Rozmanitosti

Karel Juda, r. (= Redakce)

[Články]

(pdf)

-

Protivný hráč se zhusta objevuje ve zpravodajství sportovním místo „hráč protivnický“, lépe ovšem protivník, odpůrce (lepší nežli „protihráč“). Protivný je „odporný, nelibý, hnusný, [205]nepříjemný.“ Proto není také vítr protivný (proti nám), strana protivná atd.

Něco je v tahu je zřejmý překlad z němčiny jednak místo našeho „něco se chystá, strojí, hrozí, připravuje, je v proudu“, jednak (jako tažný pták) místo „něco mizí, ztratilo se, je to tam, je pryč.“

Výraz podnosky (podnosek) se málo slýchá (ještě na Táborsku); jsou to zbytky jídla, nedojedky, zvláště po dětech: „Abych ty vaše podnosky pořád dojídala!“

Sedněte si přece! Čte se tak leckdy na každé stránce nedbalých překladů, a když to není překlad právě z němčiny, prozradí původce, že překládal přes němčinu. Správná česká ústa vybízejí: Posaďte se u nás, tak si aspoň sedněte, prosím - sedněte!

Slova protiseda se začíná užívat v kavárnách a hostincích snad žertem; možná i někomu je známo, že (zesnulý) jazykový vynálezce prof. Jakub Hron toho slova užil, ale jenom jednou. Vešel do Pařížské kavárny, zamířil ke stolku, kde už seděl jeden pán — byl to Primus Sobotka —, a v uctivém postoji požádal: „Ráčíte dovolit, abych vám dělal protisedu?“ Sobotka vzezřel od novin, okamžitě Hrona poznal, a chtěje se mu rovněž odvděčiti jazykovou novotou, zvolal: „I jen se račte u…lit!“ Tehdy prý i toto slovo vzniklo. Hron se urazil a odešel. Protiseda však nebyl ani tehdy novinkou, je-li tento příběh pravdivý. Je to pojem zeměpisný. Polokoule rozdělená na čtvrtiny má obyvatelstvo označené za sousedy, když bydlí ve čtvrtině vedle, protisedy, když bydlí na téže polokouli proti nám, protinožce na polokoulích různých, nohama přesně proti sobě.

Po omacku říkají na Táborsku místo omakem; sloveso k tomu zní omáceti vedle omakati. Řezník po omacku rozeznává jadrnost živého masa.

Herolík. „Co pak ten, ten dělá herolíka“, říkali u nás v Kamenici nad Lipou. Původ je od heros, hrdina, nebo herold, hlasatel, lid se tomu slovu naučil od studentů. Ze studentských úst přešla i na nás kluky latina při míčové hře v mety. Počítali jsme semel, pis (bis), ter a volali po míči: pilam. Jenže my říkali pilám a časovali dále: piláš, pilá atd.

Míry objemové, s bližším určením „na tekutiny a sypké hmoty“, byly podrobeny úvaze v jednom časopise. Objem mají míry všecky, loket i metr, vždyť jsou hmotné. Tu však běží o míry duté, jakž se výstižně a bez dalšího vysvětlování říká od začátku.

Durch a Bettel. Do poslední chvíle hráči maryáše pro vrcholné stupně hry užívají výrazů německých, jakož vůbec karetní [206]názvosloví všech her v karty přešlo naše hranice zároveň s „ďábelskými modlitbami“ nebo „32 loupežníky“. Nicméně však už za betla proniká „žebrák“ a za durcha, napřed v užití komickém, nyní vážně ustáleném se hlásí „veskrz“ ve významu substantivním a skloňuje se podle vzoru chlap nebo dub: veskrza, veskrzu, vyhrál jsem veskrzem atd. Je to maličkost, ale právě z takových maličkostí se skládá živá tvorba jazyková.

To mi nevožívej! Ožívati je běžné sloveso opětovací od o-žíti, znovu býti přiveden k životu. Ale v pražském rčení (na venkově nebývá slýcháno, či ano?) „já ti to nevožívám, nevožívej si to“ je skryto asi sloveso jiné, také smysl je jiný. Běží o sloveso ožuju — ožvati, ožvávám, ožúvám — ožúvati ve dvojím významu: přežvykovati (u zvířat; dosti často čteme u starších autorů na př. o býkovi, že ožúvá) a činiti výčitky, vytýkati, vyčítati, záviděti, snad i oškliviti, nos nad něčím ohrnovati a pod.

Košík či košatina? V denním listě měli ve sloupkové povídečce tento objev: „Jela s námi ve vagoně taková čiperná ženská, mladá ještě, s diťátkem v náručí. Na lavici vedle sebe uzlík a košatinu. Za mužem jela…“ Co by asi řekl průvodčí vlaku, kdyby jel spisovatel té povídky s chotí a ona se do vozového oddílu cpala s košatinou! Lidová ústa přesně od košatiny rozlišují koš, košík, košíček, který se nosí na ruce nebo do šátku zavázaný na zádech. Košatina je také koš, ale rozsáhlý, který se vkládá do žebřinového vozu; má obdélníkové dno a tři lichoběžné stěny. Chrání zboží i lidi, aby z žebřiňáku nevypadli. J. V. Sládek v básničce pro děti „Již to svadlé listí opadává“ užil slova košatina pro rytmus a rým: „Otevrou se dvéře, s košatinou Mikuláš přinese ovoce, načež přijde Lucka s hrachovinou a co mžik tu budou vánoce.“ Je tu nedopatření jedno na druhém. Mikuláš přináší ovoce v košíku a Lucka chodí zachumlaná v hrachovině.

