Časopis Naše řeč
en cz

Jan Gebauer

V. Š.

[Články]

(pdf)

-

Černý letošní říjen zavinil, že den stých narozenin Jana Gebaura (* 8. X. 1838) přešel téměř bez povšimnutí. A přece právě dnes, kdy se v těžké úzkosti skláníme ke kořenům své otřesené síly a sebevědomí, nemožno nevzpomenouti toho, kdo ukázal nám — jak sám říká — „jaký krásný a bohatý jazyk náš byl, jak instruktivní bylo a jest jeho ustrojení, jak pravidelně se vine jeho proud.“ Vzpomínáme Gebaura učence a člověka. Typ horalský, typ selský. Vážný, až suchý, ne bez citu, ale všechny citové projevy nemilosrdně potlačující, mravně přísný, až asketický, skromný ve vystupování, ale dobře si vědomý svých hodnot, přesný a jasný. Měl jednu velkou vášeň, lásku k svému jazyku, a jeden velký ideál, zachytiti dvěma monumentálními díly, historickou mluvnicí a slovníkem, skvělý a dramatický jeho vývoj. Do služeb tohoto nadlidského úkolu se postavil celý. Jeho život, neznající zábav a rozptylování, byl promyšleně zorganisován na dosažení výkonnosti co největší. To mu umožnilo zvládnouti obrovský a málo přístupný fond staročeských památek a zpracovati detailně jejich materiál mluvnický i slovníkový. To, čím se stal nejznámější ve veřejnosti, co bylo slávou i tragikou jeho života, boj o Rukopisy, vyplynulo zcela organicky z plnění jeho životního programu. V pevné víře v jejich pravost zpracovával zprvu i jejich materiál. Ale při nejrozmanitějších jazykových jevech se znovu a znovu setkával vždy s týmž poznáním: všechny ostatní doklady se při vší své pestrosti shodovaly, jen doklady z Rukopisů se odlišovaly. A když pak se stejnou pravidelností nacházel, že odchylky jazykové praxe Rukopisů jsou omyly mluvnické theorie Hankovy, objevila se mu naprostá nutnost vyloučiti Rukopisy ze základů, na nichž budoval svá díla. Jak reagovala veřejnost na tento jeho vědecky odůvodněný krok, je jedna z nejvíce skličujících episod našeho života, a přece tento boj — konečným svým výsledkem — posiluje a povzbuzuje. Ukázal, že — aspoň u nás — nelze pravdu [258]trvale potříti sebe prudší palbou hrubostí a insinuací, že u nás pravda, najde-li si svého muže, vítězí. To je Gebaurova sláva z tohoto boje; jeho tragika je v tom, že v něm ztratil několik nejlepších a nejvýkonnějších svých let, že v něm utratil mnoho ze síly svých nervů a ze svého zdraví, že při něm přišel o nejlepší své žáky. Proto jeho dílo nebylo naplněno tak, jak o tom snil. A přece je vedle díla Dobrovského nejvýznamnějším výkonem, který kdy u nás v oboru jazykovědy vznikl, je trvalým základem vší práce další.

Proto s takovou oddaností vzpomínáme na jeho autora, učence i člověka, na jeho promyšlenou, velkým snem nesenou, neúmornou a statečnou práci, na autora, z jehož vyzrálé životní moudrosti jsme si v poslední době opakovali to, čím kdysi posílil vzácného svého přítele dr. Alberta v těžkých chvílích jeho života: „Vážit si toho, co zůstalo“.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 9, s. 257-258

Předchozí Jiří Straka: Z nemocničního slangu

Následující Ferdinand Strejček: Poměr Svatopluka Čecha k oprávcům jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1