Učebnice dějepisu pro nižší třídy středních škol

B-a.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jaroslav Sochor: Učebnice dějepisu pro nižší třídy středních škol. Díl III. (Pro třetí třídu.) Život lidstva od vymření Přemyslovců až do vynálezu parního stroje. V Praze 1937.

[193]Sloh učebnice se musí v mnohém lišit od slohu díla vědeckého (i populárně vědeckého), protože účel a určení jich jsou velmi různé. Dílo odborné má za úkol poučiti čtenáře a je určeno především ke studiu, nikoli však k reprodukci obsahu, neboť čtenář takové dílo čte a stačí mu, je-li psáno jazykem přesným a srozumitelným. Učebnice ovšem má také za úkol poučovat a musí býti také psána jazykem přesným a srozumitelným, ale student se musí naučit podle ní také ústně vypravovat to, co z ní nastudoval. Má-li se mu práce usnadnit a má-li být jeho reprodukce plynná a při tom i obsažná, nestačí, když se autor učebnice vynasnaží psát co nejjasněji. Musí psát tak, aby jeho sloh bylo lze také snadno reprodukovat. Mezi slohem učebnice, zvláště je-li určena žákům nižších tříd, a slohem díla odborného má býti asi takový rozdíl, jako je mezi slohem přednášky (ovšem skutečně přednášené a nikoli čtené) a slohem odborné rozpravy. Věty mají býti stavěny jednodušeji, výraz má býti co nejprostší a nesmí býti příliš zhuštěn; myšlenky je třeba řaditi, pokud je to jen možné, za sebou a nemají býti vplétány do sebe ve složitých periodách, které paměť příliš zatěžují. Parataxe je tu výhodnější právě proto, že lépe vystihuje ono volné řadění myšlenek za sebou, které je typické pro ústní reprodukci. Má-li se průměrně nadaný student naučit z učebnice nejen rozumět věci, nýbrž i souvisle a bez cizí pomoci plynně o ní hovořit, musí být učebnice nezbytně napsána takovým slohem, který tuto reprodukci podporuje, tedy jazykem, jakým se i o učených věcech mluví.

Tento základní požadavek, ačkoliv je zcela přirozený, mnozí naši autoři učebnic si bohužel často neuvědomují. Ve snaze, která by si jinde jistě zasloužila plné pochvaly, co nejúsporněji vyjádřiti co největší množství fakt, píší své učebnice slohem příliš přetíženým, který snad — ač ne vždy — student bez velikých obtíží čte, jemuž se však nemůže dobře naučit. Příliš spoléhají na samostatnost studentů a myslí, že student sám od sebe umí vyjádřit to, čemu porozuměl. Ale, jak zkušenosti ve škole ukazují, je potřebí žákům nejen dobře vyložit nové poznatky, nýbrž i usnadnit jim jejich reprodukci. Neděje-li se tak, většina studentů pak zápasí s výrazem a přemnozí neumějí dobře a srozumitelně vyjádřit to, co třebas i vědí. Studenti se velmi často omlouvají, že to a to sice věděli, ale neuměli to říci. Zpravidla se chyba vídává ve studentech samých, v jejich špatném způsobu přípravy, v jejich nedbalosti, povrchnosti a podobně. Jistě si mnozí z nich tento nepříjemný stav zavinili sami, ale často mnoho viny při tom mají i naše učebnice. Jsou psány takovým jazykem, že si jej student musí pracně přetvářet, aby mohl při průměrné paměti slušně a plynně reprodukovat své lekce. Citáty z takových učebnic by nás brzy přesvěd[194]čily, že to převádění není vždy jen tak lehké. Na každý způsob je však velmi neúsporné a svádí to žáky buď k povrchnosti studia, nejsou-li svědomití, nebo k bezduchému „dření“, nejsou-li dosti samostatní. Tím se jejich potíže rok od roku stupňují a u mnohých žáků bohužel často trvají až do jejich dospělých let.