*

K těmto výkladům prof. Judy připojujeme několik poznámek.

Spojení protivný hráč nepokládáme za nesprávné. Spojení jako protivný vítr, protivná strana se vyskytují v českých textech z doby starší i novější velmi hojně a výraz protivný hráč je jim zajisté velmi blízký. Jungmannův slovník začíná heslo protivný významem „naproti postavený“ a cituje k tomu příklady z Haranta, z Komenského a z doby obrozenské. V materiálu Slovníku jazyka českého se pak najde hojně dokladů přídavného jména protivný s tímto významem, na př.: (Divadlo) mění se náhle na protivné straně (1805 Jungmann, Atala 10). Na [207]protivnou stranu co nejdále se postaviv (t. j. protilehlou; Palacký v Kroku 1823, 1, 4, 52). Byla jsem přinucena na outěk se dáti v protivnou stranu (Čelakovský v České včele r. 1834. 11a). (Národy) po obou protivných stranách Labe rozložené (1837 Šafařík, Slov. starož. 146). (Lupiči) odvádějí houfec vždy dál a dál zcela na protivnou stranu (Havlíček v České včele 1847, 338b). Bydlí právě na protivném konci města (Neruda v Hlase 1865; Dílo 17, 225). Protivné my točny jsme, sever ty, já jihem tobě (1872 Quis, Z ruchu 49). (Hrabě) zřel raděj vpravo, zcela ve protivném směru (1882 Krásnohorská, Mickiewicz, Pan Tadeáš 85). (K hradu) se přiblížili ze strany protivné té, ze které se na něj chodilo zdola ze dvora (1887 Jirásek, Skály; 1905 Sp. 14, 279). Shakespeare napsal také svůj epilog. Sluje Bouře. Jak docela jiný, protivný epilogu Ibsenovu! 1912 Šalda, Duše 283, atd.

Druhý význam, který Jungmann uvádí, je „nepříjemný, protimyslný, odporný“; tento význam má na mysli také prof. Juda. Ale vedle něho má Jungmann a bohatě dokládá ještě význam „nepřátelský, odporný, zpurný“, běžný už v nejstarší době českých památek literárních a živý podnes. Nejčastěji se vyskytuje právě ve spojení protivná strana (t. j. nepřátelská, odporující), na př.: „Než takový stárky — vyslovila se protivná strana — radši sme mohli zvostat bez nich“ (1903 A. Mrštík, Rok na vsi 1, 46). Protivná strana předložila úmrtní list nemanželské dcery (1895 Čapek-Chod, V třetím dv. 231). Protivná strana nabídla vyrovnání (1916 Čapek-Chodek, Turbina 56), a pod. Ale i v jiných spojeních se tento význam hojně vyskytuje, na př.: Protivné nám listy bijí na poplach (t. j. nepřátelské; Neruda v Hlasu 1862; Dílo 11, 270). Sněm pánův českých protivných králi Jiřímu (1852 Lumír 23). Vyslýchal od dvou sobě protivných žaloby (1864 Pfleger, Z mal. sv. 2, 142). Někde v dáli vykřikovaly dva zcela protivné hlasy: „dobře tak!“ — a „ubožák!“ (1882 Třebízský, Bludné d. 2, 61). Hymny velebící kandidáta vlastního a satyry na kandidáta protivného (1872 Neruda, Obr. z ciz. 389). Události v protivném táboře (1930 Vachek, Sup 175). Přímo do oblasti sportovního jazyka se pak hlásí věta: S brankářem protivné strany hrát nebude (1916 Čapek Chod, Turbina 242), atd. Sem tedy zapadá zcela přirozeně i spojení protivný hráč.

K Judovu výkladu o slově protiseda poznamenáváme, že známe toto slovo ve tvaru mužském protised (podle vzoru had).

Poznámku o slově košatina můžeme nyní doplniti podle příslušného hesla v Příručním slovníku jazyka českého. Tam se [208]na prvním místě uvádí vskutku význam „z proutí upletený vršek vozu nebo saní“ a dále „vůz s proutěným vrškem“, ale hned potom následuje význam „plochý nebo nízký košík“ a doložen je veršem, jejž ze Sládka cituje i prof. Juda, a vedle toho příkladem z Jaroslava Durycha („Viděl jsem pekaře sedícího na mezku nad košatinami španělského chleba“). Význam toho to slova může být patrně vůbec velmi široký, jak ukazují další odstíny v PS.: „z proutí upletená budka“, „proutěné pletivo“, „hustá spleť na způsob koše“ a konečně i nadávka staré ženě („Vábkové to patří, že taková stará košatina po mladém hochu koukala.“ Pittnerová).

r.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 204-208

Předchozí Ed Uc: Baťa by měl rozepsat cenu

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov