Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk české prózy

František Křelina

[Articles]

(pdf)

-

Tento článek je otisk přednášky, kterou autor proslovil 1. června 1938 na večeru Kruhu přátel českého jazyka.

Máchův „strašný lesů pán“ Vilém, když prožil své předsmrtné zastavení metafysického děsu a uviděl skrze úzkost zmučeného nitra temnou prohlubeň toho, „co se nic nazývá“, „slzavý v nebe svůj zrak obrátí“ a takto mluví k bílým obláčkům, které dálným nebem plynou:

[167]Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
Kolébku mou i hrob můj, matku mou,
Vlast jedinou i v dědictví mi danou,
Šírou tu zemi, zemi jedinou! —

Tento Máchův smutný vězeň oslovuje zemi spíš jako království tohoto světa, jako tento svět, který pomíjí a hyne, ale tajemným geniem jazyka je poután k této naší rodné zemi a básník slovy svého vězně se obrací k dvojí zemi a jeho čtyřverší, které mluví k tomuto světu, prosvětluje obraz domova a obohacuje jeho slova o to nepostižitelné, o to „bohatství spodního proudu“, o němž mluví Albert Vyskočil v své studii Řád poesii a řád prózy v knize Básníkovo slovo.

Ačkoliv tu Albert Vyskočil zjišťuje, že „hranice mezi oběma řády je nejistá,“ přece se v jeho pojetí „próza stává nástrojem ideí, věcí odtaživých, více produktů myšlení než přímých vidin. Román unese i silný ideový živel, nepříčí se tendenci; v próze je dosti místa pro svědomí, povinnost, pravdu, které směřují k rozumu.“ V základě poesie je tedy citové nebo metafysické vzrušení, kdežto rodným jazykem prózy je myšlenka, která i citové vzněty tříbí rozumem. Tato zkušenost, které tu Albert Vyskočil dává vyjádření definitivní, nebyla neznámá ani přepisovateli budyšínského rukopisu Řečí besedních Tomáše ze Štítného; ten v své předmluvě radí čtenáři: „A k tomu popros Pána Boha, toho mistra umělého, ať rozum otevře a osvítí a k tomu chut a milost dá, a uzříš s pomocí jeho v nich velikou kratochvíli a užitek duši a spasení svému.“

Bylo by bláhové, kdybychom chtěli rozbírat Máchovo čtyřverší, které jsem uvedl na začátku: spokojme se zjištěním, že jeho základem a základem vší poesie vůbec je slovo nesené rytmem, slovo, které svou rytmickou a melodickou podstatou rozechvívá spodní, nerozumové základy našich představ v jejich citovém zrodu. Avšak základem prózy v projevu jazykovém není slovo, od něhož si neodmyslíme jeho zvukovou podobu a citový přízvuk, ale věta, tedy slovo členěné v řád myšlenky, věta, v níž spínáme slova, aby nesla myšlenkovou [168]klenbu. Řekněte próza, a řekli jste věta, která ji uskutečňuje a která je jejím projevem i nástrojem. Lze si jistě představit lyrickou báseň, která se valně nestará o mluvnickou správnost ani o přesnou skladebnost svých veršů (ačkoliv i tady se mstí zvůle), vždyť básník pracuje slovem i zvukem, melodií i rytmem, a to především i tenkrát, když z jeho dílny vycházejí básně myšlenkově tak silné a architektonicky tak smělé jako v díle Otokara Březiny, jehož hymnická lyrika se vzpíná k věčnosti.