Posuzujeme-li naše učebnice s tohoto stanoviska, které je jazykové i pedagogické zároveň, můžeme býti spokojeni jen s malou jich částí. Protože je příjemnější a užitečnější ukazovat na dobrý příklad než hanit špatný, chci upozornit dnes na jednu z těch učebnic, které jsou psány dobře. Je to učebnice Sochorova. Není to jistě náhodou, že je to právě učebnice dějepisu, neboť naši historikové jsou mezi odbornými autory nejlepšími stylisty a pěkný sloh je u nich jaksi tradicí.

Sloh Sochorovy knížky vyniká právě tím, že má co nejjednodušší stavbu, čímž se velmi blíží skutečnému mluvenému jazyku spisovnému. Věty jsou tu většinou krátké a jasně i výrazně stylisované, takže jejich zapamatování i reprodukce nemohou žákům působit potíží. Na mluvený jazyk upomínají i obraty rázu konversačního, na př. zvolání a otázky; jimi se sloh Sochorův značně liší od slohu veliké většiny dosavadních učebnic. Tím se dosahuje značné živosti a názornosti výkladu. Na př. takto je vystižena povaha Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského:

„Až dosud se vše dařilo, ale po několika letech začaly potíže: Mladý král měl spory se šlechtou a musil jí ustupovat. Ještě horší bylo, že Eliška měla neklidnou povahu. Jednala ukvapeně, nepromyšleně; snadno se pro něco nadchla, ale nevytrvala, a když jednala s lidmi, byla málo prozíravá. Jan zase jí nedůvěřoval, podezíral jí, že ho chce připravit o vládu. Brzo vypukly mezi nimi spory a král se zemi i ženě úplně odcizil. Nebyl vytrvalý, aby pomalu a klidně uvažoval o záležitostech a hleděl je řešit. Toužil po dobrodružném životě, po rytířské slávě. Jezdil po cizině, účastnil se tam rytířských zápasů a válek. Získával si tím slávu válečnou, ale o naše země se nemohl starat. Byla to drahá sláva; z Čech si na své výpravy bral Jan stále peníze, a když už jich nemohl dost sehnat, zastavoval královské statky. A česká šlechta? Byla ráda, že si může v zemi dělat, co chce. Tak ze sobectví šlechty a neklidných povah Jana i Elišky vyrostlo mnoho utrpení pro český lid i zemi“ (str. 5—6).

Takových příkladů bychom mohli uvésti více. Pro názornost stačí ještě tento, kde se mluví o finančníku Colbertovi:

»Věděl (mladý Ludvík XIV.), že může Francii učiniti prvou v Evropě jen rozvojem národního blahobytu. I hledal muže, který by dovedl vytvořiti tento národní blahobyt ve Francii; a našel ho. Byl to skvěle nadaný úředník Colbert, jemuž se to povedlo. „Francie musí,“ řekl si [195]Colbert, „hodně do ciziny prodávat a málo od ní kupovat. Tak vyzíská značný peníz, stejně jako obchodník, který utrží mnohem více, než zaplatí.“ A provedl to; doma podporoval vznik továren, jež vyráběly zboží ve velkém množství« (str. 116).

S takovou živostí slohu se v našich učebnicích setkáváme jen zřídka, ačkoliv je taková živost jistě s to, podporovat zájem žáků o studovanou látku. Ovšem bylo by lze namítnout, že na mnoha místech je v Sochorově učebnici sloh stavěn příliš se stanoviska vykládajícího profesora a méně se stanoviska reprodukujícího žáka. (Na př. na str. 138: „Tento odstavec je snad nejtěžší v letošní učebnici; je skoro až filosofický. Ale jinak byste nemohli ocenit práci, kterou tehdejší lidé vykonali. Proto napněte svůj úsudek i pozornost, a půjde to.“ Těmito slovy začíná kapitola o osvícenství.) Ale autor takových obratů užívá zpravidla na těch místech, která nejsou určena k přímé reprodukci, nýbrž kde chce žáky na něco upozornit. Nelze upřít, že tato forma přímého oslovení zní velmi živě, a není slohu učebnice nijak na závadu.

