Časopis Naše řeč
en cz

Básník a mateřský jazyk

Josef Hora

[Články]

(pdf)

-

Tento článek je otisk přednášky proslovené 29. dubna 1938 na večeru Kruhu přátel českého jazyka.

Není vlastně v moci básníka, aby odhaloval komukoli svůj vztah k řeči. Ta mu musí zůstat tajemstvím, nechce-li, aby bylo zrušeno kouzlo mezi ním a jí. Spisovatel, žurnalista, řečník užívá své rodné řeči, aniž si uvědomí, jakým složitým labyrintem prochází, z jakých hlubin váží slova, do nichž vtiskuje své dojmy, svá sdělení, někdy samu svou duši a jindy zas jen plytkost letmého postřehu.

Za starého Rakouska se, tuším, objevovala ve statistických údajích rubrika: Obcovací jazyk. Bylo to laciné východisko z národnostních zmatků a svárů, ale i ukázka, jak všedně, mělce se dívala národně odmocněná rakouská byrokracie na jazykový problém.

Pravda, každý jazyk se zužuje na pouhou obcovací řeč tam, kde běží o to, abych pronesl zdvořilostní frázi, optal se na odjezd vlaku nebo vyplnil nějaký dotazník. Každý jazyk se stává pouhou obcovací řečí tam, kde spolu lidé mluví jen z nudy, aby řeč nestála, aby zabili dlouhou chvíli, jak se říká, kde není mezi lidmi citové a duchovní korespondence, kde nevzrušuje jeden druhého nebo sám sebe otázkou, jež rozvíří celou naši mysl. Řeč obchodu, sdělení tiskové kanceláře, telegraf — telefon bohužel jen někdy — pracují s obdivuhodně nepatrnou a úspornou [162]zásobou slovní a syntaktickou, jakousi mluvenou stenografií. Mnozí trpělivci, ale i odborníci — takže je to asi pravda — vypočítali, že ke každodennímu hovoru potřebujete pouhých několika set slov, kdežto jazykový poklad jich nastřádal tisíce a desetitisíce.

Žijeme tedy ve světě svých konvenčních vztahů jako bídní jazykoví proletáři, proletáři dobrovolní i ze zvyku, o něž sotva kdy zavadí sladké a ohromující poznání mateřštiny. Jdeme hluše a němě kolem ní, a jsou statisíce lidí, kterým by zcela stačilo nějaké nouzové esperanto pro jejich potřeby vyjadřovací.

V té jazykové pohodlnosti a nevychovanosti kotví odpor i mnohého vzdělaného člověka k četbě jen trochu složitějšího písemného díla. Bohatě komponovaný román, báseň, v níž slovo nabývá vyšší funkce než pouhého sdělení, jsou považovány za nestravitelné a nesrozumitelné těmi, kdo jsou doma v kuchyňské češtině, a i náš pravopis považují za zralý pro reformu, ovšem že zjednodušující. Jsme často bohužel i svědky toho, kterak lidé zcela upřímně milující vlast, ba i lidé bojující za nacionalismus píší své útoky na skutečně nebo domněle vlažné Čechy jazykem vetešnickým, odpadkovým, necitlivým. I pro ně často příliš „bujný oř je mluva naše“.

Je skutečně úžasné, jaká propast zeje často mezi naším jazykem písemným a jazykem obcovacím. Zdá se, že spousta lidí vzdělaných je mrtva pro jazykovou tvorbu, že mluví jazykem zmechanisovaným, beze snahy o osobitý výraz, jazykem jakoby rozmnoženým na cyklostylu, tuhým a bez odstínů. To ovšem právě u tak zvané inteligence plyne z pudu napodobovacího, z nedostatku vlastního myšlení po svém. Dokonce i ctitelé individualismu, kteří si tolik zakládají na své vyšší odlišnosti, mívají začasté jazykovou kulturu zcela stádnou, zatím co lidé prostí mluví řečí jadrnou, pojmově čistou.

Mluví se u nás často o literární řeči jako o řeči papírové a radí se jí, aby brala pilně ze zásob řeči hovorové. Ano, ale nesmíme míti při tom na mysli třeba naši pražskou češtinu, češtinu zbohatlého velkoměsta, jež si vytváří rychleji hodnoty hmotné než hodnoty duchovní. Jsme v ní zabořeni po kolena a ven[163]kovan, Moravan, jenž přijde mezi nás se svými správně vyslovovanými koncovkami, připadá nám, kteří říkáme „dlouhej, krátkej, dobrej den“, jako by spadl s měsíce. Ale myslím, že ani v tom, ani v trivialitách, jež přejímá tuctový inteligent z argotu, není zlo největší. Zlo je vskutku v tom, že polovzdělaný dav žije jednak vykořeněn ze své mateřské, většinou venkovské řeči, jednak životem prázdným, napodobivým, vyčteným z novin. Zapomněl na řeč svého dětství a nikdy si nevytvořil řeč svého mužství.