Řekněte próza, a řekli jste věta, a řekli jste zároveň stavba, řád, norma. V podstatě básně je obrazivost a úžas člověka, který dovede vidět věci i svět myslí nezastřenou, jako je vidí dítě… nebo tak, jako je uviděl Máchův vězeň, když je uzřel naposled. Ale próza? Prozaik nemůže beztrestně nedbat jazykových zákonů skladebných a dobrý prozaik je právě ten, kdo jich dbá, protože třeba nevědomky cítí a ví, že ho norma nespoutává, ale podpírá, že ho neomezuje, ale jeho volnému duchu propůjčuje svůj řád, který on znovu prožívá a naplňuje. Špatná věta plodí špatnou prózu a chatrná věta dává chatrnou prózu, jenom dobrá věta uvede ve skutek dobrou prózu, má-li autor vůbec co říci, neboť i nejlepší složení mele naprázdno, chybí-li semelek, a sebe pevnější kostra chřestí prázdnotou, chybí-li úradek boží. Ne, prozaik se nebude bránit normě, i když nechce jen naplňovat schema, i když chce jazykově tvořit… jemu tvorba znamená pravou a jedinou svobodu a tu neuskutečňuje ani zvůle ani libovůle, pravá svoboda lidská je svoboda zákona a svoboda řádu. A tím spíš se nebude normě bránit dnes, tím spíš se o ni bude opírat v této době.

Proč, ptáte se mne v duchu, či změnilo se tolik, že právě současná doba vyžaduje, abychom si častěji připomínali pravidla neporušené řeči? Ano, změnilo… jak by se ostatně jazyk neměnil, když se mění celý svět? Víc a víc se stává jazyk projevem ne mluveným, ale čteným, častěji a častěji se vzdáváme živého slova pro literu a tisk zabírá do okruhu čteného slova (zhusta úrovně nevalné) větší a větší počet všeho lidu. Čítávám v novinách i v knihách věty takovéhoto typu: onemocněl [169]a ulehl, aby už nevstal. Ale ne, přítelíčku, ten člověk neulehl, aby nevstal, on ulehl právě proto, že se chtěl uzdravit nebo že už nemohl chodit![1] Nebo podobná taková věta: šel do hospody, aby se zakrátko vrátil. Copak, otvíráme s podivem oči, u vás chodí lidé do hospody jen proto, aby se odtud mohli vrátit? Nemohu vám tu uvádět další příklady, jak zatemňujeme skutečnost a jak ji obracíme nohama vzhůru, chytáme-li se z ledabylosti neb z pohodlí takových patvarů, na nichž bují potom fráze.

Měli bychom častěji čísti starou českou prózu, abychom poznali, jak členěná, přesná a přece živá i výstižná je česká věta a český jazyk. Tomáš ze Štítného v dotčených již Řečech besedních píše: „Protož veliká jest žádost k světským věcem, dokud jich kdo nepoměje, ale, jakž bude to valně míti, oblaciní jemu, jehož velmi dřív žádal. Aniž může kdo zde na světě býti bez protivných půtek, až pak i smrt vezme jemu vše, co jest zde miloval, a konec učiní libosti jeho.“ Nuže, jaký krásný jazyk už z konce věku čtrnáctého! Jaké bohaté a myšlenkově přesné věty, kolik váhy a kolik dobrého zrna nacházíte v této staré češtině! A já nemohu jinak a musím se vám vyznat z této své lásky k jazyku Štítného i Husovu, k jazyku Chelčického a Komenského, k tomuto věkovitému svědectví českého života duchovního, a to nikoliv jen pro jeho názornost a zvláštní šťavnatost, ale také pro jeho větnou skladebnost a zákonitost; ta dosvědčuje náš jazyk jako starý jazyk kulturní, který se skrze křesťanství přičlenil před tisíciletím k západní kultuře latinské.

Myslím, že jsme Eisnerova slova o českém jazyku jako o jazyce po výtce selském a venkovském přijali až příliš bez výhrad a že lze je spíše přijmouti po stránce slovníkového bohatství než po stránce větné skladebnosti; ta není nijak primitivní a chudá; po převratě jsme se jí vzdávali příliš lehkomyslně a dělo se tak také proto, že se tenkrát zavrhovala vů[170]bec forma, v myšlení i v jeho mluveném i písemném projevu. Nebáli jsme se likvidovat většinu tohoto tažení proti formě a proti každému tvaru, na jejichž místě bujel potom patvar, nuže, skoncujeme také s pověrou, že si prozaik může dovolit jakoukoliv libovůli ve jménu básnické licence!

