[Drobnosti]
-
(ing. E. D.) Čtu v českých časopisech věty: „Není tam již onoho socialismu, který mámil mysli lidí.“ „Tento počin postačil utlumiti výstřelky oněch metod, jimž Italové říkají sacro egoismo.“ Mám za to, že takové vazby příliš připomínají německé „jener…, welcher…“ a že by bylo vhodnější říci prostě „není tam již socialismu, který…“, „výstřelky method, jimž…“ anebo „…toho socialismu, který…“, „výstřelky těch method, jimž…“ Domnívám se také, že není správné zaměňovati zájmena ten (tento) a onen, poněvadž každé z nich má svůj zvláštní význam, srov. na př. tuto větu: „Měl dva syny, Zdislava a Zdeňka, z nichž onen byl na Ostroměři, tento v městě Bělé“. Přehlížení tohoto rozdílu svádí k větám jako: „Němci mají dvojí klasický styl: jeden pochází od Goetha, druhý od pruských feldveblů; dnešní Německo se skoro výhradně přidržuje onoho druhého způsobu“ (Lid. noviny). Bylo by snad dobře, kdybyste v Naší řeči pojednali o správném užívání zájmena onen. — Poučení o významech zájmena onen a ostatních zájmen ukazovacích najde se v Gebaurově-Ertlově Mluvnici čes. II, 1926, 145 n. Podle něho má zájmeno ten význam ukazovací vůbec, zesílené zájmeno tento ukazuje na předmět přítomný a bližší (který je zde), onen na vzdálenější a proti jinému jsoucí (který je tam, onde). Ale vedle tohoto významu ukazovacího označuje zájmeno onen také představy známé, proslulé, často připomínané a pod. Na citovaném místě Gebaurovy-Ertlovy mluvnice se k tomu uvádí tento příklad z Klicpery: „Počínáte si jako ona liška, která, nemohouc hroznů dosáhnouti, tím se utěšovala, že jsou kyselé.“ Není pochyby, že podobný smysl, t. j. důrazný význam ukazovací, má zájmeno onen i ve větách vytýkaných panem ing. D., a není tedy třeba hledati v něm napodobení němčiny. Také ve větě citované z Lidových novin by bylo sice možné nahraditi zájmeno onen zájmenem ten nebo tento („dnešní Německo se skoro výhradně přidržuje toho n. tohoto druhého způsobu“), ale z toho ještě neplyne, že by tu bylo zájmena onen užito nesprávně; autora k němu vedla patrně řadová číslovka druhý, která spolu s ním rozvíjí podstatné jméno způsob a je opakována z předcházející věty.
Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 222
Předchozí Nebíčkovati
Následující Pořádek slov