Začněme od učenců, kteří mimo své odbornictví znají z jazyka pramálo, a skončeme úředníkem, jenž četl svou poslední vážnou knihu jako předmaturitní pensum, připočtěme k nim ty, kteří krčí rameny nad moderní poesií a neznají starou, i ony, pro něž žádné proč není tak znepokojivé, aby je donutilo mysliti po svém, — a dojdeme k řetězu lidí, kteří vystačí s těmi dvěma sty slov, nepřátelskými jakémukoli pojmu, jehož složitost se do těchto dvou set nevejde.

Neobviňuji jako soudce, jehož kvalifikace je beze skvrny. Spíš jako jeden z těch, jehož lze snadno přistihnout ve zlém. Náš rychlý život klouže po povrchu a i český básník bývá básníkem jen v požehnaných chvílích, kdy genius řeči do něho vstoupí v tichu a samotě.

V tichu a samotě říkám, ačkoli plameny jazyka šlehají nejvýše na tržištích, v divadlech, v parlamentě, v kruhu přátelském a diskusním. Ano, tu šlehají plameny jazyka jistě nejvýše. Ale pokud jsou živé a bezdýmné, vyrostly z kořenů ticha a samoty, odtamtud, kde se rodí úrodný neklid srdce a ducha a smyslů. Může to být ticho v lesích a na horách, kde k nám mluví příroda a nutí nás obdivovat se a ptát se. Za mlčenlivých jiter a odpolední na vrších, kdy nás nežene, nýbrž jen doprovází čas, kdy zníme spolu s rytmem růstu a pohybu kolem sebe a nacházíme své nitro připraveno k přijetí otázek, k závrati nad tajemstvím. V takových chvílích jsme jako děti, jež dovedou žvatlat a vést rozhovor i s dřívkem i s kamenem, jako bytosti, které ještě neztratily dar úžasu a enthusiasmu a dovedou viděti nově a po prvé. Tu ještě není nic hotového na světě ani [164]v nás, všecko se teprve rodí a pučí. „Každý den je nové začínání, každým dnem se člověk rodí zas…“ Každým dnem bychom měli nalézat táž slova jinak osvětlená, týž rytmus věcí a událostí ozářený dechem nového času.

Divadlo literatury a divadlo poesie není než takové věčné obnovování a omlazování slova, jehož hlásky se nemění, ale smysl se zjinačuje, a proto i rytmus a intonace se mění. Lyrická slova jako mládí, láska, svoboda, růže, sen jsou odedávna. Ale měli bychom míti dar vidět je vždy jinak v jiném čase, nevyslovovat je přízvukem mrtvých a v starých řadách. Řeč nám nebyla dána do úst proto, aby nás vázala zděděnou představou, nýbrž aby nám sloužila k svobodnému vybavování světa a duše. V kontinuitě slova láska je jistě podstata křesťanství, v kontinuitě slova svoboda je snad podstata češství, v kontinuitě slova řád je sama podstata společnosti. Ale my dnes slyšíme jinak i slovo svoboda i slovo láska i slovo řád než naši předkové, a to nejen proto, že žijeme v jiných podmínkách hmotných, nýbrž i proto, že je stále se obnovující řeč a řeč básnická především uvádí do jiných a jiných vztahů.

Mluvil jsem o tichu a samotě, v nichž se rodí básníkovo slovo k své plnosti a zvučnosti. Ale je ještě vyšší ticho a vyšší samota než ony doslovné někde na horách. Jsou to ony, k nimž se můžeme, zasloužíme-li si jich, dobrati i na městské křižovatce, všude tam, kde víří vskutku nejvýše lidské dění. Jsou to ticho a samota vysokého napětí, jehož transformátorem se stává lidská duše, dovede-li ovšem právě zachytiti jiskru a uniknouti dýmu. Z tohoto ticha vysokého napětí se rodí i nová básnická řeč, mateřština dneška, ona čeština, jež neztrácí nic z dědičného rytmu, ale vede jej a přetváří jej k nové ohebnosti slova, k barvě nového obrazu, k zalkání nové melodie, k novému kontextu.