Mohli byste mi namítnout, a to nikoli neprávem, že jsem mluvil výhradně o próze naukové, o náboženských rozjímáních středověkých, o próze, která především vyjadřuje myšlenku, a. nikoli o próze románové, která vedle myšlenky chce tvořit fikci života, která chce nikoli jen rozjímat a líčit duševní stavy svých hrdinů, ale také vypravovat, popisovat, kreslit. Román přece není traktát, novela není úvaha. Tato beletristická próza se liší vskutku od essayistické úvahy především svou vůlí vyvolávat život, a to ne toliko v jeho myšlenkové podstatě, ale i v jeho hmotnaté tělesnosti a v syrové mnohosti; v jazykovém projevu tu však není podstatného rozdílu: základem každé prózy, tedy i prózy románové, zůstává věta, v jejíž skladebnosti, v jejíž větvité členitosti se tají už předobraz stavebnosti celkové. „Což nemáš již hrdosti, prozkoumat zákony vesmíru, vetřít se do složení hmoty, odposlouchat rytmus tance hvězdného a zapsat melodii sfér nebeských? Což nechceš vládnout prostorám tím, že je pojmeš v několik značek, jež směstnáš na několik archů papíru?“ pokouší ďábel Pascala v Šaldově povídce Pokušení Pascalovo, která se noří v záhadu vědění a poznání, života a smrti hlouběji než leckterá tlustá kniha filosofická. „Jaká zbytečnost je tvá věda bez Boha! Co mně řekne němý vesmír? Není to strašná kratochvíle tohle množení mrtvého vědění?“ odpovídá úpěje Pascal ďáblovi. Romanopisec zživotňuje představu, odívá ji takřka v maso a krev, ale podstatou jeho jazykového projevu zůstává vlastní nástroj každé prózy, věta.

Ale proč tedy romanopisec nepíše úvahy místo beletrie? Proč nepíše traktát místo novely? Jak to, že se mu látková mlhovina formuje v románovou skladbu nebo v tvar povídkový, když jazykový projev zůstává stejný? Jak vůbec vzniká román jako slovesný projev? Je to jako u básně a jako u po[171]jednání myšlenkového naléhavý životní pocit, který si žádá vyjádření (a slovesného tvůrce poznáte spolehlivě podle toho, že by jenom vegetoval, kdyby se nemohl projevit slovem, že by ho nevyřčené slovo naplňovalo pocitem hluboké nespokojenosti): u básně se začíná tento pocit formovat rytmem — u románu osobami, lidmi, živými bytostmi. Ale člověk není celým člověkem, pokud ho nenazvete jménem, a co vám tu povím, není pokus o studii, je to jen několik skromných poznámek o tom, jak se i toto prvotní ztvárňování děje skrze medium jazykové; častěji totiž, než uvidím lidskou tvář a lidskou podobu své postavy, najdu a uslyším její jméno; v Hlasu na poušti je to vedle blahoslaveného Klabana i zplanělý Vilém Hejral, jehož vnitřní podobu jméno už předznamenává, v Hubených letech zpěvné českodubské jméno Josef Holaj jako předznamenání obětavé lásky, v Puklém chrámu Čihák, který zcizuje obecní statek. I tato jména se svou těžko definovatelnou atmosférou zvukovou i významovou jsou to nepřeložitelné, co nelze převést do jiného jazyka, a matná nebo zas příliš napovídající jména odhalují mdlou skladbu dřív, než se vám sama prozradí svou myšlenkovou plytkostí a konvenční plochostí svého vidění. Není jistě nijak náhodné, že Holečkovu mnohohlasou symfonii jihočeské země spíná k jednotě postava sedláka Kojana, a je hlubší smysl v tom, že Vojtěch Martínek v Černé zemi symbolisoval silného, hranatého a přímo rvavého sedláka jménem Jakub Oberva.

