Poměr Svatopluka Čecha k oprávcům jazyka

Ferdinand Strejček

[Articles]

(pdf)

-

Byl kritický a namnoze nepříznivý. Dotkl jsem se této látky již několikráte (na př. v článku „Svatopluk Čech a povznesení jazyka“, otištěném ve „Věstníku Jednoty S. Čecha na povznesení jazyka a písemnictví českého“ na rok 1915—1916, v článku „Z mých vzpomínek na Svatopluka Čecha“, otištěném ve „Zvonu“ z r. 1918 i j. j.), a citoval jsem úryvky úvah Čechových z rozličných jeho knih, vrcholící ve větě „Pestrých cest po Čechách“ (S. S. XXIV, 77): „Každý živý jazyk mění a rozvíjí se ustavičně dle svých vlastních, vnitřních zákonů, a to v ústech samého lidu, nikoli na katedrách a ve studovnách učených pánů, ani jazyk písemný, ač nemá-li právě ztrnouti v seschlou, nehybnou mumii, nemůže se uzavírati tomu živému proudění —“.

Básníkovu nedůvěru k theoretickým opravám jazyka způsobila jeho spisovatelská praxe, která ho přesvědčila, že náhrady za vžité vazby často vůbec nevyhovují nebo jazyk zbytečně ochuzují o jeho výraznost a mnohostrannost.

Po smrti básníkovy sestry, Zdeňky Čechové, dostalo se mi množství básníkových náčrtků, jimiž zachycoval svoje myšlenky a zkušenosti, a mezi tímto materiálem jsem nalezl plno poznámek vztahujících se k thematu, jež je vyznačeno v nadpisu.

Protože tu jde o spisovatele, který byl mateřského jazyka velmi dbalý a prostudoval pozorně všecky české gramatiky i brusy, aby se jimi řídil, pokud bylo lze s nimi souhlasit, sezná[259]mím čtenáře této stati nejprve se stanoviskem S. Čecha, jak je vystiženo vlastními jeho slovy.

„K náležitému rozvoji spisovné řeči jest potřebí, aby poskytovala dostatečný materiál ke střídání frází. Čím více vhodných slov pro jediný pojem nebo jemné rozdíly jednoho pojmu, čím více vazeb téhož smyslu, tím lépe. Vezmeme obyčejný popis nějakého místa, na příklad hradu Křivoklátu: — Na bráně hlavního vchodu jest uměle pracovaný štít s monogramem krále Vladislava II, nad ní jest vížka se špičatou střechou. V prvním nádvoří na sever jest věž Huderka, v přízemí věže jest bývalá lidomorna. Před Huderkou jest starožitná studně, v okolních nových staveních jest okresní soud, berní úřad, pivovar. Nejstarší část hradu jest zřícenina z rozličných dob pocházející. V průčelí jest rytířský sál, pod okny zvenčí jsou dvě krásná poprsí. V druhém nádvoří hradním vlevo, kde jest kaple hradní, jest několik prohlubní —.

Taková stylisace byla by ovšem správna, ale jinak nemožná. Aby zamezil jednotvárné opakování jednoho slova a zároveň docílil živějšího a plastičtějšího dojmu, nahrazuje tu spisovatel ono »jest« v pestrém střídání rozličnými slovy a obraty, na příklad:

— Bránu hlavního vchodu zdobí uměle pracovaný štít s monogramem krále Vladislava II, nad ní vypíná se vížka se špičatou střechou. V prvním nádvoří na sever stojí věž Huderka, jejíž přízemí obsahuje bývalou lidomornu. Před Huderkou zachovala se starožitná studně, v okolních nových staveních umístěny jsou okresní soud atd. Nejstarší část hradu jest zřícenina z různých dob pocházející. V průčelí nalézá se rytířský sál atd.

