K mému článku o učení mateřskému jazyku ve Francii

Jiří Straka

[Articles]

(pdf)

-

Teprve po vytištění dvojčísla 6.—7. Naší řeči dostal se mi do rukou 32. ročník Střední školy (z r. 1924) s článkem prof. Jana Mukařovského „O vyučování jazyku mateřskému na školách francouzských a o potřebě jeho reformy na školách našich“ (17 až 23, 49—60, 129—137, 219—225, 263—265). Autor této znamenité studie, stavěné však převážně na odborné literatuře (Brunot, Bally, Bezard) a jen zčásti na přímém pozorování, ukazuje na nedostatky našeho jazykového vyučování, zvláště výchovy slohové, a probíraje studium mluvnice, slovníku a literární historie na francouzských školách, jakož i způsob, jak se studují francouzští autoři a jak se pracují práce písemné, dotýká se mnoha z těch otázek, kterými jsem se obíral v svém posledním článku. S radostí však vidím, že jsem došel ve všech věcech, které jsou oběma článkům společné, k týmž poznatkům a závěrům jako prof. Mukařovský, nezávisle na něm a přímým pozorováním francouzských školských poměrů o patnáct let pozdějších.

Pokládám za svou povinnost upozorniti aspoň dodatečně čtenáře svého článku na to, jak prof. Mukařovský zdůrazňuje, podobně jako i já jsem ukázal tu podrobněji, tu méně podrobně, že základem všeho mluvnického i literárního vyučování je studium textů; při tom prof. M. krásně rozbírá starou logickou methodu ve francouzské mluvnici a nový vyučovací systém Brunotův (o tom jsem se zmínil jen letmo), že se v mluvnici hlavní důraz klade na studium slovníku (tu opět podrobně analysuje methodu Brunotovu a zásady Ballyovy), že hlavní částí francouzské literární výchovy jsou myšlenkové a slohové rozbory národních klasiků, které Francouzi promýšlejí a proží[290]vají a jichž nejsou nikdy dost syti, že předmětem studia jsou jen hlavní jevy literární, že účelem jazykové a literární výchovy je vytvářet úsudek a vkus žáků (formation de l’esprit a culture intellectuelle), že při písemných pracích, jejichž themata jsou téměř jen literární, hlavní věcí je umění podat základní myšlenku s omezením všech podrobností, které ruší jednotnou linii (tu rovněž autor vykládá, ovšem podle Bezarda, jaké druhy úloh se dávají, jak je profesor s žáky připravuje a jak se opravuje), atd. Tyto shody dvou článků, jejichž východisko je u každého jiné, tuto přímé pozorování, onde především rozbor odborné literatury, přesvědčí snad i ty čtenáře, kteří by možná váhali uvěřiti, že stav jazykového vyučování ve Francii je tak znamenitý, jak jsem vylíčil, a že vskutku tu máme mnoho co dohánět a co přetvářet.

V kapitole o četbě a literární historii prof. Mukařovský pěkně ukázal na spolupráci francouzského žáka s učitelem. Referoval tu podle Bezardovy Méthode littéraire a v podstatě řekl asi toto: Práce není rozdělena tak, aby učiteli připadl výklad a žáku učení, nýbrž značná část výkladu je přidělena žákům samým. Bezard odnímá hlavní slovo ve třídě učiteli a v hodinách, jak je líčí, místo monologů ex cathedra nastupují výklady žáků samých, ovšem předem doma připravené na základě četby spisovatelova díla i studia kritických spisů a stále profesorem kontrolované, opravované a řízené. Je však nutno přiznat, že tento způsob učení, třebas je ve Francii přece jen trochu více uplatňován než u nás, není tam ani dnes ještě všeobecný, a středoškolští profesoři většinou stále předkládají žákům trpně poslouchajícím své vlastní, monologické „cours de littérature“. Avšak není pochyby, že methoda praktikovaná i theoreticky vyložená Bezardem a české veřejnosti po prvé tlumočená Mukařovským je jistě ideální, a upozorňuji na ni zvláště dnes, kdy se začínají právem zdůrazňovat i u nás v literárním a jazykovém vyučování tak zvané methody pracovní.

Článek Mukařovského je po mém soudu — ještě více než článek Lotův — u nás základem pro poznání toho, jak se vyučuje mateřskému jazyku ve Francii.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 10, pp. 289-290

Previous Leopold Zubr: Lidové výrazy ze Mšece

Next K. E.: Ještě cizí jména