Časopis Naše řeč
en cz

Pohleděv na učedníky vůkol sebe sedící

[Drobnosti]

(pdf)

-

V úvodní studii k vydání korespondence Jar. Vrchlického se Sofií Podlipskou napsal F. X. Šalda: »Když mně děti Jaroslava Vrchlického donesly korespondenci svého zvěčnělého otce se svou zvěčnělou babičkou, žádajíce mne, abych prostředkoval její knižní vydání, stanul jsem prakticky před otázkou, která mne drahně času zajímala a znepokojovala teoreticky«. Čtenář, který upozorňuje na toto místo, dodává: »Je správná vazba, kterou jsem podtrhl? Mám za to, že nikoli. Nezasvěcený mohl by si z ní odnésti dojem, že si Vrchlický dopisoval se svou babičkou a ne s babičkou svých dětí

Zvratné zájmeno se (sebe, sobě atd.) a svůj označuje osobu (nebo věc) totožnou s osobou, která jest gramatickým podmětem určitého slovesa: Myslíš jen na sebe (ten, kdo myslí, i ten, na koho myslí, je táž osoba). Pod.: Cti otce svého. Nezřídka se však přihází, že se v téže větě střetnou dvě slova významu dějového, z nichž každé má podmět jiný; bývá to vedle slovesa určitého participium (nebo příd. jméno z něho utvořené), infinitiv nebo jiné podst. jméno významu dějového. Na př. ve větě: »Král poručil sloužícímu přinésti svoje šaty« jsou zahrnuty dva dějové výrazy s podměty různými: poručil (t. j. král) a přinésti (t. j. sluha je měl přinésti). Tím vzniká jakýsi zmatek v pojetí zvrat. zájmena svoje: vztahuje se k podmětu urč. slovesa poručil, či k podmětu slovesa přinésti; měl přinésti šaty svoje (sluhovy) či šaty královy? Pod. ve větě: Ježíš řekl zástupu jdoucímu za sebou (Kral., Luk. 7, 9 v pozn.); šli za ním či za sebou? atd.

Starší teoretikové mluvničtí (zvl. V. Svoboda v ČČM. 54, 124 a d.) dokazoval důvody logickými, že v takovýchto případech jest užíti při dalším výraze dějovém (participiu, infinitivu atd.) toho zájmena, které by bylo po právu, kdyby tento výraz dějový se proměnil v sloveso určité (neboli kdyby se takováto věta jednoduchá, stažená, jak se říkalo, rozvedla ve věty dvě). Tedy: Král poručil sluhovi přinésti své šaty = král mu poručil, aby přinesl své šaty, ale: král poručil sluhovi přinésti jeho šaty, má-li to znamenati: král mu poručil, aby přinesl jeho (královy) šaty.

Ve skutečnosti se však jazyk těmito zásadami neřídil a neřídí, věta obsahující v sobě infinitiv, participium nebo jiný výraz dějový cítila se přirozeně vždycky za [283]větu jednoduchou, a kde smysl vyplývající ať ze souvislosti či ze situace nebo z jiných okolností nepřipouštěl okatého dvojsmyslu, užívalo se obyčejně zvratného zájmena, i když podle teorie výše uvedené by byla měla býti náměstka jiná. Bratří píší (Mark. 3, 34): A obezřev učedníky vůkol sebe sedící, řekl (= kteří kolem něho seděli). R. 1453 (Arch. Č. 1, 165) vypovídá svědek v jakémsi sporu: »neb je jim kázal (Hájek z Hodětína lidem z Olešné) sobě slibovati, aby k němu hleděli« (= aby mu slibovali). Tak i v nové době: Národ náš má právo Bohem sobě dané (Pal.), Princ spatřil proti sobě kráčeti muže chudobně oděného (Zeyer) a j.

Vznikla-li by však užitím zvratného zájmena nejasnost, uchyluje se jazyk pro větší zřetelnost od tohoto způsobu a volí buď výraz jiný (na př. Bratří překládají výše uvedené místo Luk. 7, 9 v tekstě: řekl zástupu, kterýž za ním šel) anebo nahrazuje zvratné zájmeno zájmenem určité osoby. Na př.: nebo ten týž Pán všech, bohatý jest ke všem vzývajícím jej (Řím. 10, 12); dědičně vládněte královstvím vám připraveným od ustanovení světa (Mat. 25, 34) a p. Ve větě vyňaté z úvodní studie Šaldovy a položené v čelo tohoto výkladu vzniká kolise mluvnických podmětů ze slova korespondence, které jest významu dějového a má podmět od podmětu určitého slovesa (donesly, t. j. děti) odchylný (Vrchlických korespondoval s jejich babičkou). Užití zvratného zájmena v tomto spojení (donesly mu korespondenci svého otce se svou babičkou) není tedy sice nesprávné, ale mohlo by ovšem způsobiti u čtenáře nedosti informovaného nedorozumění, kterého by bylo možno se uvarovati (dovoleným v tomto případě) užitím zájmena určité osoby: korespondenci svého otce s jejich zvěčnělou babičkou.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 9, s. 282-283

Předchozí Gilbert C. Křikava: Naše Milá Paní — Panenka Maria

Následující Sdělení, sděliti