Pán a milostpaní

K. E.

[Short articles]

(pdf)

-

K Trávníčkovým příspěvkům v dubnových Lidových novinách o našich titulech rád bych poznamenal: Je charakteristické, že se v našem jazyce nevytvořil způsob, jak oslovovat cizí pány a paní, jejichž jména ani titulu neznáme. Musel to být vždy určitý pán a určitá paní, samotné zavolání „pane!“, „paní!“ se neujalo a dodnes cítíme, že tak vážně nikoho osloviti nemůžeme. A dodnes jsme také často na rozpacích, jak v takovém případě zavolat, nechceme-li být banální nebo vulgární. Náš společenský život, který nemá tradici velkou ani dlouhou, projevuje touto mezerou, že se u nás nijak zvlášť necítila potřeba oslovovat neznámé pány a paní. Když v minulém století začínal živější český společenský život, byli to patrně s počátku samí lidé známí, kteří na dlouho vystačili se svým srdečným venkovským chováním sousedským. — Proti naší „milostpaní“ bych měl ještě jednu námitku. Cizinec, který delší čas žil v našem prostředí, řekl mi jednou: „U vás je milostpaní každá —“, neřeknu už raději kdo, abych onen nižší společenský stav zbytečně ne[160]dráždil. Musil jsem mu dát za pravdu a stále více cítím, že jsme si tu milostpaní hodně zprofanovali. Chci-li dnes některou dámu oslovit skutečně krásně a upřímně, musím se vrátit k prostému slovu paní. Naší milostpaní pokazily hodně reputaci samy naše milostpaní, z nichž mnohé si tento titul nechutným způsobem vynucují anebo by se tímto titulem rády kastovnicky rozlišovaly. Je v tom titulu dnes už málo vznešenosti a mnoho plebejství. A je to zároveň příklad pro nelichotivé svědectví o našem společenském životě, v němž se snahou po demokratické prostotě, jednoduchosti a rovnosti podivně kontrastuje hnidopišská záliba v prázdných titulech.

Naše řeč, volume 22 (1938), issue 5, pp. 159-160

Previous Hustohustý

Next —i—: Skloňování podst. jména „lexikon“