Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Jiří Haller

[Articles]

(pdf)

-

PS. přijímá za správné rčení napodobené podle němčiny „trefiti hlavu hřebíku“ ve významu „správně uhodnouti“. Slovo hřebikář a od něho odvozená jména hřebikářský, hřebikářství, dále slova hřebikárna a hřebikovací píše PS. ve shodě s dosavadními zvyklostmi s krátkým i. Zdrobnělé jméno hřibátko lze podle PS. psát též s dlouhým í: hříbátko. Ústav na pastevní odchov hřebečků se jmenuje hřibárna. Podst. jméno hříbek (v obec. jazyce = hřib) má 1. pád množ. č. hříbky, expresivně hříbci; tak píše na př. Jan Herben: Byl jsem v lese, kde růstávají hříbci březováci. Podst. jméno hřídel je rodu mužského (2. p. hřídele), ale má vedle sebe ještě tvar v rodě středním hřídlo, ovšem jen řídký. Jména hřiště a hřišťový se v souhlase s Pravidly píší s krátkým i. Ze jmen odvozených ze slova hříva má název hřivnatého koně hřiváč, hříváč kvantitu obojí, slova hřívatý, hřívečka, hřívovitý mají dlouhé í, kdežto jména, jejichž přípona obsahuje souhlásku n, mají i krátké: hřivnáč, hřivnáček, hřivnatý, hřivní.

Sloveso huhlati se časuje podle vzoru dělati, dialekticky mívá v 3. os. jedn. čísla též tvar huhle. Podst. jméno hůl se skloňuje nyní podle vzoru duše (2. p. jedn. č. hole, jen archaisticky je také gen. holi), takže v množném čísle jsou tvary: 1. a 4. hole, 2. holí, 3. holím, 6. holích, 7. holemi. Jméno humbug píše PS. také s k: humbuk a tak se píší také odvozeniny humbugář, humbukář, humbugista, humbukista. Citoslovce hupy a hupyty se píší s y. Citoslovce hurá lze psáti též hura, hurra, hurrá; zřídka se píše hurrah, hurráh. U jména husa uvádí PS. archaistický nom. hus, gen. husi (podle vzoru kost). Příd. jméno hustý má komparativ hustší nebo hustější, příslovce hustě zní v komparativu hustěji, řidčeji houšť (zvláště ve spojení „jen houšť“). Příčestí min. trpné k slovesu hustiti je huštěn. Příslovce hút (napodobuje troubení) se píše též hůt. Podst. jméno huť se v jedn. čísle skloňuje buď podle vzoru kost (2. p. huti) nebo podle vzoru duše (2. p. hutě), v množ. čísle má tvary jen podle vzoru duše (1. 4. hutě, 3. hutím, 6. hutích, 7. hutěmi). Podst. jméno hvízdot se píše též hvizdot.

Slovo hýbati se v přít. čase časuje podle vzoru mazati i dělati (hýbu n. hýbám), rozk. způsob zní hýbej, přechodník přít. [267]hýbaje. Ve významu „uváděti něco v pohyb, pohybovati něčím“ a „dojímati někoho, něco, otřásati někým, něčím“ má sloveso hýbati vazbu s prostým 7. pádem, na př. hýbat nohama, nehýbat ani brvou; mužové, kteří hýbali světem, hýbati svědomím a pod. Avšak ve významu „nenechávati v klidu, měniti cokoli ustáleného“ mívá vedle vazby s pouhým 7. pádem také vazbu s předložkou s, na př.: Nerad bych, aby mně hýbali s kostmi matčinými (Herrmann); Rakousko je jediným státem v Evropě, v němž se nerado hýbe starými řády (Machar). Vazby hýbati sebou (= pohybovati se) se užívá jen o fysickém pohybu, na př.: Jen tiše lež a nehýbej sebou (Herrmann). Jinak bývá ve fysickém i přeneseném významu „pohybovati se“ sloveso hýbati se, na př.: Kůň se již nehýbal. Nikdo se s místa nehýbal. Jednání se nehýbalo (= nepokračovalo). Práce se nehýbe (= nejde kupředu), a pod. U slovesa hyzditi poznamenává PS., že příčestí min. trpné zní hyzděn, kdežto tvar hyžděn že je archaistický.

