Naše Milá Paní — Panenka Maria
Gilbert C. Křikava
[Short articles]
-
V novějších náboženských pojednáních se dočítáme častěji o »Naší Milé Paní«. Vzdělanec podle pravopisu (t. j. podle velkých písmen) pozná, že je ten výraz vlastně jméno vlastní. Ale obyčejný lid tomu neporozumí, bude mysliti, že je řeč o nějaké milé, laskavé, hodné manželce pánově, o nějaké milé hospodyni. Čte-li však o kostele Naší Milé Paní, bude mu ta věc tím podivnější.
Komu není duch jazyka českého cizí, kdo má cit pro správnost mateřské řeči, pozná hned, že v tom vězí nějaká cizota.
Naše Milá Paní je otrocky doslovný překlad německého unsere liebe Frau, což souvisí s francouzským Notre Dame.
Český lid se vyjadřuje takto: Panna Maria, matka boží, rodička boží, a chce-li mluviti něžně, jako na př. často v písních nábožných, říká Panenka Maria. Německé Liebfrauenkirche nebo pouze Frauenkirche znamená chrám P. Marie, chrám matky boží, chrám mariánský. Ulice, kde takový chrám stojí, nazývají Němci často Frauengasse. To je česky nikoliv Panina ulice, nýbrž Mariánská ulice. Frauentag je den, svátek P. Marie, svátek matky boží. Třeba jest, abychom myslili po česku, kde vyjadřujeme pojmy náboženské, a dali výhost všeliké cizí otročině.
Nad slovy »Panenka Maria« se před několika lety rozčiloval v jistém nyní již zaniklém časopise tak řečených katolických modernistů dopisovatel; prý ho to vždy jako bodne, když to slyší. Ale slovo panenka neznamená jenom loutku na hraní, nýbrž je skutečně výrazem něžnosti. Známa jest přece národní píseň »Kdybys měla, má panenko, sto ovec«. Podobně, když se rozstůně dívčinka, ptávají se jí: »Co pak je ti, má panenko?« Jiný příklad nemístného odsuzování zdrobnělého jména: V Čechách se často nad tím pozastavují, že lid na Moravě, a to až i na samých hranicích českých, jmenuje kněze »panáčkem«. A to slovo je jenom důkazem tisícileté vděčné lásky moravského lidu k prvnímu hlasateli křesťanské víry, sv. Cyrillovi (Kyrios = pán, Kyrillos = panáček).[1] Každá řeč má svůj způsob vyjadřovati se. Často bývá různý způsob i v různých krajinách téže řeči. V Čechách na příklad říkají bohoslovcům majstr, pan majstr. To je na Moravě neslýchané. Také pan páter, [282]jak se v Čechách říká kaplanům a vůbec mladým kněžím, je na Moravě nezvyklé. U Němců (kromě krajů v Čechách) znamená Herr Pater pouze kněze řeholního, vyjma řeholní kanovníky a kněze řádů rytířských, kteří se netitulují Pater, nýbrž Herr (pan). Proto nebudeme sice zaváděti do spisovné řeči bez potřeby výrazů krajových, ale také se nebudeme posmívati tomu, jak zbožný lid vyjadřuje své náboženské pojmy. Spíše budeme na rázovitém vyjadřování lidu řeč brousiti a šlechtiti. Proti pověrám lidu bojovati, to je věc záslužná. Proto je na př. taková Hoferova knížečka o kopaničářských bohyních tisíckrát užitečnější, nežli posmívati se tomu, že lid říká: Panenka Maria. Možná, že až nastanou čilejší styky se Slovenskem, kde se hojně užívá slov zdrobnělých v řeči něžné, nebudou nám ani naše v lidu vžité české zdrobněliny odporné. Zbytečných jmen zdrobnělých v řeči obecné užívati ovšem nedoporučujeme (viz »Naši Řeč«).
[1] [Tento výklad by ovšem musil býti potvrzen něčím z dějin tohoto slova, na př., kdyby se ukázalo, že skutečné jméno Cyril znělo někdy po česku také Panáček anebo nějak podobně, tak jako jméno Metod, Metoděj (podle nesprávné etymologie, která v něm hledala lat. metus, metuere) bylo překládáno »Hrozňata, Hroznata«, později »Strachota«. Zatím bychom viděli v slově »panáček« zdrobnělý tvar slova »pán«, vyjadřující oddanou příchylnost ke knězi vůbec; zrovna tak se říká synáček, zeťáček, kmocháček, bracháček a podobně. Red.]
Naše řeč, volume 2 (1918), issue 9, pp. 281-282
Previous »Čechoslováci«, »čechoslovácký«
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1