Ano, spisovatel, hledaje změnu, užije rád i slova »nalézá se«, ač zavání silně germanismem. Jinak jest ovšem při spisovatelích, kteří by za živý svět nenapsali prosté jest, v jejichž popisech, i kde toho třeba není, všechno jen »se nalézá«. Jsou to titíž spisovatelé, kterým vždy jen strojenost »tvoří přední ozdobu«, kteří »v přední řadě«…“

Zde básník přerušil svoji úvahu a pokračoval pak na jiném listě a tam podrobněji objasnil svoje kacířské stanovisko k zavrhovaným germanismům.

„Jsem rozhodně proti vymyťování slov, která se již zakořenila u všech novějších spisovatelů. Nová naše literatura má také již svá práva, nejen doba Veleslavínova. Celý duchovní život a vůbec život stal se subtilnější a složitější, takže musil i jazyk tomu se přizpůsobiti. Veleslavínská doba brala hlavně z latiny, poněvadž to[260]tehdáž byla řeč světová, nyní však mají na každý jazyk vliv ostatní živoucí jazyky. Vznikne někde slovo »turistika« a všechny řeči přejímají tento výraz, podobně telefon, ski, francouzské názvy jídel, ruský samovar, anglický sport atd. Slova, jež v nové češtině byla přijata: zmrzlina, zlozvyk, zlozvuk (= nelibozvučnost; prý kupení souhlásek onde, ale zde zase délka), zavěšen v rámě (prý: vedouce se, ale mohou se vésti za ruce!), zášť, zastoupiti někoho, zaříditi se, zamilovati se do někoho, záležitost, zájem (není vždy: prospěch, blaho, zalíbení atd.), zahájiti, vždy více (= více a více, což někdy dlouhé), vzrůstati, význam, vyvolati, výsledek, výraz, výjimečný stav, vylouditi slzy, vyjímati se, východiště, vyčerpati, výčep, vůči (»vzhledem, hledě k tomu« by bylo příliš jednotvárné), vstříc hleděti, vřelý, vous, vlastnoruční, vlas, virtuós, úzkoprsý, uveřejniti, utvořiti, ústiti, tvořiti, hluboká noc (»byla noc, byla hluboká« prý je nesprávné), fádní“ atd.

Již z toho nedokončeného výčtu nových slov, převzatých odjinud, je vidět, že básník, který hlásal:

Ni stínem utrpěti nesmí vinou naší naše řeč! nerozpakoval se užívat „germanismu“ nebo jiného -ismu, šlo-li o výraz dávno vžitý a do jisté míry nenahraditelný.

Psal jsem dvakrát o tom (ve Zvonu 1916, str. 321 a 1918, str. 286), jak často zabíhal Svatopluk Čech v hovoru se mnou do otázek filologických a jak mi zejména jednou tvrdil, „že by se ani násilím nedal odvrátit od užívání předložky navzdor, poněvadž mu nabízená náhrada předložkou přes většinou nevyhovuje.“

Básník tedy znal dobře námitky proti dotčené předložce, ale nedbal jich a držel se domnělého germanismu do posledních chvil, jak svědčí jeho feuilletony psané pro Národní listy r. 1907, tedy rok před smrtí. Čteme tam na příklad (S. S. XXIX, 175): „Avšak železnice se svými střízlivými kolejnicemi a nudnými vagony — toť navzdor J. Lierovi a Irmě Geisslové čirý prosaický suchopár.“ Jistě uznáme, že bychom v této větě předložku „navzdor“ sotva mohli nahradit jinou. Jak hluboce vnikl smysl pro rozdíl dotčené předložky od jiných vazeb do spisovného jazyka, nejlépe nám vysvitne ze srovnání, které zaznamenal v jednom svém spise („Z minulé doby“ I, 108) důvěrný přítel S. Čecha dr. Servác Heller: „A navzdor tomu všemu — nikoli jenom přes to všechno — byl Barák od svých odpůrců rozkřičen jako sám červený postrach, jako nebezpečný demagog a svůdce mládeže“.

