Drobnosti lexikální a etymologické VII.

Václav Polák

[Articles]

(pdf)

-

Zápy

Naše Polabí patří ke krajinám, které byly osídleny už od nejstarších dob, a to již dávno před příchodem Slovanů. Proto také na tomto území můžeme hledati plným právem — zdá se — zbytky nejstarší místní nomenklatury z dob předslovanských. Tak jména řek, jako Labe, Jizera, Ohře, Úpa a pod., a hor, jako Krkonoše, Jeseníky, Říp a pod., jsou známky pobytu Illyrů, Keltů a Germánů na tomto území.

Jmen osad svědčících pro pobyt neslovanského obyvatelstva však máme velice málo, snad proto, že si nové obyvatelstvo zpravidla zakládalo osady nové nebo aspoň dávalo starým sídlištím jména z vlastního jazyka. Do této skupiny místních [201]jmen patří ne bez jistých hláskoslovných obtíží týn v místních jménech Týn, Týnec, Týniště, hlásící se ke keltskému základu dunum, Lemúzy u Čes. Brodu (z Lemovices, srov. Haškovec, ČMF., X, 1924, 146 n.) a snad i Úsobrno, doložené již r. 1160 v podobě Vsobren, které Much vykládá jako Ausabrunno „Schöpfbrunnen“.

Místní jména tohoto druhu nemohou býti ještě důkazem pro kontinuitu osídlení našich krajů německým obyvatelstvem, jak chce B. Bretholz (Geschichte Böhmens und Mährens, Reichenberg) a E. Schwarz (Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle, München-Berlin, 1931). Jsou jen známkou toho, že se čeští Slované při svém příchodu do nové vlasti dostali do styku se zbytky germánského obyvatelstva, které najisto zcela zaniklo asimilační schopností Slovanů dávno před německou kolonisací Přemyslovců.

Do této skupiny místních jmen patří — zdá se nám — i jméno vesnice Zápy u Brandýsa n. L. A. Sedláček (Místopisný slovník historický království Českého, str. 379) je řadí mezi jména, jejichž smyslu nikdo nerozumí. O výklad tohoto jména se myslím nikdo dosud nepokusil.

Nejstarší doklad jména této vesnice je ve falsu ze XII. století, jímž Břetislav I. dává rozsáhlé statky kapitule boleslavské (Friedrich, Codex diplomaticus I, 359, 23): „Dedi enim villas: una vocatur Popouici (dnešní Popovice u Brandýsa n. L.), secunda Prisnim (podle Sedláčka, l. c. str. 735, Přívory u Mělníka), tertia Zapi (dnešní Zápy), quarta Dreucici (dnešní Dřevčice u Brandýsa n. L.)…“ Další doklad je z r. 1318 (Nejst. zbytky desk zákonných, č. 304, srov. Prášek, Dějiny Brandýsa n. L. II, 11; Sedláček, l. c. 1007). Od těch dob až do dneška se jméno Zap nezměnilo. Sedláček však Zápy zákládací listiny kapituly boleslavské (srov. výše) vztahuje na „Zepce (či Malé Zapy)“spíše snad Zépce (vzhledem k tvaru „v Zípcích“), vesnici nedaleko dnešních Zap směrem k Dřevčicům, jež se připomíná r. 1420, kdy ji zastavil „probošt František Vácslavovi z Horek“. Později patřily Zépce k Zápům, ale již r. 1576 byly pusty. Dnes jsou v těch místech pole, kde se říká „v Zípcích“, na straně dřevčické i zápské (podle zprávy sl. Marie Blažkové z Dřevčic). Říkalo se tam tak již na počátku XVII. století, jak svědčí zápisy v Přiznávajících tabelách čili Fassích katastru selského z r. 1715 pro okolí brandýské (fo 161, 176, 181, 186, 191). Z Dřevčic měli tehdy také pole „pod zípeckou loukou“ (ibid. fo 292).,

[202]Tvar „Zípce“ je zřejmě zdrobnělina k základnímu jménu Zápy, o jehož výklad se zde pokusíme. Etymologický instinkt náš nespojuje dnes toto jméno s ničím, takže je naprosto osamoceno v naší zásobě slovní. Není to patrně jméno původu německého z dob veliké německé kolonisace posledních Přemyslovců, neboť je doloženo poměrně brzo, a ostatně jde o kraj, kde nebyla kolonisace prováděna a který byl osídlen od počátku samými Čechy. Poněvadž místní jména slovanská nemají ani jinde podobného základu, je to asi jméno původu cizího, neslovanského, z jazyka obyvatel, kteří tu byli před Slovany.