Tříšť dojmů a obrazů, jež vám tu podávám místo přesných pojmů a definic, je něčím, co mě provázelo od mých lyrických počátků. Básníkovi samotnému — řekl jsem už — je těžko uvědomovati si proces, jímž se v něm sen mění v řeč, proces, jenž [165]ho nutí učiniti rodný jazyk prostředníkem mezi přetlakem sdělujícího já a světem.

Je v samé podstatě poesie, že je v ní něco iracionálního. Že zámysl básníkův se často nekryje s dílem. I slovo a jeho básnický sklad lze ovšem rozanalysovati ex post (právě tak jako řemeslný výrobek) a stanoviti jeho zákony. Lze určit vědecky vznik slova a obrazu a symbolu, ale nelze je touto cestou stvořit.

Naše řeč je kus společenské dohody, lidské přírody i zámyslu prozřetelnosti, jenž jí vládne. Sjednotila národy, naučila je milovati blízké, vytvořila družnost, ale i zápas a rivalitu. Modlili jsme se jí modlitbu lásky k bližnímu a odpuštění, ale zpívali jsme jí také: „bijte, zabijte, nikoho neživte.“ Naříkali v ní chudí, ale i ti chudí a právě oni ji zformovali v lidovou píseň, v jediné opojení z krásy a závratnosti světa.

Teprve tenkráte, kdy se změnily němá hrůza a úžas a okouzlení v znak slova, vyrostlo bájesloví a náboženství. Teprve tenkráte, kdy se člověk dovedl pomodlit, povýšil sám sebe Bohem. Vtělil do jazyka rytmus svých úkonů, zachoval je jím svým potomkům. Po tisíciletích nám zní staročeský chorál a tisíciletá cesta národa zpívá z jeho reprodukce.

Je něco iracionálního v poesii jako v naší řeči. Proč mě okouzlilo kdysi v terstském přístavu slovo Helouan, když loď, jež tento nápis nesla, byla stará a špinavá? Proč jsem jako lyrik vzplál láskou k Italii a k slunci na jejích chrámech právě onoho roku, kdy kladli dělníci kytice na ono místo u Tibery, kde byl před měsícem zavražděn Matteoti? Proč se moje mateřština rozhořela barevnou fantasií nad pohodou klasické země, ačkoli rozum ji ochlazoval? Bylo to jen proto, že se jižní země položila jako konejšivá dlaň na mé nervy? Či spíš proto, že moje řeč ve mně volala po českém echu světlých jižních krajin, že chtěla ve mně přejmenovat tuto zemi, nasáknout jejím sluncem?

Proč jsem ze sovětského Ruska vedle ozvuků revoluce přinesl do své poesie především ohromující mě obraz času nad světem, vidinu zcela nepolitickou, téměř metafysickou? Mysli, básníku, [166]jak chceš, a hlasuj, jak chceš, — jakmile přijde chvíle, strhne tě do svého víru jediné kouzelné slovo z rodné řeči, udá ti rytmus a vládne tebou, protože je to slovo, jež čekalo na dně tvé mateřštiny, aby tě vyplnilo jednoho dne celého tajemnými zvuky, jimž jsi neodolal.

Ale mohlo by se zdát, že řeč je svůdce, jenž vede člověka napříč jeho duchu a víře. Nikoli. Slovo je to v básnících, co uhaduje za ně, kam míří jejich proud, řeč, jejíž zvuk je napojen vyzníváním jejich nejvnitřnější pravdy, — berou-li je ovšem jen jako dar, jehož si musí zasloužit a jejž uchovávají v sobě jako obraz čistoty a světla uprostřed kalu a mlhy.

Je pro básníka zbytečné, aby chválil a doporučoval svou mateřštinu těm druhým. Je jeho jediným nástrojem, ovšem, ale je víc: je jeho jediným cílem. I kdybych uměl tou měrou jinou řeč, mohl bych stále psáti jen tou jedinou, protože jedině strom této řeči zvučí duchem, v němž jsem se zrodil, s nímž jsem se přel, u něhož mi šuměl nejen domov, nýbrž i svět.

Rodná řeč je básníku ovšem nutností, nikoli fetišem.

Žijeme v těžkých dnech, kdy se snadno zamilováváme opičí láskou do domácích fetišů, stejně jako jsme se někdy zamilovávali do fetišů cizích. Užitečnější bude, když se přičiníme všichni, abychom byli své řeči důstojni. Abychom nezrazovali to všechno veliké, co jí bylo vysloveno. Abychom si uvědomili, že dobře česky mluvit znamená především svobodně česky myslit.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 161-166

Předchozí Rud. Kout: Šilingr, šilinkovati

Následující František Křelina: Jazyk české prózy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1