Živost slohu je stupňována i výstižnými tituly kapitol i jednotlivých odstavců. Místo suchého vystižení věci, jak bývá v učebnicích pravidlem, autor rád občas užívá výrazu jen napovídajícího, jejž volí tak, aby vzbudil pozornost a zvědavost. Odstavec o válce stoleté nese nadpis „Stoleté utrpení obou národů, francouzského i anglického“ (str. 21). Husitské výboje Prokopovy jsou označeny titulem „Nejlepší obranou jest útok“ (str. 42). Titulem „Na světě to jde stále kupředu, třebaže člověk hodně pokazí“, (str. 57) jsou vystiženy přednosti i výstřelky humanismu. Pěkným titulem začíná i odstavec o rozkvětu Holandska, jež žilo v míru usprostřed bouří války třicetileté: „Mír nese svobodu, radost ze života a blahobyt“ (str. 125).

I komposice knihy je pěkně propracována. Zvlášť výstižně je vyložena věc pro terciány dosti nesnadná, vývoj anglické demokracie a francouzského absolutismu ve dvou kontrastně propracovaných odstavcích kapitoly „Jak se koncem středověku sjednotily Anglie a Francie, každý stát jinou cestou“ (str. 17 n.).

Je skutečně škoda, že v své snaze o život a jasnost slohu zašel autor tu a tam trochu daleko. Někde volí výraz až příliš lidový, na př.: „Tehdy prosadili Valdštejnovi nepřátelé, aby jej císař propustil ze služeb. Vybojoval mu nejvyšší moc a mohl jít“ (str. 105). Jinde je výraz až příliš konversačně eliptický, na př.: „Josef se zase staral, že je příliš mnoho svátků a posvícení, čímž je lid zdržován od práce“ (str. 147). Někde by takový výraz mohl méně pozorného žáka svésti až k omylu. (Na str. 33 se mluví o tom, že Štítný psal náboženské knihy česky: „Některým mistrům se to nelíbilo, že se prý o učených [196]věcech má psát jen latinsky, jako se na universitě vykládalo vše jen latinsky.“) Někde je vypravování až zbytečně roztříštěno na krátké věty, na př.: „Mladý car Petr… od dětství snil o svých budoucích výbojích. Konečně se dočkal. Připravil si armádu a vyjeli proti městu Azovu; patřilo Turkům. Ale marně útočili, neboť Rusové neměli loďstva, a tak byl Azov na mořské straně volný. Leží při ústí Donu. Rusové se museli vzdát obležení. Teď poznáme Petrovu povahu. Neúspěchem neklesl na mysli…“ (str. 128). Ale takovýchto míst, proti kterým lze míti námitky, je v Sochorově učebnici velmi málo.

Pěkné je, jak autor zachází s cizími slovy. S nimi je v nižších třídách veliká potíž, protože je žáci dobře neznají, pletou si jejich význam a často i jejich znění. Jsou však mezi nimi slova nezbytná a je potřebí, aby je žáci znali dobře. Je tedy správné, že se jim Sochor nevyhýbá, ale nikdy neopomine v závorce vystihnout jejich význam slovy českými. Tím naučí žáky bez dlouhých výkladů a zbytečného psaní mnoha cizím slovům, jichž budou později ve škole i v životě potřebovat. Na př.: tento despota (bezohledný, krutý pán) 21, slavný husitský manifest (provolání) 42; a připojil, že je ochoten bránit tyto články ve veřejném „hádání“; tehdy říkali disputace; dnes bychom řekli ve veřejné debatě (74).

