Časopis Naše řeč
en cz

Cennina

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pan dr. Ludvík Henzl, poštový radca a přednosta oddělení III a bratislavského ředitelství pošt a telegrafů, píše: „V snahe zaviesť správne slovenské písanie slova cennina, jedného z najčastejších slov v odbornej poštovej terminologii, obrátil som sa o radu na tunajšiu Učenú spoločnosť Šafaříkovu a na Maticu slovenskú v Turč. sv. Martine. Obidve [281]inštitúcie odpovedajú, že slovo cenina treba písať s jedným n. Je to v shode s Pravidlami českého pravopisu z r. 1921. Naše řeč doporučovala opätovne, naposledy v predošlom ročníku, písať cennina, teda dve n. Příruční slovník jazyka českého pozná tiež len tento spôsob písania. Ako dlhoročný odberateľ Našej řeči i Příručního slovníka osmeľujem sa pýtať, či je mluvnicky odôvodnené písať toto slovo v každom znení šťátneho jazyka inakšie.“

Informace, které p. dr. H. ze svých slovenských pramenů dostal, znějí: „Slovo cenina treba písať s jedným n, a nie s dvoma (cennina), a to preto, že ide o slovo utvorené priamo z podstatného mena cena, a nie z prídavného mena cenný.“ — „Treba toto slovo písať s jedným n, ceniny, lebo skupina slov s dvoma nn, ako na pr. denník, cenník a pod., píše sa podľa Pravidel teraz zjednodušene deník, ceník, teda i ceniny.“

Máme o slově cennina mínění jiné. Především se nám nezdá, že by slovo cennina bylo odvozeno přímo ze jména cena. Z podst. jmen se příponou -ina tvoří zpravidla jména hromadná, na př. družina (= druhové), dubina (= duby), bučina (= buky), březina (= břízy)[1] a pod., nebo jména znamenající místo, na př. otčina, domovina, dolina atd., často se tento význam místní vyvinul z významu kolektivního, na př. dubina (= dubový les), březina a pod. Slovo cennina se ovšem nehodí do žádné z těch dvou kategorií, nýbrž je to zřejmě slovo toho typu, jako jsou jména většina (co je větší), cizina (co je cizí), třetina (t. j. třetí část), novina (co je nové), slabina, rostlina (co rostlo) a pod., tedy jména odvozená příponou -ina ode jmen přídavných. Je tedy základem tohoto slova zcela nepochybně příd. jméno cenný, nikoli podst. jméno cena. Dovolávat se pro zjednodušení skupiny nn předpisu Pravidel týkajícího se slov s příponou -ík (deník, ceník a pod.) a jejich odvozenin nelze, neboť Pravidla jej výslovně omezují jen na tato slova, a je tedy jen neodůvodněné rozšiřování onoho předpisu, jestliže se vztahuje i na slova s jinými příponami. Píše se tam doslova (§ 20, 3): „Ze jm. přídavných služebný, zahradní… jsou podstatná mužsk. služebník, zahradník…, žensk. služebnice, zahradnice atd. Podle toho by také mělo býti náležité cenník (z cenný), denník (z denní), nádenník, kamenník, kominník, zvonník, čalounník, bubenník, varhanník…, a ovšem také nádennice, kamennice…, nádennický, kamennický…, kamennictví…, nádenničiti atd. Ale tu ovládl obyčej, psáti jen -n- místo -nn-, tedy -ník místo -nník atd., na př. deník, nádeník, kameník, kominík, zvoník, sluník, čalouník, bubeník, varhaník, čtvrtláník, kopiník… a ovšem také nádenice, okenice…, nádenický, stranický…, nádenictví…, nádeničiti atd.“ Zcela obdobné poučení podávají také Pravidlá slovenského pravopisu § 26, [282]3. Jako tedy nemůžeme toto pravidlo rozšiřovat na př. na podst. jméno cennost a psáti je s jedním n, stejně není důvodu k tomu, aby se rozšiřovalo na jméno cennina. Proto přijal Příruční slovník jaz. českého toto znění za správné, a ono bude doporučeno — ve shodě s odborným poštovním slovníkem Alšovým a Karáskovým — také novým vydáním Pravidel. Není snad ani třeba říkat, že by bylo dobře, kdyby tu obě znění státního jazyka měla pravopis stejný.


[1] Sem náleží nepochybně též jméno kamenina, odvozené ze jména kámen (hmota, látka podobná kameni), nikoli z příd. jména kamenný, neboť bychom potom musili předpokládati pův. význam „věc z kamene, kamenná“, a ten se zajisté k slovu kamenina nikterak nehodí.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 9-10, s. 280-282

Předchozí kvh. (= Kvido Hodura), V. Š., Š.: Z našich časopisů

Následující O sto šest

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1