Jireček v Illyr.-alban. Forschungen (I, 121) uvádí středověká místní jména Sapa, Sapata. Krahe (Die alten balkanillyrischen Namen, Heidelberg 1925, str. 98) je pak spojuje s illyr. Sapua. Jiný stupeň kořenné samohlásky téhož základu je snad při illyrském sip- v Sip-arunton, Sip-us, Sip-ontum a p. Tvary Sapa, Sapata zaznamenané Jirečkem připomínají při kolísání středověké grafiky pro s, z značně naše Zápy. Bylo by to tedy snad původní jméno illyrské, jež by byli tradovali Keltové a Germáni, kteří seděli v těchto krajích po Illyrech. Toto obyvatelstvo mohlo přikloniti původní znění vlastním blízkým formám a tvarům. Myslíme tu zejména na germánskou vrstvu obyvatelstva, která jméno to odevzdala asi prvním slovanským obyvatelům, neboť v germánštině je velmi rozšířen základ seip (Walde, Idg. Wb. II, 467) ve významu „vytékati, téci, řinouti, kapati“, srov. jen na př. stř. dol. něm. sip „potůček“, sipe „nízká a vlhká louka“, stř. hor. něm. sife „pomalu tekoucí vodní tok, nízko položená louka“ a p. Seip- se objevuje později hojně v místních a pomístních jménech na -seifen, jak ukázal K. Weinhold, W. Jungandreas, P. Vogt, Fr. Steinbach a E. Schwarz.

Byla by to tedy výpůjčka ve významu „pramen, potůček, bažina, močál“ nebo něco podobného. Pravděpodobnost tohoto mínění se zvětšuje faktem, že právě přes Zápy teče od Zelenče potok a v těsném sousedství Zap jsou dnes malé slatinné a rašelinné lázně v Ostrově. Stáří té výpůjčky by bylo určeno dobou před prvním posouváním v němčině, tedy dobou, kdy také bylo přejato germ. rip- „hora“ pro Říp na Roudnicku a kdy Germáni zprostředkovali Jizeru z kelt. Isara. Dvojice Isara - Jizera, Agara, Agira - Ohře ukazují, že Germáni v svých ústech původní znění pozměňovali v duchu vlastního jazyka. Totéž platí i pro základ Zap. I pozdější výpůjčky z němčiny ukazují nahrazení původního -s- českým -z-, srov. Zíbrt - Sie(g)fried, ZifySeifen (Sedláček l. c. 1018), Zikmund a pod., ačkoliv daleko častější je přechod s v ž: Sandbach-Žampach, Senftenberg-Žam[203]berk, Sandau - Žandov atd. Co se týče samohlásky původního znění, musíme počítati s tvarem na -a-, nejde-li ovšem náhodou o změnu provedenou nějakou lidovou etymologií až v češtině. Jí by se daly konec konců vyložiti i Žepy, obec. Řepy (u Prahy), jako jméno z téhož základu, když bychom počítali s tím, že původ. s dávalo zde zcela normálně ž jako ve většině případů. Pak by se -z- v Zápech dalo i vyložiti stejně, jako je nutno je dnes vykládat ve vých. morav. zípať „těžce dýchati“ k sípati, zípavý hlas, zipěť (chraptěti), zipnúť, zipkať a pod. (Bartoš, Dial. slov. mor., str. 545). Ostatně etymologický instinkt mohl spojiti toto slovo nějak i s tvarem, jehož korelát máme ve stsl. vъ nezaapǫ „repente“, nezaapьno „subito“, když bychom předpokládali jeho existenci i ve stč. vzhledem k stč. japati, jápati, nejapný, nejápný, nedojiepie a pod.

V Zápech lze tedy viděti částečně ono místní jméno, které se hlavně v západním Německu později rozšířilo v takové míře a které také s německou kolonisací bylo v německém znění zaneseno i k nám, do Čech, na Moravu a hlavně do Slezska: Rotsaifen, Hermannseifen, Stubenseifen atd. Nelze však s jistotou říci, jde-li u Zap o jméno, které bylo determinováno snad už illyrsko-keltským zněním Sapa, Sapua, nebo teprve až o jméno vytvořené germánskou vrstvou obyvatelstva před příchodem Slovanů. Najisto je však musíme pokládati za jméno neslovanské.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 6-7, pp. 200-203

Previous Josef Brambora: Ke skloňování mužských příjmení typu Píša a Maria

Next Ed Uc: Baťa by měl rozepsat cenu