Simultánní zástavní právo

Dr. Hynek Bulín st.

[Články]

(pdf)

-

V kulturní kronice „Lidových novin“ nedávno pod tímto nadpisem prof. dr. František Trávníček uveřejnil úvahu, v níž se přimlouvá, aby se místo cizího výrazu „simultánní“ právo zástavní užívalo v českém překladu slova „několikanásobné“. Nemohu se k jeho návrhu připojiti, ač uznávám, že ho autor hájí filologicky velmi důmyslně a zdánlivě přesvědčivě; ale jeho úsudek neobstojí, přihlédne-li se k věci, jejímž symbolem — používám výrazu autorova — má býti navrhované slovo. I když je pravda, že z většiny slov neplyne jejich věcný význam, musí zejména zákonodárce pro právní pojmy, které upravuje, voliti takové názvy, aby jimi byly pojmové představy vyjádřeny co nejurčitěji. Takového účinku však nemá slovo „několikanásobný“, jež prof. Trávníček pokládá za nejlepší; ba naopak: toto slovo by přímo odporovalo pojmu, který jím má býti vyjádřen. Tento svůj názor chci stručně odůvodniti.

V právní vědě se užívá slova „simultánní“ již po staletí nejenom o zástavách, nýbrž i o jiných věcech, které jsou předmětem společného užívání; tak se mluví na př. o simultánních chrámech, jichž užívá společně několik církví, o simultánních zvonech, kterých může používati několik právních podmětů, o simultánních hřbitovech (pro příslušníky různých vyznání), o simultánních školách (společných různým národnostem nebo vyznáním). Ve všech takových případech pozbylo slovo „simultánní“ svého původního významu „současný“ a změnilo se v pevně ustálený výraz pro věc společně užívanou. V právu zástavním se pojem slova „simultánní“ ustálil také zcela určitě, ovšem podle povahy věci jinak. Tu musím připomenouti, že pro právníka simultánní není právo, nýbrž nemovitá zástava, která jest jeho předmětem; proto také naše zákony nemluví o simultánním poměru v předpisech, kterými jest upraveno právo zástavní (§ 447—471 ob. zák. obč.), nýbrž v právu knihovním, v němž se normují zápisy zástavního práva na jednom tělese knihovním nebo na dvou, eventuálně na několika [38]takových tělesech (§ 15, 106—114 knih. zák.). Zástavní právo jest jediné; hypoték však může býti několik, a to zřízených současně nebo v různých dobách, na nemovitém majetku téhož dlužníka nebo několika vlastníků. Za touž jedinou pohledávku téhož věřitele (věřitelem může ovšem býti i několik osob zároveň) je tedy zřízeno několik zástav nemovitých, které všecky dohromady jsou zastaveny za týž dluh. Tato zástava je tedy společná, a o ni právě jde. Nazve-li se tímto jménem, srovnává se slovo jako její symbol úplně s věcí, i kdyby to byl název úplně nový; tím více však, je-li to pojmenování, které se vžilo a jehož se dosud užívalo o pojmu zcela určitém, i kdyby snad nevystihovalo přesně podstaty věci (sr.české překlady knihovního zákona). Také české komentáře užívají vesměs pojmenování „společné hypotéky“. Jen ojediněle jsem četl název „zástava pospolitá“.

Zato by výraz „několikanásobný“ přímo odporoval pojmu, který by se jím měl vyjádřiti; toho se však v právu musíme vystříhati. Nejsem filolog, ale pokusím se své tvrzení dokázati způsobem laickým. Řekne-li se, že má někdo několikanásobnou zástavu za svou pohledávku, vyvolá tento „symbol“ zajisté představu, že je těch zástav víc než dvě; tak aspoň rozumíme slovu „několik“ my právníci (sr. na př. výklad slov „více lidí“ z německého „mehrere Leute“ v rozhodnutí čís. 2657 sbírky Vážného). Pro pojem „simultánní hypotéka“ však stačí už zástavy dvě, jak plyne přímo z doslovu § 15 knihovního zákona. Tak by výraz, který navrhuje prof. Trávníček, přímo odporoval jasné definici zákona.

Soudím však, že by ani o třech i více zástavách nebylo lze říci, že je to zástava několikanásobná; vždyť je to jenom zástav několik a schází měřítko, čeho by byla taková zástava násobkem. Každému by se při tomto pojmenování vybavila představa, že je to několikanásobné zajištění věřitele, hledíc k velikosti jeho pohledávky; zatím však není vyloučeno, že by ani taková „několikanásobná“ zástava nebyla zajištěním vůbec, hledíc na knihovní pořadí zástavního práva a na cenu všech společných zástav dohromady. (Že o „několikanásobném“ právu nelze vůbec mluviti, uvedl jsem už na začátku.)

K svému odůvodnění uvádím ještě tento nikoli řídký případ: Někdo má svou pohledávku zajištěnu na jediném tělese knihovním, na př. na půlláně. Od tohoto tělesa majitel při parcelaci odprodá deset pozemků různým majitelům; tyto pozemky se od původní jediné hypotéky odpíšou — řekněme — do osmi nových vložek knihovních. Na všecky se podle zákona [39]převede zástavní právo z kmenového tělesa jako na vložky vedlejší. Věřitel bude tedy míti místo původní jediné zástavy hypoték devět; ale bude míti zástavu několikanásobnou místo dosavadní jediné? Ta přece zůstala stejná.

Myslím tedy, že zůstaneme při starém názvu „společné hypotéky“.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 2, s. 37-39

Předchozí Antonín Opravil: Proč pěší pluk 7 „Tatranský“ a ne 7. pěší pluk „Tatranský“?

Následující Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematických značek a výrazů