Zvláštnosti z mluvy na Zálesí u Humpolce

[Short articles]

(pdf)

-

Když jsem před 56 lety v Praze řekl svým přátelům: „Až Dvořák odjede domů, bude nás tu smutno“, dali se mi všichni do smíchu, jak to mluvím. Nebyl jsem si vědom, že v něčem chybuji, a touž větu jsem opakoval tak, jak jsem byl navyklý z domova. Přátelé mě opravovali, že mám říkati „bude nám smutno“, a ne „bude nás smutno“. A za těch 56 let jsem zde v Želivě kolikrát slyšel: „Bude nás smutno“. Nedávno, bylo to v sobotu, dvě mladá děvčata se zde smlouvala, že zítra v neděli půjdou spolu do Humpolce, a libovala si: „Bude nás aspoň veselo.“

„To není plechý člověk.“ „Já toho člověka pleše neznám.“ Tak se mluví na Zálesí. Na bývalém dominiu (panství) kláštera Želiva přísně se rozeznávaly dvě polovice, Voplečky a Zálesí. Když se jede silnicí od Želiva k Humpolci, v půli cesty se přijde na návrší u obce Petrovice. Odtud je rozhled po celém bývalém panství želivském. Napravo k jihu je skutečná krabatina českomoravské vysočiny, mnoho kopců a kopečků promíšených polnostmi a údolími. Větší kopce a lesy jsou Hradiště, Rousinov, Černák, Bojanov, Vlčí hory, Křemešník. Toť to Zálesí. Nalevo s petrovického kopce vidíme tu druhou polovici želivského panství, krajinu u Senožatného, u Vojslavic, u Lhotic, vesměs ploché kopce, holé kopce, málo lesů, to jsou ty Voplešky, opelichané holé kopce. Tyto dvě oblasti, Voplečky a Zálesí, přesně se rozeznávaly. Zálesáci byli konservativnější, déle udržovali selský kroj. Voplečáci byli těkavější, a dříve se začali strojiti po městsku. Zálesáci byli také na sebe hrdější. Dvě vesnice na rozhraní, Jiřice a Sedlice, hlásily se k Zálesákům, ale ti praví Zálesáci okolo Kletečné nechtěli jim to uznávati a říkali, že patří ještě k Voplečkám. V lidové mluvě tohoto kraje je velmi běžné přídavné jméno plechý a příslovce pleše. Říká se často na př.: „To není plechý člověk“; moderně by se řeklo „uhlazený, kloudný člověk“. Zajímavé je, že se slov plechý i pleše užívá jenom ve větách negativních. Nikdo neřekne „To je plechý člověk“ nebo „Já toho člověka pleše znám“. Ale jenom „To není plechý člověk“ nebo „Já toho člověka pleše neznám“. Tak, ale nikdy ne v kladném výraze.

Pro mluvu na Zálesí je příznačné slovo nechval anebo nechvalže. Velmi často ho užívají Zálesáci a zaráží vždy sluch občanů z jiných končin. Zálesák přicházeje z venku do seknice ohlašuje na př.: „To tam prší!“ „Nechval prší, deště bylo již potřeba,“ odpovídají mu domácí. Anebo se řekne vojáku: „Nechval, že jsi přišel z vojny domů, pomůžeš nám voziti dříví z lesa.“

Fr. Koubek, ředitel velkostatku v. v.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 6-7, p. 224

Previous Spolujízda

Next Vladimír Šmilauer: Substantiva tvořená příponou -ina