Výběr slov je výstižný. Jen na několika málo místech by bylo dobře užít obratů vhodnějších. Na př.: (Rembrandt) žil za vestfálského míru. (126) (mír jakožto ukončení války je spíše časovým mezníkem, a proto nelze užít tohoto označení o době déle trvající). I velmi dokonalá konstitučnost anglická musela ještě upravit zákony na ochranu chudých (124; abstraktum je zde poněkud mlhavé; lépe by bylo říci: i při dokonalém konstitučním zřízení anglickém bylo třeba…). Válku dánskou vybojoval pro Ferdinanda… Albrecht z Valdštejna…; jeho vítězství bylo tak úspěšné, že se tehdy císař cítil nejmocnější (105; raději bychom čtli: vedl ji tak úspěšně; dobyl vítězství tak přesvědčivého a pod.) Obrat utlačovat protireformačně města (str. 98) zní poněkud novinářsky s typicky novinářským adverbiem vztahu; náprava není nesnadná, stačí říci: utlačovat evangelíky nebo šířit protireformaci. Na str. 22 čteme: Konec bojů byl nedlouho před koncem středověku. Tato věta by jistě zněla lépe s dynamickým přísudkem: Boje skončily nedlouho před koncem středověku.

Sloh Sochorovy učebnice je jasný a živý, jak jsem již zdůraznil hned na začátku. Míst nejasných v knize téměř není. Přesnější stylisace by potřebovala věta: Ale (Hus) tvrdil, že nehlásal wiklifovských názorů, jež církev zamítla (str. 38) přesnější by bylo: nehlásal těch w. názorů, jež církev zamítla). Na str. 54 se píše o Vladislavovi a autor podotýká: „byl po celý život odpůrce utrakvismu a nepomohl [197]mu u papeže přímluvou za uznání kompaktát.“ Tuto větu lze vykládat dvojím způsobem, a proto by bylo lépe napsati: nepřimluvil se za uznání.

Jazyk Sochorovy knihy je celkem správný a odchylek od jazykové normy není mnoho. Ze skladby bychom mohli vytknout autorovu nechuť k vytýkací číslovce jeden, hlavně při superlativu, na př. Známá bitva u Kresčaku byla z prvých vítězství anglických (21; místo jedno z prvních vítězství). Na Moravě byl z nejvlivnějších pánů Karel ze Žerotína (102; m. jedním z nejvlivnějších pánů). Při souřadných výrazech předložkových S. nerad opakuje předložku; neklade ji ani tam, kde i dnes cítíme ještě její potřebu: na př.: Ještě smutnější následky měla králova slabost pro čtvrtou a největší část národa: sedláky. (52, m. pro sedláky; podobně na str. 42, 142 a j.). Ve větě: Hrozné mučení, jež následovalo, má jméno „prešovských jatek“ (str. 114) bychom raději užili nominativu jmenovacího (má jméno „prešovské jatky“). Ve větě: Obvinil templáře, že byli kacíři, že žili hýřivě… (20) je v češtině lépe užíti présenta relativního (t. j. že jsou kacíři, že žijí hýřivě). Na str. 140 je omylem, který si však snadno vyložíme, užito kondicionálu minulého místo přítomného: „Kdyby tato germanisace byla přišla hned po Bílé hoře, kdož ví, zda bychom nebyli podlehli, zda bychom dnes nebyli už mluvili a cítili německy“ (m. zda bychom už nemluvili…).

Pořádek slov je zpravidla správný a dobře vystihuje plynný pořádek slov mluvené věty. I příklonky, s nimiž bývá při psaní potíž, jsou kladeny ve shodě s rytmem české věty. Odchylky od obvyklého pořádku, jež autor přehlédl, jsou celkem nečetné: Kroniky, které byly na jeho popud napsány, nevynikají nijak (13, lépe nijak nevynikají; snad se tu autor chtěl vyhnout nelibozvuku). Lid a šlechta cítili křivdu, kterou utrpěl mistr Jan, jakoby jim byla učiněna (38; jako by byla učiněna jim). Na str. 102 se mluví o K. z Žerotína; průběhem vypravování autor podotýká: Po porážce bělohorské měli pronásledovaní Bratří, protestanté i jejich kněží vlivného přímluvce v Karlu Žerotínu. Zde bychom čekali pořádek jiný: měli v Karlu Žerotínovi vlivného přímluvce. Pod.: slavnost prohlášení za svatého Jana z Nepomuku (136; m. prohlášení Jana z Nepomuku za svatého).

Tvarosloví je zachováváno přesně. Vytknout by se dalo jen: vypovězeni (104, místo vypověděni), loďstvo přistálo (153; přistalo).

Více je odchylek v pravopise. Nejsou vždy dobře zachovávána pravidla o psaní velikých písmen, na př. Obvinil Templáře (20; templáře), Dolní Dunaj (27; dolní Dunaj), Malá Dohoda (29; Malá dohoda), podél radnice Novoměstské (38; novoměstské), na Staroměstské mostecké věži (103; staroměstské), spory mezi Husity (39; husity; [198]dále však se píše toto slovo správně), v horách Pyrenejských (63; pyrenejských), bývalý český bratr Vilém Slavata (98; přehlédnutím místo Český; jinde všude je psáno správně, kromě str. 102, kde je opačná chyba: Karel ze Žerotína, český Bratr). Místo seslábla (70) má býti zeslábla. Na str. 39 je: jakoby bojovali, pod. na str. 38 jakoby jim byla učiněna (správně: jako by). Na str. 23 je nápodobit místo napodobit. Na str. 75 je omylem vytištěno podobojí způsobou (m. pod obojí). Tyto všechny odchylky, vzniklé přehlédnutím, jistě autor v příštím vydání opraví, aby žáky zbytečně nemátly.

Poměrně mnoho odchylek je v interpunkci. Přístavek nebývá často oddělen od věty, jak pravidla vyžadují: Všemocný ministr francouzského krále Ludvíka XIII. kardinál Richelieu se jednou dověděl (115). Zvláště nejmocnější z nich pán z Rožmberka, jemuž… (46; pod. na str. 35, 73 a j.). Před jako a než klade autor čárku i tehdy, není-li u nich sloveso, na př.: Angličtí králové se hlásili, že mají lepší právo na francouzský trůn, než francouzští nástupci po Filipovi (21, pod. 28, 125 a j.). Zbytečně je kladena čárka před spojku a spojující dvě navzájem souřadné věty vedlejší: Pochovali ji na Zbraslavi u Prahy v klášterním kostele, který bohatě podporovala, a kde odpočíval i její otec a bratr (6, pod. 8, 18, 56 a j.). I jinde se najdou odchylky: Vydal mnoho knih, zvláště obsahu dějepisného a slovníků (95; mnoho knih, zvláště obsahu dějepisného, a slovníků).

Kniha Sochorova je tištěna velmi pečlivě. Chyb tisku v ní téměř není; přehlédnuto zůstalo jen: Jakub II ktomu ještě připojil (123) a pak ještě jedna chyba, které se studenti jistě zasmějí: „A tak ochudil Ludvík protireformací Francii dvakráte; odňal jí jmění a práci huguenotů a přidal je cizím tátům (120; místo státům). Na vrub korektorům v tiskárně musíme přičísti několik zbytečných chyb v dělení slov: podle-hla (6, m. podleh-la), svr-hli (32, m. svrh-li), pano-vníků (79, m. panov-níků), bratrs-ké (95, m. bratr-ské).

Sochorova učebnice působí na čtenáře velmi svěže a je možno říci, že nejen svým rozvržením látky a uspořádáním didaktickým, nýbrž i svým jazykem a slohem patří mezi naše nejlepší učebnice. Četné pěkné ilustrace se vhodným výkladem (Sochor ke každému obrázku připojuje i pěkný stručný výklad) zvyšují její živý ráz. Rádi konstatujeme, že do našich učebnic s moderním duchem proniká čím dál tím více i svěžejší a ohebnější jazyk.

Naše řeč, volume 21 (1937), issue 7, pp. 192-198

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next Š.: Jak se dívá Němec na přednosti a těžkosti češtiny