Časopis Naše řeč
en cz

Rabíndranáth Thákur

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V. Lesný, Rabíndranáth Thákur (Tagore). Osobnost a dílo. Nakladatel J. Šnajdr, Kladno. 1937. Za 33 Kč.

[266]Před devíti lety podával V. Ertl v NŘ. zprávu o knize V. Lesného Duch Indie a velmi pochvalně se vyslovil o její stránce obsahové i formální. Dnes, když posuzujeme nejnovější dílo Lesného, důkladnou monografii o největším bengálském básníkovi Rabíndranáthu Thákurovi, můžeme bez výhrady tuto chválu opakovat. Jeť to kniha psaná zřejmě hlubokým znalcem Indie a při tom básnicky založeným milovníkem Thákurova slovesného umění. Lesný, indolog Karlovy university, není jen theoretickým odborníkem; dvakrát si zajel do Indie, aby ji poznal z vlastní zkušenosti, a přes rok pobýval v slavném Śántinikétanu u Rabíndranátha Thákura. Poznal dokonale prostředí, v němž tento básník žije a pracuje, a vžil se do bengálské kultury a literatury tak, že velký básník sám mu vydal toto vysvědčení: „Je přímo zázračné, jak jste v krátkém čase vnikl v srdce bengálského jazyka a v mé spisy.“ Proto podává tato kniha Lesného českému čtenáři autentické poučení o rozsáhlém okruhu politických a kulturních otázek, do jejichž řešení Thákur zasahoval, a hlavně ovšem o jeho básnickém díle samém. A protože je Lesný také znamenitý vypravěč, čte se jeho výklad místy jako poutavý román; k tomuto dojmu přispívá též chronologické uspořádání osnovy a množství ukázek, které z této monografie činí zároveň výbor nejkrásnějších částí Thákurova díla.

Předmět výkladů prof. Lesného je pro českého čtenáře jistě velmi exotický. Autor tuto exotičnost zevně zdůrazňuje ještě tím, že u jmen vlastních zachovává původní znění, a to i u takových jmen, která jsme — zpravidla vlivem anglické transkripce — zvyklí vyslovovat svým způsobem, na př. Kalikátá (Kalkuta, angl. Calcutta), Himálaj, Afghánistán, Kárójár (angl. Karwar), Paňdžáb, Paláśí (angl. Plassey) atd. Také názvy Thákurových spisů a vůbec všechna jména bengálská uvádí Lesný v původním znění, takže je čtenář ustavičně opřádán orientálním kouzlem slov tak podivuhodně zvučných, jako je Ačalájatan, Annadábábu, Bálmíkipratibhá, Bibidhárthasangrah, Čandradvíp, Čattópádhjája Niśikánta, Harasundarí, Gándhárírábédan, Surindramóhan atd.[1] Hlavní pozornost autor ovšem věnuje vypsání cesty, po níž se bral duchovní vývoj Thákurův, a vylíčení prostředí, v němž tento básník žije. Jasně a přístupně nás seznamuje s hlavními, leckdy hodně spletitými problémy indické politiky a filosofie náboženské, vlastním výkladem i překladem charakteristických ukázek přibližuje nám subtilní svět Thákurovy mystické poesie a podává nám i obraz indické přírody tam, kde ho thema knihy vyžaduje.

A přece i v tomto vzdáleném prostředí přes veškerou jeho exotičnost shledává český čtenář mnoho rysů blízkých, připomínajících [267]historii a kulturu naši; za jednu z hlavních předností této knihy Lesného pak pokládám snahu, zdůraznit právě tyto shodné znaky dvou sobě cizích kulturních oblastí a v duchu nejčistší nauky Thákurovy budit vzájemné porozumění a nesobecký zájem mezi rozličnými národy. Tak hned v úvodní, historické kapitole překvapuje shoda indických poměrů s našimi národními dějinami v úsilí nalézti a uplatnit pravé náboženství, založené jen na harmonickém vztahu mezi člověkem a božskou svrchovaností. Tato shoda je tím nápadnější, že i v Indii se problémy náboženské nerozlučně prolínají s problémy sociálními a politickými, jako tomu bývalo v minulosti u nás. V díle Thákurově objevuje Lesný především mnoho prvků společných s dílem Otakara Březiny (tomuto thematu věnoval zvláštní pozornost už také v díle Duch Indie); to je arci zcela přirozené, neboť Březina se učil také na filosofii indické, a proto ani nepřekvapuje, když stejně jako Thákur „pozdravuje smrt s vděčným uspokojením hospodáře, který dobře hospodařil a který nyní přehlíží žeň svých let, než svá pole s jejich tajemným bohatstvím dá svému synovi“, nebo projevuje víru ve věčné putování duší. Pozoruhodno však je, že oba básníci dospěli od své poetické činnosti ke zkoumání podstaty umění a jeho místa v lidském životě a tím zároveň k útvaru filosofického essaye. Ale analogií s českým básnictvím je daleko víc. Smířlivý Thákurův názor na konec pozemského života lidského má přesnou obdobu nejen u Březiny, nýbrž i u Viktora Dyka („Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst. — Jsi článek řetězu. A nejsi poslední. Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň času. Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední. A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu“) a u Jiřího Wolkera (v známé básni „Umírající“: „Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění, jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho, snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení, smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého“). Wolker má s Thákurem společný i svůj dětinský přímý poměr k věcem: pro oba ty básníky je bůh utajen v každé věci, „je dechem všeho dechu“, a proto jej objevují i v nejvšednější lidské skutečnosti. Básnickou touhu A. Sovy, nebýt spoután mezemi tohoto světa a moci neustále se obnovovat v svém životním díle, připomínají Thákurovy verše v básni „Divá naděje“ (ze sbírky „Mánasí“, Touha srdce), v nichž se básník svěřuje, že „jeho srdce je týráno vzdornou žízní po prostoru a touhou střásti se sebe spoutanost života“, atd. Thákurovo úsilí o národní indickou školu, ztělesněné ideálně v jeho škole v Śántinikétaně, připomíná zase velmi živě vychovatelské dílo Jana Amose Komenského. A konečně s T. G. Masarykem sbližuje Thákura přesvědčení, že násilné methody sice porušují smysl dějin jeho národa a že třeba připravovat a podporovat sociální evoluci, nikoli politickou revoluci, ale [268]že je možno i nutno utéci se k síle, je-li toho třeba pro službu pravdě a svobodě; pramen tohoto Thákurova názoru je v domácí filosofii Bhagavadgíty. Je tedy těch shod tolik, že mohou v českém čtenáři vzbuditi opravdový zájem o dílo toho velkého básníka bengálského.