Není tedy divu, vyskytuje-li se domnělý germanismus navzdor v Čechových spisech velmi často, a to svorně vedle druhé [261]předložky přes. U Čecha rozhodoval jazykový cit, vzpírající se každému dvojsmyslu a nejasnosti. Proto čteme v dotčených posledních pracích Čechových vazby: přese všechnu církevní konservativnost (XXIX, 272), náš solicitator, neprávník, přes moji universitní theorii shlížel na mne útrpně (t. 314), atd., ale mnohem častěji vazby domněle nesprávné, jako: Ano, soudím navzdor topolovým kázáním starého Šantrůčka (t. 211), (parostroj) dnes již se vžil navzdor všem protestům i v obecnou představu i v literaturu (t. 273), že se dosud nezdařilo navzdor Schlemielovi zjednati stínu samostatnou existenci (t. 345) atd.

Jednou, jak mám poznamenáno, překvapil mě básník otázkou, proč novější theoretikové zavrhují sloveso „odbývati“ ve smyslu „konati“, když prý je Jungmannův slovník připouští, uváděje při něm i překlad verrichten, vollenden, ausrichten a pod. To prý přece není germanismus a jak prý lépe vyjádřit lidové vazby: má to odbyto, šťastně jsme odbyli svatbu, křtiny a pod., kde nabízená náhrada „vykonati“ naprosto nevyhovuje. Byl jsem tehdy na rozpacích, jak odpovědět, teprve doma jsem skutečně zjistil, že Matiční brus navrhuje jako „lepší“ vazby za odbýti ve smyslu konati „míti, před se bráti, strojiti, slaviti, vésti nebo jen býti“ a ovšem také dotčené „konati“. Ale ani jediná ta náhrada nevystihuje onen jemný odstín, jenž nám při slovese odbýti jasně naznačuje, že máme něco za sebou, a to šťastně, jak jsme si přáli. Proto užíval S. Čech slovesa odbýti i přes protesty některých oprávců zcela nezávadně, jak svědčí ukázky z posledních prací: Ale konečně byl jsem přece s přípravami ke třetí státní zkoušce hotov a šťastně jsem ji odbyl… (XXIX, 315), Odbyvše v lese oběd, šli jsme stále lesem za krásného dne (XXIII, 166) atd.

Důvod, proč se S. Čech zastával některých vazeb, třebaže byly zamítány brusy, byl také ještě jiný než nedostatečnost navrhované náhrady, bylať to i obava, aby se česká řeč násilnými obnovami zapadlých výrazů a rčení nestala nesrozumitelnou, ba dokonce směšnou, jak na to upozornil básník již r. 1881 v známé satiře „Tajemný člověk“.

Mám několik stránek básníkových vtipných polemik s nemožnými návrhy náhrad za novější vazby, které se časem vžily, ale přes to nedošly milosti u přísných oprávců jazyka.

Tak se na jednom listě svých poznámek staví Svatopluk Čech proti navrhované náhradě „hebce“ neb „tence“ za vžité „jemně“ námitkou: Usmála se hebce (tence)!!! Podobně nedošly schválení básníkova tyto „lepší“ (podle brusů) vazby a rčení: kratochvíliti (místo: vyrážeti se), zraky její obrátil k čemu (místo: [262]upozornil ji), bez zavinutí (místo: bez okolků), na jiném to není než odejíti (nic jiného nezbývá), přikrýti někoho hněvem (místo: zasypati), jiných štiplavě dotekl (místo: popichovati), bílý jako sníh (místo sněhobílý), ředčeji (místo: řidčeji), sázeti slova na vítr (místo: mluviti do větru), někoho roznechutiti (místo: způsobiti někomu špatnou náladu), chce míti vždy na vrchu (místo: chce míti vždy pravdu), k vítězství přičinil (místo: přispěl), propekl pánvičku (místo: má smůlu), přes přívory něco vléci (místo: za vlasy přitahovati), prázden býti čeho (místo: zůstati ušetřen), na poskoku býti (místo: pohotově), pochutnával sobě zvěřinou (místo: na zvěřině), srst měniti (místo: obraceti se po větru), choditi v sukni (místo: býti pod pantoflem), žádným během (místo: na žádný způsob), každým obyčejem (místo: za každé okolnosti), podivovat se čemu (místo: obdivovati se), přestati čeho (místo: nechati čeho), o to nic není (místo: nevadí), tlačiti koho, nastupovati na koho (místo: činiti nátlak), nabírati někoho, šašky z někoho míti (místo: dělati si blázny), to mu nevyšlo na dobré (místo: nemělo dobré následky), jsem dobré chuti (místo: mám dobrou náladu) atd. atd.