Sloveso chápati se časuje podle vzoru mazati (v přít. čase chápu, chápeš atd.), ale rozk. způsob zní chápej, přechodník přít. chápaje. Vedle běžného tvaru slov charakter, charakteristický, charakteristika, charakterní, charakterový, charakterolog atd. jsou také řidší tvary karakter, karakteristický, karakteristika atd. U jmen Charvát, Chorvát, Charvátsko, Chorvátsko, charvátský, chorvátský, charvátština, chorvátština zachovává PS. dosavadní psaní s dlouhým á. U hesla chléb PS. poznamenává, že 1. a 4. pád chleba je lidový. Jména chlebičkář, chlebičkářský se píší s krátkým i. Sloveso chlípěti (= řinouti se, vytékati; býti vychlípen, viseti dolů, přečnívati dolů) se časuje podle vzoru trpěti (3. os. množ. č. chlípí, přechodník přít. chlípě); tvar chlípiti je méně správný. Ve významu „spouštěti dolů, svěšovati“ je sloveso chlípiti ovšem správné (na př. pták chlípí křídla a pod.). Příd. jméno chlípný a jeho odvozeniny chlípník, chlípnice, chlípnost atd. píše P. S. s dlouhým í; tvary chlipný, chlipník, chlipnice atd. jsou archaistické. Sloveso chlubiti se má vazbu „komu čím“ nebo „komu s čím“. Výrazy chmat, chmatati, chmatnouti, chmátnouti a pod. jsou lidovější tvary výrazů hmat, hmatati, hmátnouti atd. Podst. jméno chmel se skloňuje podle vzoru meč (2. p. chmele), řidčeji podle vzoru hrad (2. p. chmelu). Slova chmura a chmuřiti mají vedle sebe řidší tvary chmoura a chmouřiti. Podobně je vedle podstatného jména chmýr (2. p. chmýru) „jemné chloupky živočišné nebo rostlinné, chmýří, čmýří“ podst. jméno ženského [268]rodu chmýř (2. p. chmýře), vyskytují se v jazyce básnickém. Příslušné příd. jméno zní chmýrnatý, řidčeji chmýřnatý.

Podst. jméno chochol se skloňuje ve shodě s dosavadním usem jen podle vzoru hrad (2. p. chocholu). Slova chór (= část chrámu při hlavním oltáři vyhrazená duchovním, kruchta, sbor zpěváků a pod.), chórek (zdrobnělina ke jménu chór), chórický (= sborový), chórik (= skladatel chórů) a chórový (adj. k chór) píší se nyní s dlouhým ó; ostatní slova odvozená od základního jména chór zachovávají dále krátké o (chorál, choralista, chorální, chorálový, choreograf, chorista, choristka atd.). Lékařský termín chorobopis (= anammesa, diagnosa a průběh choroby u jednotlivého nemocného) je v PS. uveden bez poznámky, a přijímá se tedy za správný. Jména Chorvát, chorvátský, Chorvátsko atd. jsou stejně správná jako jména Charvát, charvátský atd. Podst. jméno ženského rodu choť (vybranější výraz místo „manželka“) se skloňuje v jedn. čísle podle vzoru kost, v množ. čísle má v 1. 4. p. tvar choti, v 3. p. chotím, v 6. p. chotích, v 7. p. chotěmi. Slova chránič (= ochranný prostředek a druh plynové masky) a chránítko (= ochranný prostředek, ochranná součástka) se píší s dlouhým á, podst. jméno chranidlo (= co ochraňuje, ochranný prostředek) s krátkým a. Sloveso chrániti má ve významu „brániti, hájiti“ vazby chrániti co, koho (archaisticky čeho, koho), chrániti co, koho čeho, od čeho, před čím, proti čemu. Zvratné sloveso se pojí s 2. pádem nebo má vazbu s předložkou před (chrániti se čeho, před čím).

