Časopis Naše řeč
en cz

Podruzi

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Marja Dąbrowska, Podruzi. Cyklus povídek. Přeložila Jarmila Minaříková. Polská knihovna, svazek 2. L. Mazáč v Praze 1937. 232 stran. Za 22 Kč.

Český název tohoto cyklu povídek Marji Dąbrowské (polsky se jmenuje „Ludzie stamtąd“) naznačuje zřetelně prostředí, z něhož spisovatelka čerpá své náměty. Jejími hrdiny jsou téměř napořád venkovští zemědělští dělníci a jejich ženy i milenky. Ze života těchto drobných lidí vybírá autorka souvislé úseky dějů v podstatě všedních a ve vesnickém kolektivu běžných a jich vyprávěním podává neobyčejně živou a přesvědčivou charakteristiku polského venkova se všemi jeho stinnými stránkami sociálními i kulturními. Základní tón těchto povídek je chmurný, neboť se v nich vesměs předvádějí příběhy lidí rozličně stíhaných životem a prostředím. Vypravuje se tu o mladých lidech, kteří dlouho a těžce pykají za příliš bouřlivou a nespoutanou vášeň smyslnou, o rodičích marně hledajících domov, v kterém by se svými dětmi trvale zakotvili, o nevylečitelných mrzácích, kterým život odnímá i poslední maličké potěšení, o starcích, kteří se neradi, ale přece jen neodvratně loučí s životem, o muži, který se vrací z vojny a jehož ženu dítě cizího muže usvědčuje z nevěry, atd. Ale nade vším tím svítí v povídkách Dąbrowské jasné slunce polské venkovské přírody na pozadí svěží zeleně polí, luk a stromů, a to — zároveň se skvělým vypravěčským uměním autorčiným — působí, že ta knížka nezanechává ve čtenáři dojem tíživý; spíše z ní [233]skrytě hovoří optimistické přesvědčení, že za těmi jednotlivými chmurnými výseky života roste a kvete život mnoha lidí jiných, šťastných při svém údělu práce a při navyklé odměně za ni.

Kontrast obsahu a dojmu, jímž působí tento cyklus povídek, je provázen ještě na pohled překvapující neshodou mezi všedností námětů a nevšedností jejich účinu. Průměrné příběhy, průměrní lidé — a přece jak osobitě a životně vystupují v ostrém světle autorčina pozorovatelského nadání! Dąbrowska je výborná praktická znalkyně polského venkova (a zároveň theoreticky vzdělaná odbornice v národním hospodářství a v naukách politických) a je s to, doprovázeti své vypravování nesčetnými podrobnostmi vnějšími, které právě vytvářejí onen osobitý a reální ráz jejího vypravování. Mimo to zná dopodrobna i duši polského venkovana, a protože sama vyrostla na vsi a sžila se s jejím prostředím, dovede se úplně vcítit v samorostlý způsob myšlení a cítění svých hrdinů. Proto má čtenář z její knihy dojem opravdovosti a skutečnosti. Jemný takt projevuje autorka v tom, jak z množství detailů, které patrně vybavuje v její mysli každá vzpomínka na místa jejího dětství, vybírá jednotlivosti nejpříznačnější, nejnázornější. Hle, jak na př. předvádí čtenáři obraz farské zahrady: „Nyní však jediná zpustlá zahrada hlaholila u staré fary. Krátká šumění otřásala ovocnými stromy. Něčí kočky se otíraly o kmeny mechem obrostlé, slepice z celé vsi přicházely hrabat pod hromadou roští a mezi bodláky, a v zimě jediné hromadné krákání kavek a kostelní zvony tu střídavě dlely návštěvou“ (210). Nebo jak popisuje starou knihu: „Vzal (farář) s okna starou nevelikou knihu. Byla promrzlá, protože od okna foukalo. Měla asi sto let. Tmavá hladká kůže na vazbě vyschla, podobala se slupce svatojanského chleba. Červi v ní prodlabali brázdy. Suché lehké stránky se držely hřbetu jako hromádka žlutého listí, pomačkaného a rozdrceného na okraji“ (210).

Dąbrowska vypravuje ve větách krátkých, někdy až úsečných, ale při tom sytých vnitřním bohatstvím i krásou výrazu. Má zálibu v plastických obrazech básnických a často její slovní výraz zazvoní jako čistá hudba dokonalé lyrické básně. Mohli bychom uvésti mnoho míst, jako je na př. toto: „Nejednou se stalo, že ves šla spat za těžké nepohody. A jen Nikodém a Lord viděli, jak se kolem půlnoci mraky, zatahující obzor, roztahovaly, sesouvaly se jako rubáš a vyplouvala zpod nich řeka zářivá, jas rozsypaný, jiskřící tůň — překrásné hvězdy“ (127). Nebo čtěme tyto mžikové obrázky přírodní scenerie: „Rybník, zvonící od žab jako skleněný zvon, přestal znít. Něco prasklo. Keře nad vodou zaševelily“ (128). „Uprostřed drsného a vonného svítání se najednou objevilo slunce. Bylo mokré, červené, šťavnaté. Ale velmi [234]brzo uschlo, zezlátlo, rozpálilo se. Nebylo už možno se na ně dívat“ (129). Takováto místa napojená krásou čistě literární střídá autorka s dialogy venkovanů a s hojnou řečí polopřímou a v nich zase těží ze své znalosti vyjadřovacího způsobu lidového.