Je jistě příznačné, že zůstalo podnes většinou při starém, takže o správném, přímo prorockém stanovisku Čechově nelze pochybovat.

Na jiném listě zamítá S. Čech výtku brusu vztahující se ke rčení „promoklý na kůži“ (místo něhož se navrhuje české: promoklý do niti), podotýkaje, že je to „obraz právě tak přesný jako do niti“. Na témž listě poznamenává ještě také: „přísný“ a „bezohledný“ není smysl stejný, zavrhuje výrazy „zavyklý, spovykaný“ (místo: rozmazlený), zastěňovati (místo: zastiňovati), upřílišovati (místo přeháněti), atd.

Jako spasný prostředek proti směšnostem některých navrhovaných vazeb doporučuje zkušený básník pilné studium živého jazyka českého lidu, opíraje se tu o vlastní bohatou praxi: „Literáti vnášeli do knih se svěžím zelenem venkova z části též jeho přirozenější, jadrnější hlahol. I filologové od mrtvých klasiků čím dále pilněji obraceli se k živé mluvě pod slaměnými střechami a nacházeli tam poklady, které dosud ani zdaleka nejsou přebrány a z nichž mnohé bezpochyby nevykořistěny zajdou se starším pokolením, na něž neútočil ještě tak výbojně vliv jazyka spisovného jako na mladší. Ano, jest to boj a v tu chvíli zdá se, že možno spisovnému jazyku předpovídati konečné vítězství, že totiž vlivem škol, novin, knih a hovoru vzdělanců poznenáhla řeč lidovou vytiskne i z poslední horské svět[263]nice. Ale kdož ví, nestane-li se jinak! Vzpomínám, že za mého mládí škrtána jako triviální, nepěkná slova »teď«, »potom«, »tuze«, »honem« a pod., kteráž se bůh ví proč někomu znelíbila, a všude nahrazována hledanými a mnohem méně výraznými »nyní«, »poté«, »příliš«, »rychle« atd. Dnes píšeme již i »taky«, zítra snad místo »mnoho lidí« odvážíme se psáti »moc lidí«, což se mi zdá obrazem dosti pěkným, a pozejtří snad ustoupí dokonce poetický »ret« hrubému »pysku«. Koncovka »-ji« mění se zase v »-ju«, infinitivy zakončují se tvrdým t — a kdož ví, nebude-li našim potomkům za sto let mnohem pěkněji zníti jejich spisovné »slabej« nežli antikvované »slabý« atd.“

Krása a jasnost (nedvojsmyslnost) byly tedy hlavními vodítky Svatopluka Čecha při jeho theoretických úvahách o spisovném jazyce a ovšem také v jeho mnoholeté praxi.

Této praktické stránce nutno ještě věnovat trochu zvláštní pozornosti.