Nejvíce nás však u Thákura zaujme jeho velká láska k mateřskému jazyku a jeho neúnavné úsilí o rozvoj literárních možností bengálštiny. I v tom nám připomíná Thákur naše vlastní poměry, neboť podobně jako naši národní buditelé je básníkem i učitelem, kazatelem i bojovníkem v jedné osobě; jako oni bere na sebe těžký boj za svobodný rozkvět jazyka politicky brzděného ve vývoji a úmyslně vzdalovaného z veřejného života, jako oni hledá proň oživení a povzbuzení v době staré a v ústech lidu. Když se v osmdesátých letech minulého století začalo v Bengále mocněji probouzeti národní vědomí a vynikaly silné snahy o duchovní, sociální i politické obrození Indie, připojil Rabíndranáth Thákur první k požadavkům národní soběstačnosti, sebedůvěry a lidové osvěty také požadavek zvláštní, aby byla pěstována rodná řeč. Se svým bratrem Džjótirindranáthem se pokusil založiti „Akademii slovesného umění“, která by bděla nad vývojem národní literatury a literárního jazyka a zároveň pomáhala řešiti hojné problémy moderního bengálského jazyka, zvláště užívání nových výrazů technických, přejímání cizích (hlavně anglických) slov a vyrovnávání spisovného znění domácích názvů zeměpisných se zněním ve výslovnosti příslušných nářečí. Ale definitivní podoby nabyla tato bengálská akademie teprve r. 1894. Aby se přiblížil chápavosti lidových vrstev, užil Thákur i v básnické sbírce („Kšaniká“, Prchavost) mluvy lidu v neobvyklé míře, a když mu kritika vytýkala vulgárnost, bránil se s hlubokým přesvědčením o správnosti své methody. Živou mluvu hlavního města země, Kalikáty (Kalkuty), vzal za základ svého literárního jazyka a tím dal pevný směr vývoji spisovné bengálštiny. Jak silně záleželo Thákurovi na mateřském jazyce, ukazuje zvlášť přesvědčivě spis „Sabdatattva“ (Theorie slova), v němž se obírá hlavně výslovností a mluvnicí bengálštiny, a to se znalostí a podrobností podivuhodnou, jak svědčí ukázka přeložená Lesným. Pěstovat jazyk mateřský je Thákurovi přední zákon národní, neboť „mateřský jazyk je to, co dítěti mateřské mléko, jen tokem mateřského jazyka lze se dostati k moři světové lidské kultury“. Tak se Thákur, ušlechtilý hlasatel lidskosti a dokonalý básník, stává příkladem i na poli péče o spisovný jazyk.

Bengálština je — podle slov Lesného — jazyk neobyčejně bohatý, velmi melodický a stylisticky rozvinutý. Anglický misionář William Carey o ní na počátku 19. století prorocky prohlásil, že „bude-li skutečně řádně pěstována, nebude překonána žádným jazykem, co krásy a jasnosti se týče.“ A mluva prvního velkého spisovatele mo[269]derního Bengálu, Bankimčandry Čattópádhjáji (angl. Chatterjee), je nazývána „nejsladším hlasem, který kdy prózou promluvil“. Nedivíme se tedy ani nadšení autorovu pro básnické dílo Thákurovo, dílo, jehož přirozená krása jazyková je zvyšována ještě velkým smyslem básníkovým pro hudební melodii a rytmus; sám si k mnohým svým básním dokonce skládal i nápěvy. Ale zato tím více se musíme podivovati umění, s kterým Lesný tlumočí ukázky Thákurovy poesie, texty to po stránce obsahové i formální jistě neobyčejně nesnadné k překládání. Lesný v tom vedle dokonalé znalosti svého předmětu projevuje i stejnou znalost své mateřštiny a s ní zároveň vynikající schopnost stylistickou. Tyto vlastnosti se příznivě obrážejí v celé jeho knize, neboť je psána jazykem vskutku vybraným a po stránce mluvnické velmi čistým. Ojedinělé kazy (ovlivňoval, zmíněné hnutí, vysloveně zatrpklý, nalézt sama sebe, dotyčná země) jsou způsobeny vlivem průměrného, málo dosud pečlivého usu literárního a nemohou samy o sobě zkaziti krásný dojem z tohoto díla, jež nám mohou záviděti i velké národy evropské.

[1] Písmena s tečkou dole, jimiž se označují hlásky cerebrální, přepisujeme z typografických důvodů obyčejnými typy.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 9-10, s. 265-269

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující kvh. (= Kvido Hodura), V. Š., Š.: Z našich časopisů