I. Spokojiti se, spokojený

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Matiční Brus žádal, aby se říkalo spokojenu býti čím, ne s čím. Jazyk obecný i knižný zůstávají však věrny vazbě zapovídané, a novější rádcové jazykoví buď schvalují vazbu obojí (na př. Zenkl), anebo uvádějí jen vazbu s předložkou (tak Mašín), jíž se dnes zdržují snad jen nejpřísnější strážcové jazykové čistoty. U slovesa spokojiti se je v mluvě lidové i v písemnictví obojí vazba v obyčeji: bez násilí dovedeme říci na př. »tím se můžeš spokojiti«, kdežto do věty »tím nemohu býti spokojen« se jaksi musíme nutiti. Již tato věc ukazuje, že otázka, co je zde správné, není tak jednoduchá, jak by se zdálo.

Spokojiti znamená v starší době »učiniti pokojným, uklidniti«, tedy asi to, co dnešní upokojiti, uspokojiti; spokojiti se je k tomu sloveso zvratné, u něhož zasluhuje zmínky snad jen, že znamenávalo také »jíti spat« (vlastně zase »oddati se klidu«). Nikdy se neříkalo po česku potěšiti, upokojiti, uklidniti, rozzlobiti atd. koho s čím, vždy jen koho čím: a tak se tedy také říkalo v starší době jen spokojiti koho čím, na př. »čím vás spokojím?« 2. Král. 21, 3. Podobně se v původním významě jistě říkalo i spokojiti se čím; dokladů po ruce nemám (Veleslavínova věta »hladovité břicho nedá se slovy ani pěknou řečí spokojiti« nepřiléhá a Jungmann ji správně uvádí pod slovesem nezvratným), ale nedovedu si představiti, že by ve smysle dnešního »uklidnil jsem se jeho řečí« naši předkové byli říkali »spokojil jsem se s jeho řečí«. Znám jen doklady, kde při samém slovese spokojiti se není vyjádřeno, čím se »spokojení« stalo (na př. »to uslyšavše, spokojili se a slavili Boha« Sk. 11, 18). Rozumí se samo sebou, že stejné vazby byly také u trvacího spokojovati (se).

Z významu »státi se klidným« vytvořil se při slovese spokojiti se význam »státi se spokojeným« (něm. zufrieden werden, sich zufriedenstellen). Vazba zůstávala táž a říkalo se na př. »spokoj se málem«. Jak jsme řekli, tak se ještě stále mluví i píše: nikterak nucené neznějí přece Mašínovy doklady »spokojoval se vším« (Schulz), »nejmenší spokojit se musili jen drobnými řehtačkami« (Al. Mrštík). Přidává-li se někdy předložka s (»spokojil se s má[265]lem« u Jiráska), je to vazba nepůvodní, která se k slovesu vtírá teprve v době nové (vazbu tu zná teprv Dobrovský): sloveso »spokojiti se« bychom měli pojiti jen se 7. pádem bez předložky.

Kott (3, 570 n.) má ze Skály ze Zhoře doklady s předložkou s, ale sloveso v nich znamená »smířiti se« a vazba předložková je tedy docela přirozená (jak by se mínili s týmž lidem spokojiti; nebudou-li chtíti s nimi se spokojiti). Také v Jungmannově dokladě z r. 1634 (v noci, když se byla s pannami spokojila, vstavši vyjíti chtěla) sloveso spokojiti se znamená »jíti spat«. Starší doklad předložkové vazby u téhož slovesa s obyčejným dnešním významem by byl Kottův doklad z Žerotína, jehož však nedovedu zjistiti.

Slovo spokojen (spokojený) je tvarem trpné příčestí slovesa spokojiti a znamenalo původně »uklidněn, upokojen, uspokojen«. Dokladů s tímto významem nenalézáme v slovnících, ani jich sami nemáme: ale vazba nemohla býti jiná, než byla vazba slovesa určitého, nemohlo se jinak říci, než »pohani byli spokojeni řečí Petrovou; spokojeni byvše řečí Petrovou, slavili Boha« (podle Sk. 11, 18). Ale tento význam se změnil, slovo spokojen, spokojený přestalo býti příčestím, vyjadřujícím jen výsledek slovesného děje »upokojování«, stalo se přídavným jménem, vyjadřujícím trvalý duševní stav »spokojenosti« (v slovenštině v tomto významě žije také slovo spokojný, které i tvarem je jen jménem přídavným). Vazba i při tomto novém významě mohla zůstati beze změny; protože se říká »spokojil jsem se málem«, mohlo se říkati a také se asi říkalo nějakou dobu »jsem málem spokojen, člověk málem spokojený«. Ale vazba tato zanikla a vešla v obyčej vazba předložková (již z Veleslavínova slovníku má Jungmann rčení »s tím, což kdo má, spokojenu býti«). Rčení »jsem spokojen«, vyjadřující trvalý stav spokojenosti, přejalo vazbu jiných výrazů, vyjadřujících také trvalé stavy duševní. »Těším se něčím« znamená »docházím útěchy, potěšení« (těšme se blahou nadějí), »těším se s něčím« vyjadřuje trvalé potěšení, jež mi působí přítomnost nějaké věci. Kott má ze Sušilových písní doklady: »vyšila mu šátečku na dalekú cestečku, aby se s ní těšil«, »tenť [věneček] jest sobě nechala, aby se s ním těšila«); pod. říkáme »zlobím se s tím«, ba i »bavím se s tím«, t. j. »mám s tím stálou zábavu« (něco jiného je »bavím se tím«). Tato nová vazba se ustálila a má obdoby i základy domácí, vazba stará pak dávno zanikla (leda mimo archaismus »málem spokojený«): z toho plyne, že přídavné jméno »spokojený« správně se pojí se 7. pádem předložkovým.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 9, pp. 264-265

Previous Otmar Vaňorný: Slovo o překládání

Next Josef Zubatý: II. Vrstevník, současník