Svatopluk Čech si na př. dobře všiml, že se brusům zdá vazba „napadlo něco někomu“ doslovným překladem německého rčení „es fiel ihm ein“, že místo tohoto „germanismu“ navrhují „starší vazby“: připadnouti komu co, přijíti komu na mysl, padnouti komu v mysl, nebo aspoň akusativ „napadá mě co“ místo dativu „mně, mi“. S tím však básník nesouhlasil, neboť, jak jsme výše čtli, nebyl proti germanismům, které si získaly za léta v obecném i spisovném jazyce takové oprávnění, že je nemohla nahradit žádná vazba domácí, zejména knižní, lidu obecnému cizí a neobvyklá.

Když koncipoval S. Čech známý Broučkův „Výlet do 15. století“, poznamenával si pilně z četby rozličných pramenů zaniklá slova a podivné vazby, zejména dvojsmyslné, na nichž mělo pak býti založeno nějaké žertovné nedorozumění mezi husity a panem Broučkem. A tak měl také pro svého „hrdinu“ připravenu větu: „Napadl mě Žižka“, čemuž by ovšem bylo bývalo v 15. století jinak rozuměno než v století 19. Ale do spisu samého se pak tato slovní hříčka nedostala, a to proto, že by pan Brouček nebyl mohl jako Pražan 19. století říci: „Napadl mě Žižka“, nýbrž jen a jen: „Napadl mi Žižka“, nebo nejvýš: „Napadl mně Žižka.“

A jako by se vyjadřoval pan Brouček, tak psal také důsledně S. Čech sám. Proto čteme v dotčené satiře věty (str. 192): „zvláště mu napadla střecha Černé věže“ („ho napadla“ byl by směšný dvojsmysl), nebo (str. 269): „Napadla mu totiž podzemní chodba“ atd.

[264]Této vazbě zůstal S. Čech věren do konce života: „že jim tedy nesmí ani napadnouti, aby ji poslaly někam do německého území Čech“ (XXIX, str. 174) atd.

Podobně se příčilo Čechovu jemnocitu nekritické užívání přídavných jmen přivlastňovacích místo genitivu, šlo-li o krásu jazyka. Napsal v té příčině do svých kapitol „Z filologických fantasií nefilologa“ (S. S. XVIII, 248): „Spisovateli přihodí se to neštěstí, že jeho hlavní hrdinka jmenuje se Anastasie nebo Školastika. Literáti déle a více píšící musejí někdy sáhnouti i po takových jménech. A teď si představte jeho mluvnické rozpaky, má-li nějaký zbožňovatel na každé stránce několikrát hluboko se zahleděti do blankytných očí Anastasiiných neb nadchnouti se havraními kadeřemi Školastičinými. A podobných jmen je dosti v kalendáři… Dejme tomu, že by světem letěla sláva nějakého nového cizího dramatu s názvem: »Milenci Vilemínini« — má zde spisovatel místo světoběžného titulu vymýšleti nový, anebo by snad mohla přece naše gramatika zamhouřit oči nad nesprávným: »Milenci Vilemíny«?“

Dotčené kapitoly vyšly v Národních listech r. 1892, takže od toho roku možno počítat každou úchylku od pravidla Gebaurovy mluvnice u Svatopluka Čecha za úmyslnou. Někdy jde ovšem v próze Čechově o osobu neurčitou, která je vyjádřena genitivem docela správně (právo muže, t. j. jakéhokoli), ale četné příklady z prózy Čechovy nasvědčují, že se úzkostlivě vyhýbal přídavným jménům přivlastňovacím u delších slov: s plným jménem a ctihodným charakterem spisovatele (určitého) (XXIX, 7), obyčejně ani neznáme jméno vynálezce (XXIX, 72), jak pramálo jich (zápachů) dosud zachytilo péro belletristy (XXIX, 129), proto bude vám asi vítáno, uslyšíte-li jednou upřímné slovo spolubratra (XXIX, 188), posadit ho do lenošky presidenta, byl by budil opravdový respekt (XXIX, 337) atd.

