Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Listech filologických 64, 1937, 137 n. píše O. Hujer v článku „Drobnosti gramatické“ mimo jiné také o vzniku d v lidových tvarech sloves otevříti, otvírati: vodevřít, vodvírat. Opravuje mínění Trávníčkovo (Hist. mluv. čs. 1935, 181), že se toto d vyskytuje jen [236]v tvaru odevřít, ale že je i dialekticky jen otvírat, a dokládá příklady z různých navzájem od sebe vzdálených míst (z běžné hovorové mluvy pražské, z nářečí polnického, podřipského, chodského a z nářečí severovýchodních Čech), že výslovnost s d je i v tvaru vodvírat zcela běžná. Ukazuje dále, že se psaní s d objevuje v češtině už dávno, a uvádí doklady ze Životů sv. Otců, z Frantových práv, z Ezopa Prostějovského, ze starých soudních knih atd. Také Jungmannův slovník má staré doklady tohoto d (na př. z Veleslavína, Komenského) a z novější doby možno poukázati na to, že Neruda v těchto slovech velmi často píše d. Podle toho je tedy výslovnost s d hodně stará a ot- se změnilo v od- v slovech otevříti, otvírati patrně už tehdy, když se předpona ot- vůbec měnila v od-, a ne tedy analogií podle ostatních sloves, jak se dosud myslilo (na př. v Hallerově Popisu a rozboru lid. mluvy v pěti podřip. obcích I, 77, v Oberpfalcrově Jazyku knih černých 331). Na rozdíl od ostatních sloves složených s předponou od- nepronikla tato výslovnost u sloves otevříti, otvírati úplně, nýbrž vedle tvaru s od- se udržel i tvar s ot- (v jazyce spisovném se ovšem udržel jen tvar s ot-). Příčinu toho shledává Hujer ve vlivu synonyma otvořiti, v němž se předpona ot- už necítila; slovo to se spíše pojímalo jako o-tvořiti, jak je viděti z toho, že k němu bylo přitvořeno oppositum zatvořiti. Tak se vyvinula ona dvojí výslovnost sloves otevříti, otvírati, kterou vidíme v dnešním českém jazyce.

V pedagogickém časopisu Komenský LXV, 1937, 9n. se pan učitel Jan Fučík z Ivančic v nadpisu svého článku ptá: „Umíme správně česky?“ A odpovídá si ovšem, že nikoli. „Mluvme a pišme správně česky! se ozývá dnes velmi často. Učitelstvo chce mluviti a psáti správně česky, neboť kdo jiný má šířiti správnou češtinu víc než oni. Bohužel v mnoha případech nevíme jistě, co je správné, neboť Pravidla českého pravopisu jsou často v rozporu s Naší řečí, filologický časopis Slovo a slovesnost má v mnohém též své odlišné názory a právě vydávané dva slovníky (Trávníčkův a Příruční slovník Akademie) zase se ve všem neshodují. Kdo tedy má pravdu?“ Dále se autor toho článku přiznává, že si za tím účelem, aby se naučil správně česky, prostudoval spisek prof. Fr. Pulce Mluvme a pišme správně česky! Ale toto studium ho přivedlo k překvapující zkušenosti: „Před tím jsem si myslil, že přece něco umím, ale po prostudování jsem se přesvědčil, že opravdu česky neumím, třebas jsem „české matky syn“ a při tom učitel.“ A nyní uvádí autor na dvě stránky „překvapení“, která při onom svém studiu zažil, a mezi nimi také na př. objev, že nesprávná česká slova a rčení jsou i bleskurychlý, obnos, podpořiti, prvořadý, docíliti, neodvislý, posuněk [237](zde mu asi uniklo, že toto slovo zní správně posunek a proti tomuto znění že není v jaz. spisovném námitek), utnouti (také zde zůstala podstata výtky pro něho i po jeho linguistickém studiu tajemstvím), vývin, držeti se zpátky, uznávati státní zájem jako nejvyšší, dluh obnáší 500 Kč, pobírati plat, zprávy postrádají podstaty, předcházeti někomu dobrým příkladem, v případě, že se to podaří, to je přirozeně obtížné, prodělati těžký život, to je proveditelné, jak se račte jmenovat, rozhodně se tak nejmenuje, v čem spočívá rozdíl, stávající poměry, vlastniti dům, aby se zamezilo stížnostem atd. Z tohoto upřímného přiznání čtenář zajisté poznává, že jeho autor opravdu už měl svrchovaný čas, aby se odhodlal k studiu svého mateřského jazyka. Zdá se nám však, že je nezačal právě šťastně. Pomůcku, z které by se byl mohl poučiti nejspolehlivěji, t. j. Pravidla českého pravopisu, odbyl paušální a nadto nepravdivou výtkou, že „jsou často v rozporu s Naší řečí“ (i kdyby tomu tak bylo, musilo by se to říci právě obráceně), a o jiných dobrých pomůckách, na př. o Gebaurově-Ertlově Mluvnici české, vůbec se nezmiňuje. U autora takto nedostatečně poučeného o českém jazyce, třebas je „české matky syn a při tom učitel“, je ovšem neobyčejnou odvahou, když jako recept k napravení nedostatků ve znalosti jazyka doporučuje nikoli poněkud pečlivější studium české mluvnice, nýbrž — radikální zjednodušení českého pravopisu a mluvnice. „Proto myslím“, píše na konec, „že bychom se už také mohli odhodlati k reformě našeho pravopisu. Nebál se jí Hus, Dobrovský, Jungmann, naši bratři Slováci…, bratři Jihoslované… My však dosud nic“, atd. Za příklad toho, co působí mnoho nejistoty a co by se tedy patrně mělo zreformovat, uvádí zvláště na př. předložky s a z, dvojí rod u podst. jmen (na př. u jména mosaz), psaní složených příslovcí, krácení dlouhé slabiky u podst. jmen ženských, dokonce také vazby pádové: posloucháme rodičů, ale posloucháme hudbu; pozbýti rozumu, ale pozbýti všechny peníze (!); předbíhati události (ne událostem), hleďte to předejíti (ne tomu). A tuto svou thesi o „složitosti češtiny“ dokládá autor popletenou statistikou italského žurnalisty.

Bylo by věru těžko podati výstižnější obraz úrovně jazykové kultury na našich školách, než jaký obsahuje tento Fučíkův článek. Je z něho vidět, že už je nejvýš třeba, aby neplodné kritisování české pravopisné soustavy a mluvnické normy ustoupilo opravdovému studiu jazyka, aspoň na našich školách.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 235-237

Předchozí jh. (= Jiří Haller): Podruzi

Následující „Dnes před sto lety“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1