Román i povídka váže své myšlenky na živé lidi a jejich ideové jiskření začíná právě tam, kde se upíná k živým bytostem. Mají-li to však býti lidé skutečně živí, musí je prozaik obrazit s celou jejich duchovní i hmotnou atmosférou, s vrstevnatou posloupností jejich dědictví rodového i krajového, s jejich povahovými zvláštnostmi, s jasem i rmutem jejich vůle, která je svobodná. Jak by se tento proces k jedinečnosti neprojevoval také v jazyce románové prózy? Jak by se nezživotňovala také větná skladba, když celé slovesné dílo spěje k tomuto prolidštění? Romanopisec se obrací stále a stále [172]k živé řeči mluvené, k nářečí i k jazyku hovorovému, vkládá do svého vypravování přímé řeči, apostrofuje své hrdiny a rozmlouvá s nimi; a soudobá česká próza románová navazovala právě na toto živé, jadrné i prosté slovo řeči lidové, které ožívalo již u Němcové i u Erbena. Vy mi jistě nebudete mít za zlé, když se zde upřímně přihlásím k své vysoké škole jazykové, mám-li užít slova, jímž se má krajanka Karolina Světlá hlásila k své vysoké škole života, když poznávala kraj pod Ještědem a jeho lid; tou vysokou školou jazyka pro mne bylo a je vypravování mé báby Marie Melounové, která se letos dožívá dvaadevadesáti let. Už jen škobrtá, už jen polehává, ale umí vypravovat, tak vypravovat, až by se vám oči zajiskřily, kdyby začala o tom, jak její tatík chodil k Jetenicům na robotu nebo jak se její bratr Honza nechtěl ženit…, a to označení Josefa Klabana za podsehlída (z Hlasu na poušti) mám od své matky, jejíž kloubnaté, žilnaté, rozpraskané ruce berou do ruky častěji dojačku než knihu nebo noviny, — co bych vám o tom víc vypravoval? Ale spisovný jazyk bude vždycky bloudit, nebude-li hledat své posílení v živé řeči lidové!

Ve starých skládáních doby gotické i barokní uslyší český prozaik příkaz větné skladebnosti a větné členitosti, která v souvětích až architektonicky přísných staví myšlenku v její řád; ale jeho řeč mu dává i druhý zdroj, z něhož čerpá zvlášť próza románová, to je živel zeživotňovací, lidová řeč s neotřelým bohatstvím nářečním, předmětná a zrovna zrnitá řeč lidí, kteří se nevzdálili od země, již osévají i sklízejí, ani od království věcí. Ten první zdroj vyvírá ze starobylého společenství se západní kulturou křesťanskou a dává českému jazyku jeho vytříbenost a větnou skladebnost; tento druhý, který se jeví v stálém prolínání lidového jazyka do řeči prozaikovy, vede naopak k jasnosti, k větnému spojování souřadnému, které nedá utonout myšlence ve spleti rozvíjejících vět podřadných. Měl bych tě tedy v závěru oslovit slovy básníka Jaroslava Vrchlického, ty „křte ohnivý a sladkých zvuků lázni, ty drahá zářná řeči česká“, která dáváš těm, kteří tě dnes pěstují [173]a štěpí, zrno vytříbené a kov pulérovaný i původní a takřka barbarskou šťavnatost i názornost slova, uchovávaného od úst k ústům. A mluvil-li jsem o dvou zdrojích, k nimž se obrací náš jazyk, neměl bych zapomenout ani na zdroj třetí: tim je naše vůle, abychom svou řeč rozvíjeli v jejím duchu, vůle k tomu, abychom — mluvíc bez dlouhých orací — mluvili i psali správně a česky.

[1] Autor, jak viděti, je zde přísně logický. Příruční slovník jaz. č. I, str. 4, se s užitím spojky aby na vyjádření pojmu „zemříti, navždy odejíti“ v poetičtějším slohu smiřuje. Pozn. redakce.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 6-7, pp. 166-173

Previous Josef Hora: Básník a mateřský jazyk

Next Jiří Straka: Učení mateřskému jazyku, jeho znalost a úcta k němu ve Francii