohraďák, Malostraňák, Pražák, Braničák, Hradečák atp.

[6]3. Příponou -ec se tvoří jména obyvatelů obcí výjimečně tam, kde by příponou -an vznikaly tvary eufonicky nevyhovující: Astrachanec, Amsterodamec.

III. Stejným způsobem se tvoří podle zemí nebo vůbec podle místa původu také druhová jména chovných zvířat, ale i jména jiná. Jsou tedy koně anglikáni, korsikáni, holštýňáci, kladrubáci, holubi linečáci, montaubanci, římané, králíci belgičané, psi novofundlanďané; máme květinu afrikán, mlýn amerikán, mlýnský kámen žehrovák atp. Hojná jména rozličných druhů slepic podle původu se tvoří ze základu adjektivního příponou -ka: amerikánka, brabantka, holandka, kočinka (Kočinčína), malajka, tyrolka, vlaška atd.

IV. Dodejme ještě, že se v některých případech za jméno obyvatelské užívá substantivisovaného adjektiva na -ský: Filištínští, Israelští, Galilejský, Athénští, Albigenští, Kocourkovští; někdy se pak přejímají přípony cizí, jako jsou:

-at v Asiat, Eleat;

-ita v Abdérita, Edomita, Elamita, Sybarita;

-itán v Neapolitán, Samaritán.

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 1, pp. 3-6

Previous Josef Janko: Několik poznámek k výkladům slov

Next Václav Polák: Lexikální a etymologické drobnosti VIII