Sloveso chrápati se časuje v přít. čase jen podle vzoru mazati (1. os. chrápu, nikoli chrápám), rozk. způsob je chrápej, přechodník přít. chrápaje; stejné tvary má i sloveso chroupati, chrupati. Vedle slovesa chraptěti (3. os. množ. č. chraptí) je též tvar chraptiti. Lupení řepy a zeleniny se jmenuje chrást (2. p. chrástu, podle vzoru hrad) nebo má ženské jméno chrást (2. p. chrásti, podle vzoru kost); vedle toho je v témž významu ještě slovo chřást (2. p. chřástu) a chřástí (v rodě středním). Od těchto slov třeba rozlišovati jméno chrast (2. p. chrastu), které znamená 1. chrastění, 2. chrastí, 3. (dial.) dub, dále jméno ženského rodu chrast (2. p. chrasti) s významem chrastí, roští, hromadné jméno chrastí (= roští, klestí) a jméno chřast (2. p. chřastu) s významem „chřestění“. Podst. jméno chrchel i jeho druhotvar chrkel se skloňují podle vzoru meč i hrad (2. p. chrchle i chrchlu). Lidový název zahradní kopretiny se píše chrysanthema nebo chrysantéma; příd. jméno zní chrysanthemový, chrysantémový. Podst. jméno chřípě (2. p. [269]chřípě, podle vzoru duše) má druhotvar chřípí rodu středního (podle vzoru znamení). U podst. jména chřípěcí se poznamenává, že je to nesprávné znění jména hříběcí (t. j. názvu nemoci u koní a oslů).

Sloveso chtíti má v přít. čase v 3. os. množ. čísla tvary chtí, chtějí, v rozk. způsobu chtěj, v přechodníku přít. chtě, chtěje. Vazba chtíti čemu ve významu „přáti si něco, žádati si něčeho“ je archaistická. Ve významu „žádati, přáti si něco od někoho“ jsou vazby chtíti co od koho, na kom; vazba chtíti co po kom je dialektická. Ve významu „volky nevolky“ se klade tvar rozkazovacího způsobu chtěj nechtěj a jen odchylkou přechodník (chtě nechtě a pod.). Podst. jména chuchval a chumel se skloňují jen podle vzoru hrad (2. p. chuchvalu, chumlu; ale s. v. chumliti se má PS. výraz „tvořiti chumle“!). Jména chuchel (je označeno za řídké) a chundel (označené za lidové) se skloňují podle vzoru meč (2. p. chuchle, chundele). Vedle tvarů chumáč, chumáček, chumáčovitý, chumáčový a pod. jsou možné i tvary s o (chomáč, chomáček, chomáčovitý atd.).

Podst. jméno chuť píše PS. jen s ť na konci (chuť, nikoli už chut) a skloňuje je v jedn. čísle podle vzoru kost, v množ. čísle pak v 1. 4. p. chuti, 3. p. chutím, 6. p. chutích, 7. p. chutěmi. Rčení nechati si (dáti si) zajít chuť (= upustiti od něčeho, zříci se něčeho), stejně jako u slovesa chutnati vazbu dáti si (nechati si) chutnati (= pochutnávati si) uvádí PS. bez poznámky, a přijímá je tedy za správné. Zajímavé je, že ve rčení přešla mi chuť má zájmeno tvar 3. pádu (nikoli tedy „přešla mě chuť“). Sloveso chutnati má ve významu „míti chuť, příchuť“ vazby chutnati jako něco, něčím, po něčem. Vedle chvála Bohu lze psáti též chválabohu, chvalabohu. Sloveso chvástati a výrazy z téhož základu chvástal, chvástalství, chvástavý, chvástavost atd. píše PS. s dlouhým á; slova chvast a chvást, archaistické chvastač a chvástač mají kvantitu obojí, jména chvastoun, chvastounský, chvastounství mají toliko krátké a. Sloveso chvátiti je výslovně označeno za básnické. Podst. jméno chvoj (= větve jehličin, chvojí) je zpravidla ženského rodu a skloňuje se podle vzoru duše, zřídka bývá v rodě mužském. Sloveso chyběti má 3. os. množ. č. chybějí. Rčení „copak vám chybí?“ (= co vám je, co vás bolí?) uvádí PS. bez poznámky. Sloveso chybiti má ve významu „minouti, nezasáhnouti, netrefiti“ a „minouti se s někým“ vazbu akusativní (koho, co); zvratné sloveso chybiti se se pojí buď s 2. pádem (chybiti se koho, čeho = nezasáhnouti, netrefiti), anebo s předložkou s se 7. pádem (chybiti se s čím = minouti se, vedle vazby minouti se [270]čeho); nesprávná je vazba „chybiti se čím“. Podst. jméno chýše, chýška se píše nyní s dlouhým ý, kdežto tvar chyše, chyška (chyže, chyžka) je označen za řidší; tvar chýže, chýžka je dialektický.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 9, pp. 266-270

Previous Ferdinand Strejček: Poměr Svatopluka Čecha k oprávcům jazyka

Next Vladimír Šmilauer: Výklady slov