Výhodou českého překladu je nepochybně okolnost, že jej pořizovala žena. Proto nebyl překladem setřen s výrazu Dąbrowské onen křehký pel, který je snad výhradní vlastností ženského slohu. Překladatelka se ukázala dovednou stylistkou i v tom, že dobře od sebe odlišila ony dvě oblasti jazykové, o nichž jsme mluvili: čistě literární a lidovou. Autentický ráz rozhovorů je tu ovšem zpravidla jen naznačován drobnými retušemi slovními; nikde se autorka nesnaží o naturalistickou věrnost. Užívá se tu na př., někdy i mimo přímou řeč, lidové spojky tak („Když žijí jako psi, tak ať také jako psi pojdou. Podle svého se řídí, tak ať si teď dělají, co chtějí“, str. 28), jestli (m. jestliže: „A dodala, že Petřík je prase, jestli to udělal“, str. 93), příslovce beztak („Bylo jich už beztak málo“, str. 110), tvaru zem („sníh nepřikrýval již všude zem“, str. 94), lidového absolutivního zájmena co („Ať se mi tu postaví do očí ti pomlouvači, co chtějí člověka zničit“, str. 196), píše se „to nasvědčovalo tomu, že sem zatýká“ (m. zatéká, str. 175), „po silnici jel zrovna lékař ze Stavišina, jako by byl objednaný“ (m. objednán, str. 206) a pod.

Po stránce jazykové správnosti lze překladu Minaříkové vzdáti plnou chválu. Jen málokdy je dobrý dojem porušen mluvnickou chybou, na př.: je z něho cítit kořalka (m. kořalku, 97); obě tyto Straky, starou i mladou, užívali jen k vožení vody (156, m. obou… užívali nebo lépe: oběma… vozili); místa, která slouží jen k čekání a dřímání (90, m. která jsou jen k čekání n. na čekání, nebo: na kterých se jen čeká atd.); dveře se zdají býti otevřeny (95, m. dveře se zdají otevřeny; podob. 183); (lidé) se ohýbali nad polem a přičiňovali se, aby na něm všechno rostlo a dozrávalo. A rostlo také pro ně samotné, a i lid z toho měl co jíst (84, m. pro ně samé); vedle něho byli uvázáni vrané koně (89, m. vraní koně, anebo: byly uvázány vrané koně). Někdy schází determinace u podst. jména, na př.: Musil (pastýř) pomáhat svazovat ovce ke stříži a tak mu bylo tvorů líto, že až dupal (137, m. těch tvorů); odvahy však najednou nebylo třeba, protože věc byla zakrátko rozřešena jinak (32, m. ta věc).

Někde bychom dali přednost jinému pořádku slov, na př.: Ten veliký prostý člověk to chápal s přecitlivěním, jakého jsou plni lidé poznamenaní mrzáctvím a nemocí, jako odpor k jeho vředům (117, m. to s přecitlivěním…, chápal jako…). Byla to obyčejná rozmluva, jakou lidé vůbec za nic nepokládají (127, m. nepokládají vůbec za nic). Také příklonná slova bývají někdy zbytečně posunována dále od za[235]čátku věty, na př.: že na západě se válejí nízké mraky (94, m. že se na západě válejí); lhostejnost psů činila mu hořkými dokonce i noci (118, m. mu činila), a pod.

Velmi řídké jsou chyby proti tvarosloví a pravopisu, na př.: lhou (93, m. lžou), vonící polínka (114, m. vonějící), po sněděné řípě (116, m. snědené); chyť se mě za krk (106, m. mne), jestli mne žid nepodvedl (115, m. mě), když mě to tu budete tak spravovat (196, m. mi); k všem (121, m. ke všem).

Jistou kolísavost je pozorovat v interpunkci. Scházívá na př. čárka před vloženou větou vedlejší: Změnila tedy své úmysly (,) a když se setmělo, statečně se vydala k pánovi (28). Pán ochotně svolil k tomuto odjezdu, protože dvůr měl dost pohoršení (,) a rozumí se, že podporoval tuto svatbu (32). Líže mu ruce, když dostává záchvat veselého bláznění (,) jakmile ho uvidí (118). Před vánoci měli už prasátko, jež jim dalo panství na splátky (,) a šetřili si na krávu (184) a pod. Ale i jindy bývá čárka neprávem vynechána, na př.: Vcházeli noví hosté, ztrácejíce cestou sníh s bot (,) a po každém bouchnutí dveří poskakovaly na stěnách špinavé vepřové měchýře (94). Byt (,) to je vážná věc (182). Třetí věc (,) to bylo listí (216). Když matka prosí — žena šedivá — (,) vypadá to jinak (28). Nedůsledné je, když se píše někdy na př.: ve světnici to vonělo mateřídouškou, a ne samou hnilobou a bídou (121), jindy zas: Nikodém byl rád, že bydlil s dědem a ne s někým jiným (122). Podobná nedůslednost se projevuje i ve psaní copak, že (6) a copak že (7, 90). Někdy je čárka v textu naopak zbytečná, na př.: Lidé, sedící v uklizených bytech u oken (,) nebo stojíce u branek viděli… (43). (Kobyla) moudrá a ušlechtilá (,) a při tom skromná (89). Pán si pomyslil, že lidé mají pravdu (,) a že Paterková podivně pečuje o nevázanost svého domu (108). Proti zvyklostem českého pravopisu bývá vypuštěn vykřičník ve zvoláních: „Stůj. — Stůj. — Stůj“, poplácal koně (107). „Kam letíš! Pojď sem. Lehni si. Lež“ (127).

Jinak je překlad Minaříkové vskutku bezvadný. Pečlivě redigovaná Polská knihovna učinila dobře, že jím české čtenáře seznámila s tímto krásným dílem nové polské literatury.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 8, s. 232-235

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1