Rovněž hromadění dvojhlásky -ou- se S. Čech vyhýbal, nedbaje na př. pravidla Gebaurova o výhradním užívání zkrácených tvarů zájmen přisvojovacích v instrumentále (pověstná vazba: dlouhou mou touhou!): nebude to mojí vinou (XXIX, 16); předmět se stal mojí utkvělou myšlenkou (XXIX, 164), snahou mojí bude jen… (XXIX, 259); naproti tomu: víš, že se tam zpráva nedostala mou vůlí (XXIX, 22) atd.

Jako jiní spisovatelé jeho doby (Jirásek, Winter atd.) nerozpakoval se ani S. Čech užívat instrumentálu přídavných jmen v doplňku, nezachoval-li se u nich tvar jmenný: Tak ješitným není nikdo z nás (XXIX, 65). Nevím proč, ale mám jakési neblahé tušení, že tento dopis starého přítele je skutečně posled[265]ním (XXIX, 98). Rozumí se, že tato úcta jenom v nejřidších případech bývá opravdovou (XXIX, 242) atd.

Než by se byl dopustil t. zv. kakofonie hromaděním souhlásek, užil S. Čech raději druhotvaru u sloves druhé třídy: jako by se těmi (spolky) nebyl beztoho pytel roztrhnul (XXIX, 220) a j. č. Dovedl se dokonce zastat zavrženého tvaru, nebylo-li zaň vhodné náhrady: Pan B. K. „uzmul“ mi („ukradl“ nemohu přece říci, poněvadž tak učinil zcela nevědomky) vděčnou látku (XXIX, 189).

Dost rád užívá S. Čech zastaralého způsobu neskloňovat slova cizího původu, jaký byl v obyčeji za jeho mládí: že jsem se na sklonku života navrátil do vlasti, abych tu malému a velkému publikum posloužil za králíka veselé komedie (XXIX, 285), byl stejně pilným jako na gymnasium (XXIX, 303) atd.

Bylo-li u podstatného jména několik přívlastků souřadných, zachovával S. Čech známé kdysi pravidlo o přívlastku určujícím druh a náležejícím proto za jméno podstatné (kočka domácí, ale: domácí pán, domácí kuchyně a pod.): nezávisle na jakémkoli z dosavadních náboženství positivních (XXIX, 356); podotýkám, že se nehlásím k žádnému určitému vyznání náboženskému (XXIX, 356) atd.

Rovněž má S. Čech shodný přívlastek za podstatným jménem, je-li na přídavném jméně zvláštní důraz: Myšlenka hlavní: bylo-li by účelno a možno… (XXIX, 356).

To jsou tak zhruba nejdůležitější pravidla, jimiž se řídil S. Čech v poslední době svého života, nikdy se nepřestávaje zajímat o vše, co nového a dobrého přinesly pozdější doby, kdy již sám byl uznaným a respektovaným mistrem českého jazyka a jeho krás.

Svou skvělou praxí sám nejlépe dokázal, jak oprávněna je duchaplná theorie, kterou doporučoval spisovatelům a jazykozpytcům: „Spisovatel ať ohlédá se po výsledcích studia jazykozpytného, a kde může z nich těžiti pro skutečné vytříbení svého jazyka, nechť užívá jich vděčně; strážcové jazykové přesnosti a čistoty pak nevažtež rozmach tvořících duchů pouty příliš krutými a mějtež na zřeteli, že kvetoucí řeč spisovná stále musí bujeti novými a novými formami a že v boji myšlenky se slovem správnost mrtvé litery leckdy musí ustoupiti potřebám živého a oživujícího ducha.“ (XXIX, 127.)[1]

---

[1] S názory S. Čecha na jazykovou správnost ovšem v podstatě souhlasíme, zvláště s jeho protestem proti zbytečnému omezování jazykové tvořivosti velkých spisovatelů. Ale v některých jednotlivostech by i dnes sotva bylo lze dáti mu za pravdu. R.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 9, pp. 258-265

Previous V. Š.: Jan Gebauer

Next Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého